Angažovaný vs. hodnotový konzervatismus


Reaguji tímto textem na článek kolegy Podrackého (dále jen Autor) „Angažovaný konzervatizmus a monarchistický princip“. Budu přitom reagovat ve dvou rovinách. První, podstatně zásadnější, rovinou mé reakce bude zhodnocení „angažovaného konzervatismu“, s přihlédnutím k jeho konkrétní Autorově aplikaci. Druhou rovinou pak bude diskuse, která je již velmi rozvitá v jiných polemických článcích, tedy diskuse o nutnosti zániku Rakouska-Uherska, o jeho povaze, o První republice...

Předtím se však ještě dotknu jedné drobnosti. Autor píše: „...jeho reakce: Nebylo jiného východiska na můj článek 90 let od založení ČSR zabíhá do osobního nařčení z monizmu a determinizmu, což je úplně od věci a nemá s článkem nic společného.“. „Nařčení“ z monismu a determinismu však není osobní. Argumentoval jsem k věci, nikoli k Autorově osobě. Autor pokračuje: „Věty jako: „nebylo jiného východiska“ nebo „nedalo se nic dělat“ jsou věty používané denně každým člověkem a je jen na zvážení, zda jsou pravdivé nebo ne. V historickém pojednání jde pouze o popis kauzálního vztahu, tedy vyjádření následku na základě příčin, a to je buď pravdivé nebo ne.“. Ale to je přece ono. Autor klade takový kauzální vztah, označuje jej za nevyhnutelný, a kdyby tuto kauzalitu nemyslel jako pravdivou, přece by ji neuváděl. Já tyto konkluse, v konkrétním kontextu jak byly Autorem uvedeny v článku „90 let od založení ČSR“, považuji za nepravdivé a jen jsem poukázal na to, že přesvědčení o pravdivosti těchto tvrzení je specifickým determinismem, specifickým proto, že v důsledku monismu (proč zrovna monismu a ne skladebné alternativy, to jsem se pokusil vyložit právě ve své reakci „Nebylo jiného východiska“.). Konečně jinde k tomu Autor uvádí: „Taktéž si myslím, že jsem svým jednáním v rámci činnosti v Konzervativní straně nikdy nejednal v intencích těchto filozofických pojmů…“. Ale z toho přece nikdo Autora neviní, vyjadřoval jsem se ke konkrétním formulacím konkrétního textu s tím, že jsem poukázal na možnou souvislost s jinými autorovými texty na obdobné téma.

Mé hlavní tvrzení je, že „angažovaný konzervatismus“ je partikulárním a více-méně zbytečným pojmem, který vnáší do příslušných debat více zmatků než světla. Pokusím se ukázat proč. Dle cíle lze nabídnout tři definice konzervatismu, řekněme doslovný, tradicionalistický a hodnotový. Dle metody pak přístup pasivní a aktivní (Autor by asi spíše řekl defenzivní a ofenzivní… nic proti tomu).

Pod doslovným konzervatismem lze chápat prostý přímý výklad slova „konzervovat“, tedy zachovávat. Konzervativec s takovým pojetím by zachovával status quo, ať je jakékoli. Byl by proti jakékoli změně. Když by však k takové změně, přes jeho odpor, přece jen došlo, prostě by ji zahrnul do stavu, který bude opět připraven hájit jako ten, který nemá být měněn. Takový konzervatismus z principu nemůže používat žádnou jinou metodu než pasivní, tedy metodu, kterou rozumíme pouhé bránění změnám. Osobně se domnívám, že takto definovaný konzervativec snad nikde nikdy neexistoval, neexistuje a existovat nebude. Přesto je tohoto doslovného výkladu často využíváno za účelem očernění či zesměšnění konzervativců existujících. V lepším případě jde o fatální nepochopení, v tom horším o záměr. To je však jiné téma.

Tradicionalistický konzervatismus, tradicionalismus, hájí určitý stav, který v minulosti byl, naše tradice, prostě proto, že jsou v nějakém slova smyslu pěkné (např. v naší tradici není pojídat své oponenty, což je pro nás esteticky jistě přijatelnější, než tradice opačná…), nebo prostě proto, že jsou naše, jsme jim uvyklí a žije se nám v nich dobře. Tradicionalismus z podstaty vyznává pluralitu tradic, neříká, která je lepší a která horší. Ani nemůže - nemá pro takové hodnocení k disposici žádná kritéria… vždyť chtěl-li by použít nějaké kritérium ze své tradice, příslušník tradice jiné je snadno zpochybní právě poukazem na jejich, pro něj cizí, původ. Co však tradicionalismus odmítá, je míšení tradic - zavlečení cizí tradice a její implantování do kultury místní tradice (např. Islám v Evropě). Ale samotné upalování vdov s jejich zesnulými manželi, jak jej praktikují hinduisté, tradicionalistům jakožto tradicionalistům nevadí, děje-li se to v Indii, stejně jako jim nevadí ženská obřízka, děje-li se v Súdánu, nebo kanibalismus, dochází-li k němu u kmenů s touto tradicí. Vy nám to netahejte sem, my se vám do toho také plést nebudeme.

Tradice mohou být skutečně rozličné a po půlstoletí jistě bylo možné o takové jedné tradici hovořit i v SSSR. Podle takové definice by konzervativcem, tedy tradicionalistou byl i Brežněv, který jistě chtěl zachovat, tedy konzervovat status quo sovětského Gulagu. K takovému cíli, tedy zachovat tradici krutého totalitního režimu, lze přistupovat pasivně i aktivně. Mohu jak bránit demokratizaci totality (např. tím, že mé úřady budou ignorovat příslušná podání, která se k nim dostanou, nevypíšu skutečné volby,…), což je přístup spíše pasivní, stejně jako mám k disposici celou škálu možností, jak šílený režim učinit ještě šílenějším, tedy jej aktivně ve zvráceném slova smyslu zlepšit (např. kriminalizací odpůrců, vydíráním, vraždami, zneužíváním psychiatrie, tím, že moje politická policie bude sama generovat „opoziční“ skupiny, abych vyprovokoval zatím pasivní odpůrce… velkou představivost v této oblasti měl Orwell). Tato cesta směřuje k opravdovému samoděržaví, kdy vševládný generální tajemník pozvedá k výšinám či zatracuje do prachu mužiky, kteří se mu zrovna zamlouvají či kteří se mu zprotivili.

Hlavní problémy tradicionalismu tedy vidím dva. První z nich jsem popsal výše - shrnul bych jej jako čistě empirický postoj, který je ve své podstatě relativistický. Nedokáže řešit otázku, proč by měla být hinduistická tradice horší než ta naše. Více či méně spoléhá na to, že s touto otázkou nebude konfrontován (Vy nám to netahejte sem…). O to větší zmatek pak nastává, když k takové konfrontaci dojde. Odvolávky na různá „zděděná práva“ společenství na daném území jsou jen chabou berličkou, kterou lze snadno zrelativizovat. Druhým problémem je, že každý tradicionalista si musí zvolit svůj konkrétní, hmatatelný vzor v minulosti kultury, kterou si „vybral“ (většinou se do ní narodí, ale může k ní i konvertovat…). Takovou zlatou éru pak kanonizuje a vztahuje se k ní; má-li případně nějaký abstraktní ideál, odvozuje jej od ní. Výhodou tohoto přístupu je, že jde o konkrétní hmatatelnou zkušenost (i když třeba nikoli přímo osobní). Nevýhodou však je, že každá doba byla tvořena nedokonalými lidmi a jako takovou ji prostě kanonizovat nelze. Neexistuje žádná skutečně dobrá volba. Vyhroceno do extrému se tradicionalismus stává sekulárním náboženstvím - spásy dosáhneme ještě tady na zemi a to tehdy, dokážeme-li se vrátit do stavu panujícího za kanonizované zlaté éry. Není to nic jiného než Voegelinova imanentisace křesťanského eschatonu. Pokud má tradicionalista sil méně, stačí jen na pasivní přístup - snaží se zabránit tomu, aby se současný stav ještě více vzdálil od jeho zlaté éry. Má-li sil více, pokouší se aktivně současný stav své zlaté éře přiblížit. Tomuto říká Autor angažovaný konzervatismus. Jeho zlatým věkem je První republika.

Hodnotový konzervatismus má universální ambice. Je to specifický produkt Západu. Jiné kultury proti němu „staví“ své universalistické politické koncepce, které však nejsou odděleny od náboženství (které, kdyby nehlásalo svoji universální platnost, ani by nemohlo být konzistentním…). Takový je např. již zmíněný Islám, kde oddělení sakrálního a sekulárního neexistuje (v rámci Islámu ale jistě existují i političtí tradicionalisté… jen je otázkou, zda při tom mohou zůstat dobrými muslimy…). Hodnotový konzervatismus staví jako nikoli jedinou, ale rozhodně nejvyšší politickou hodnotu svobodu. Hlavním důvodem je, že bez svobody nelze dosáhnout ctnosti (dobrý skutek, který není učiněn z vlastní vůle ale z donucení, nemůže být jeho pachateli přisuzován…). „Svobodu vnímáme jako vládu svědomí, a tím také více jako otázku morálky než politiky. Znamená především moc nad sebou a jejím opakem je moc nad druhými. Jestliže pravda není absolutní (člověk je omylný, pozn. J. K.), potom svoboda je nutnou podmínkou cesty k pravdě. Kdo hledá spekulativní cíle, se na hony vzdaluje jak svobodě, tak pravdě. Průvodními znaky svobodné společnosti spočívají v tom, že: 1) zajišťuje důstojné postavení všech menšin; etnických, národnostních, politických, kulturních, náboženských apod. 2) rozum předchází vůli a vůle žije v harmonii se zákonem, 3) argument panuje nad argumentem a nikoliv vůle nad vůlí, 4) člověk neomezuje povinnosti jiných konat dobro, 5) právo vládne nad silou. Svoboda nám umožňuje konat své povinnosti bez omezováni ze strany státu, společnosti, ignorance a chyb. Jsme svobodni úměrně tomu, jak jsme připraveni bojovat bitvu života s přirozeným nepřítelem uvnitř nás samotných.“ (Viktor Dobal)

Hodnotový konzervatismus se neodkazuje na žádnou konkrétní situaci v historii. V tom je zcela abstraktní. K výkladu si však jistě může, pro názornost, vypůjčit nějakou konkrétní situaci, aby na ní něco vhodně demonstroval. K disposici má také konkrétní kritéria, jak hodnotit jednotlivé tradice. Tímto kritériem je právě vztah ke svobodě. Tradice společenství, jehož uspořádání dopřává svým členům více svobod a / nebo zároveň tyto svobody lépe chrání tak, aby bylo dosaženo jejich trvání, je lepší než tradice s méně svobodami a / nebo jejich horší ochranou. Tak má hodnotový konzervativec nesrovnatelně silnější pozici když tvrdí, že (např.) hinduismus je objektivně horší než Západ. Na druhé straně samozřejmě žádné společenství v historii ideálu nedosáhlo a žádné jej také nikdy nedosáhne. Hodnotový konzervativec uznává v každé kultuře a tradici ty aspekty, které jsou v souladu s ideálem a odmítá ty, které jsou s ním rozporu. Jeho loajalita patří onomu ideálu, v praxi takovému společenství, které s ním má nejvíce společných prvků. Je to Okcident. Je povinností hodnotového konzervativce snažit se kultivovat, ve svém dosahu a podle svých sil, všechna společenství tak, aby se ideálu přibližovala. „Každá smlouva každého jednotlivého státu je klauzulí velké původní smlouvy věčné společnosti, která váže nižší přirozenost k vyšší, spojující viditelný a neviditelný svět, jež přiděluje bytostem náležité místo.“ (Viktor Dobal)

Neboť občas dochází k jistým nedorozuměním, rozliším ještě na tomto místě dvě svobody. Svoboda člověka jakožto člověka spočívá v tom, že součástí jeho přirozenosti je svobodná vůle. Tak člověk každodenně volí mezi dobrem a zlem. Tuto svobodu člověku žádný jiný člověk nedává, nemůže mu ji vzít a tak je zcela nesmyslné hovořit o nějaké lidské garanci takové svobody. Politická svoboda je výhonkem té předchozí. Ta je již výdobytkem civilisace, převážně Západu. Navazuje na svobodu základní v tom smyslu, že bez ní by politická svoboda nebyla myslitelná. Jak víme, o politické svobody může člověk velmi snadno přijít - proto, má-li zájem na jejich uchování, měl by je bránit, resp. má-li zájem o jejich získání, měl by o ně usilovat. Každý člověk má právo o tyto politické svobody usilovat - jako o dobro, které umožní jemu i ostatním konat další mnohá dobra. Z hlediska obecné svobody člověka je takové rozhodnutí, tedy hájit zachování / usilovat o získání politických svobod, rozhodnutím pro dobro. Avšak kdo se svojí svobodnou vůlí rozhodne politickými svobodami pohrdnout (i když tak učiní ve složité situaci, např. v situaci totalitního režimu, učiní tak svobodně…), ztrácí tím i právo na ně samé. Do té doby, než své špatné (byť např. z důvodu strachu sebepochopitelnější…) rozhodnutí nezmění…

Podobně jako tradicionalismus je i hodnotový konzervatismus dle svých sil pasivní nebo aktivní. Přirozeně však tíhne k aktivní roli více než tradicionalismus. Důvodem je, že současný stav má přece jen blíž k jakési zvolené zlaté éře, než k abstraktnímu ideálu. To by mohlo ukazovat na to, že člověk s abstraktním nedosažitelným ideálem je jakýmsi permanentním revolucionářem. To by však nesměl být konzervativcem: „Myšlenka, která stojí u kořenů konzervatizmu, je odmítnutí revoluce jako cesty k hledání nápravy věcí. Revoluce, jejichž cílem je změnit stávající stav, jsou paradoxně největším nepřítelem reformy, protože činí moudrou a spravedlivou změnu života společnosti nemožnou. Budování, obnovování nebo reformování státu patří mezi praktické činnosti, které si nelze osvojit z krátké zkušenosti. Vyžaduje zkušenost mnohem větší, než může za celý svůj život získat i ten nejchytřejší a nejpozornější člověk. Moudré směřování jakékoli reformy proto vyžaduje zkušenosti nasbírané po generace. Nabytí a uvedení do života společnosti čehokoli nového musí zároveň ochraňovat to dobré, co již bylo osvojeno. Řídíme-li stát přirozeně, nejsou naše zdokonalení nikdy zcela nová a to, co uchováváme, není nikdy úplně zastaralé.“ (Viktor Dobal).

Jak je patrné, tradicionalista je tím blíže hodnotovému konzervativci, čím blíže je jeho zlatá éra abstraktnímu ideálu. Já sám se hlásím spíše (neboť v krystalicky čisté formě asi hned tak něco / někoho nenajdeme…) k hodnotovému konzervatismu. Autor je spíše tradicionalistou. V mnoha věcech si rozumíme, mimo jiné právě proto, že První republika byla legitimním právním státem, který vykazoval řadu znaků, které ukazovaly na ideál. Autor píše: „Kolega Kubalčík však rakouské císařství obhajuje jakoby se nesmělo na něj sáhnout ani stínem pláště a vždy napadne moje články, ve kterých se zabývám jeho kritikou.“. Pes je zakopán v Autorově kanonizaci První republiky. Jakkoli měla První republika řadu kladů, které coby hodnotový konzervativec uznávám a rád je kdykoli při příslušné argumentaci využiji k demonstraci vhodného přiblížení se abstraktnímu ideálu, nedílnou součástí její státní ideje (jak by asi Autor řekl…) bylo naprosté odsouzení „zpuchřelého Rakouska“. Takže i když se v nějakém aspektu k První republice nevyjadřuji explicitně negativně, ten kdo ji chápe kanonicky si implicitní negativum vyvodí z případné pochvaly Rakouska. Avšak já jako hodnotový konzervativec stojím o to, aby byly uznány nejen, ale i příslušné pozitivní příspěvky Rakouska, resp. Rakouska-Uherska, které bylo neméně legitimním státem než První republika a i na něm je velmi dobře možno ukázat řadu aspektů, které odkazují na abstraktní ideál. To mi však autor nehodlá umožnit, když jednu pasáž končí slovy: „Zároveň však do značné míry odporují tomu co reprezentovalo kdysi staré Rakousko.“. Tak Autor často nechává, v duchu První republiky, na Rakousko-Uhersku málokterou nit suchou a vedle toho neopomene postavit právě jím kanonizovanou První republiku. Ideologové První republiky konali pochopitelně a logicky - při vzniku republiky bylo žádoucí obyvatelům účinně vyložit, že nový stav znamená něco radikálně lepšího, než dosavadní žalář národů. Byl to jeden z důležitých způsobů, jak pro nový státní útvar získat loajalitu jeho nových občanů. Ta do té doby masově náležela císaři. Jedna věc však je pochopení a případné schvalování takového pragmatického postupu a jiná je vydávat jeho plody za pravdu. To Autor zhusta dělá a pak se nemůže divit, že s jeho takto pojatými texty opakovaně polemizuji. Tím jsem pomalu opustil první avizovanou, zásadnější rovinu, a nakousl onu druhou, týkající se právě vztahu ke starému mocnářství. Takže konkrétně.

Autor nerozlišuje mezi popisem historické kauzality a tvrzením o tom, že jistý děj byl nevyhnutelný. Takovým popisem by např. byla věta: Rakousko-Uhersko se rozpadlo v důsledku prohrané I. světové války. Jiným tvrzením však je: Rakousko-Uhersko se muselo rozpadnout v důsledku prohrané I. světové války. Autor operuje tvrzeními druhého typu, a pokud uvedené rozlišení považuje za slovíčkaření, nemůžu mu pomoci.

Jestliže Autor píše „…s rozpadem Rakouska se opravdu v r. 1918 „nedalo nic dělat“ a že opravdu šlo o útvar, který nemohl dále existovat…“, je to však již značný pokrok. Ve svém předchozím textu totiž autor např. zcela obecně uvádí: „A tak v rámci demokracie nebylo řešení. Češi a další Slované se emancipovali a tvořili v Rakousku většinu. Německy orientovaná politika nedovolila mocnáři, aby demokratizoval společnost jak to bylo jinde ve světě, protože by ve státě vládli Slované. Němečtí nacionalisté nevěděli, jak to řešit a jak si alespoň zachovat hegemonii. Jedinou cestou bylo násilí.“ Nemusíme tedy např. spekulovat o tom, zda zcela nevyhnutelně zkrachovaly všechny pokusy o uzavření separátního míru, jejichž případný úspěch by jistě znamenal trvání podunajské říše, byť patrně nikoli v identické formě. Soustřeďme se v duchu Autorova pozitivního posunu pouze na rok 1918. Já s jeho takto předloženým tvrzením bez debaty souhlasím, neboť je jistě nepochybné, že 28. října 1918 se již opravdu nedalo nic dělat a Rakousko-Uhersko bylo útvarem, který už nemohl dále existovat. Zcela logicky musí však existovat událost, patrně i den mezi 1. 1. 1918 a 28. 10. 1918, která či který byl bodem, při jehož překročení již nebylo návratu. O tom, co bylo tímto Rubikonem a kdy se událost stala, by bylo možné jistě dlouze spekulovat, ale nemyslím, že je to nějak podstatné. Osobně se domnívám, že příslušné datum je hodně blízké právě 28. říjnu, Autor jej patrně bude klást blíže k 1. lednu. Jedním z horkých kandidátů je samozřejmě okamžik, kdy sami Rakušané vyhlásili republiku… Ale s tím, že tato otázka zůstane otevřená, opravdu dokážu žít.

Dále se však Autor vrací ke zcela obecné tezi: „Já se jen snažím vyvrátit často vyslovovaný mýtus: Rakousko mohlo zůstat.“ Pro pořádek uvedu, že souhlasím s Autorovým hodnocením obecné geopolitické výhodnosti zachování Rakousko-Uherska. V zajetí toho, co se skutečně stalo, se však Autor dopouští omylu. Předně, copak by vadilo, kdyby Rakousko-Uhersko bylo spojencem Německa? Opět se Autor dostává k tomu, že když si Versailleský mír nevzal příklad z Vídeňského kongresu a že když v roce 1933 (nejen ale i) v důsledku toho převzali v Německu moc nacisté, že to také bylo zcela nevyhnutelné. Chápu, že se to tak zpětně může jevit, ale nevyhnutelné to nebylo. My jsme, např., po roce 1948 nemohli být v rámci NATO spojenci NSR (která vstoupila v roce 1955) a mně je to celkem líto… Tento argument hraje v Autorově konstrukci důležitou úlohu - být spojencem Německa by bylo špatné, a neboť by Rakousko-Uhersko bylo spojencem Německa, bylo na místě jej raději zlikvidovat. Jistěže být spojencem nacistického Německa (by) bylo špatné. Ale skutečně to tak muselo být? Byl vývoj v Německu po I. světové válce nevyhnutelný? Jistěže nikoli, historie není naprogramovaná.

Z druhé strany - i kdyby vývoj v Německu byl skutečně negativní (tak jak nakonec byl, nebo i horší - je-li to možné…), muselo pak nutně stát Rakousko-Uhersko po boku takového opět nebezpečného Německa? Autor je přesvědčen, že ano a dokládá to polopravdivým tvrzením, že Rakušané později německé expanzi nebránili, dokonce ji podporovali. Já tedy připomínám dobu kancléře Dollfusse. Maďarsko pro tuto chvíli ponechám stranou. Autor sice píše, že je „…naprostý nesmysl spekulovat o tom, že by snad tehdejší Rakušané a Maďaři byli oponenty Německa v jeho nacionalistické rozpínavosti na východ. Takového něco mohou vyslovit pouze lidé naprosto postrádající představu o souvislostech.“, ale tím jen ukazuje svoji neznalost. I takové Rakousko, jaké bylo, se v počátku stavělo hitlerovskému Německu na odpor a bojovalo s nacismem jako takovým. Jiná věc je, zda a za jakých okolností mohl být tento odpor dlouhodobý a úspěšný. O tom, jakou roli by v tom hrál kancléř Dollfuss, který v Rakousku NSDAP zakázal, můžeme jen spekulovat, neboť v roce 1934 byl při nacistickém pokusu o puč zastřelen. Autor však předem ví, že případně zachované Rakousko-Uhersko, tedy stát neporovnatelně silnější než Dollfussovo Rakousko, by se postavil na stranu Hitlera… Jak je na Dollfussově příkladu patrné, není nezbytné býti Slovanem, jak Autor předpokládá, když uvádí (vybírám z celé řady Autorových tvrzení na toto téma…): „Slovanské národy v Rakousku čekaly na všeobecnou demokracii, která jednou musí přijít a potom opravdu bude konat Rakousko oponenta Německu, nikoliv přisluhovače.“, aby někdo mohl být autentickým odpůrcem hitlerismu - a dokonce může i hovořit německy. Já bych si tak mohl naopak takto zaspekulovat, že kdyby stál politik jako Engelbert Dollfuss v čele Rakouska-Uherska, nebyl by podlehl a Hitler by v podunajské monarchii nalezl překážku, kterou by možná ani nezdolal… Hitlerovi by se neskonale obtížněji získávala loajalita Němců v Čechách a na Moravě, kdyby tito nevolili mezi Berlínem a Prahou, ale mezi Berlínem a Vídní… atd. atp. Ano, je to spekulace - ve skutečnosti musíme říct, že nevíme. Autor si je však případnou budoucí orientací Rakouska-Uherska na hitlerovské Německo jistý… Ale historie není naprogramovaná.

Autor správně píše: „Nicméně poté, co ČSR vznikla a Masaryk byl oprávněně oslavován za svoji činnost, bylo mu přisouzeno více zásluh než vlastně mohl ve skutečnosti ve svém postavení dosáhnout a tak vznikl mýtus - Masaryk a další protagonisté protihabsburského odboje rozbili Rakousko.“. Na jiném místě neméně správně poukazuje na další faktory, které k rozpadu Rakouska-Uherska přispěly. Ale podívejme se na to jinýma očima. Stačily by ony ostatní Autorem uváděné faktory, kdyby Češi a Moravané, v čele se svojí politickou reprezentací, zůstali císaři věrní? Ano, I. světová válka byla z pohledu Rakouska-Uherska krajně diskutabilní podnik. Ale nesnažil se snad císař několikrát o její ukončení? Neměli čeští politici, místo aby se maximálně zasazovali o zhatění těchto snah (a tím také, v důsledku, mohli přispět k prodloužení utrpení i českých vojáků v zákopech…), spíše úsilí Vídně o mír podpořit? Určitě si nedělám iluze, že činnost TGM a jeho spolupracovníků stačila sama, nebo by stačila sama na to, aby se Rakousko-Uhersko rozpadlo. Ale patrně již nikdy se nedozvíme, zda jejich úsilí nebylo v rozhodujících okamžicích pověstným jazýčkem na vahách a jak by se svět vyvíjel, kdyby jejich loajalita patřila císaři…

Důležitým Autorovým argumentem je, že Rakousko-Uherský režim se v zásadě stále zhoršoval, až už to s tímto státním útvarem v jednu chvíli nešlo vydržet a on musel být rozpuštěn. Tak říká, že chápe ty, kteří se nostalgicky dívají na „staré“ Rakousko-Uhersko, ale nerozumí těm, kteří jej pozitivně vnímají v jeho závěrečné fázi. Uveďme však jen jeden aspekt za všechny - volební právo. To se kontinuálně demokratizovalo… Bylo by možno uvést mnoho dalších příkladů pozitivních reforem, které monarchie postupně zaváděla a tak se stále více stávala demokratickým právním státem, konstituční monarchií západního střihu. Jistěže byla řada věcí, zvláště z osvícenského období (např. podřízení církve státu), které byly silně diskutabilní a v kterých žádný skutečný pokrok nevidím, ale to nyní snad mohu ponechat stranou… Když Autor píše: „Bylo opravdu škoda, že před válkou takové demokratické Rakousko nevzniklo v původních hranicích (a zde se shoduji s těmi, kteří vzdychají, že Rakousko mohlo zůstat). Ale to není vina Masaryka, ale především Habsburků, kteří dávno takový stát nevytvořili a zaprodali se Německu.“, vlastně jen naříká nad tím, že reformy byly pomalé. Rakousko-Uhersko prostě konalo pomalu, s rozvahou, nerevolučně - a to by snad mělo být Autorovi, jako konzervativci, sympatické…

Zcela na závěr poznamenávám, že jako velmi vážný argument vnímám to, co Autor uvádí, tedy že se císař nenechal korunovat českým králem… o důvodech se dá jen spekulovat. Druhým, neméně vážným argumentem je, že zachování Rakouska-Uherska by významně zvyšovalo pravděpodobnost zániku slovenského národa. Na druhé straně Autor píše: „Nakonec to byl císař, který zahájil přepadem Srbska nešťastné období dvacátého století. Už v první světové válce, kterou vyprovokoval, vznikl komunistický zločinecký režim, během dalšího období potom zločinecký režim nacistický. To vše končilo nejkrvavější válkou dějin a dlouhým obdobím komunistické totality. Ale nikdo jiný než habsburský císař tyto neštěstí nespustil a bylo by lživým výkladem dějin, že za to není zodpovědný.“. Jistě císaře z lecčeho nelze úplně vyvinit, nebyl to dokonalý člověk, stejně jako jím není nikdo z nás. Ale svalovat na něj činy Leninů, Hitlerů, Gottwaldů? To je snad přece jen poněkud silná káva. Císař jistě neměl žádný podíl na tom, že se Versailles a Saint-Germain 1919 nechali tak málo inspirovat Vídní 1814.


19. listopadu 2008

Jan Kubalčík
www.konzervativnistrana.cz