Naše dnešní krize
(Postřehy bývalého poslance
Parlamentu)
Motto: Přestane-li většina žít, chápat svět
v pojmech pravdy, morálky a odpovědnosti k všehomíru, ocitá se společenství na
cestě ke zkáze. Přestávají platit staleté zkušenosti, lidé ztrácejí sluch,
pravda i lež jsou jedním bezobsažným zvukem. Nakonec zůstává jen lomoz lži. Na
povrch společnosti vyplavou nejhorší povahy a lidé zločinní.
Kořeny evropské civilizace
Nacismus i
komunismus byly proticivilizační vzpourou. Obě, ve své podstatě si velmi blízké
ileologie, vystoupily na povrch, když v Evropě přestávaly platit křesťanské
hodnoty, na nichž naše civilisace vyrostla a trvala. Odešla víra v Boha, který
garantoval jejich obsah a platnost. Tehdy evropská společnost nastoupila cestu
k nacismu a komunismu. Pro většinu z nás dnes neuchopitelný pojem Boha byl
garancí dodržování Ježíšova poselství, že „všichni lidští tvorové jsou si před
Bohem rovni, cokoli činí, mají činit tak, jako by dělali sami sobě.“
Vědomí a víra,
že před Bohem jsou si rovni se svými pány, dala i nejnižším otrokům naději, že
se ze svého postavení mohou povznést vlastní přičinlivostí a schopnostmi. Tato
naděje otevřela cestu vynalézavosti evropského ducha. Hranici zlu, které je též
v lidské duši, dávala druhá část Ježíšova poselství a vědomí, že Bůh váží
všechny naše činy.
Po staletí
udržovala víra v Boha, v platnost křesťanského poselství, evropskou společnost
v rovnováze. Přes excesy, kterým se ani instituce církve v průběhu dějin nevyhnula,
obnovovala víra v moudrost křesťanských hodnot míru a rovnováhu v evropské
společnosti.
Příčiny a zdroje české povahy
Českou
společnost, její hodnoty a povahu po staletí tvarovalo místo, síly a ideje
střetávající se ve středoevropském prostoru. Oprávněná Husova pochybnost o
způsobech tehdejší církve a jeho protest se změnily v husitské vzbouření a
loupežení. Místo Jiříka z Poděbrad zorganizoval střední Evropu a ochránil jí
před tureckou expansí habsburský rod. Bílá hora znamenala ztrátu zemské
šlechty. České země neměly v klíčové době vzniku moderních národů odpovídající
a svéprávnou politickou representaci.
Důsledkem
tohoto vývoje bylo plebejství české společnosti, kostelnictví bez autentické
víry, bída aristokratů ducha, kteří neměli staletou rodovou zkušenost
odpovědnosti.
Politickými
aristokraty první Československé republiky byli syn kočího Tomáš Masaryk a
sedlák Antonín Švehla. Oba měli na své veřejné působení málo času.
Edvard Beneš
byl český politik stejný jako všichni ti, kteří po něm následovali.
Nepochopili, že nejpevnější základ stavbě a budoucímu trvání národa a státního
společenství dává pevné přesvědčení o své svébytnosti ztvrzené ochotou k
velikým obětem.
Nepostavili
jsme se nacistickému zlu a německé přesile. Bez boje jsme vydali vojenskou
výzbroj a svou zemi zločincům. Uprostřed války jel Beneš do Moskvy vyjednávat
se Stalinem. Uzavřel smlouvu, o které musel vědět, že je upsáním se zlu
podobnému jako je nacismus.
Po válce,
kterou vyhráli jiní, jsme pod Benešovým vedením vyhnali ze země celé německé
etnikum, bez rozdílu a podílu viny. Těmito činy se naše společenství i stát
stal podílníkem a součástí zla, které pohlcovalo naši část světa a její kulturu.
Únor a
uchopení moci komunistickou spodinou byly již jen logickými postupnými kroky.
Jaké ideály a ochotu k obětem mohli mít lidé a společenství, které strpělo
předchozí chování a jednání? Tragický konec Edvarda Beneše i Jana Masaryka byly
jen smutným důkazem toho, že se zlem nelze spolupracovat v naději na jeho
zmírnění či zlepšení.
Čtyřicet let
komunismu znamenalo dvě generace řízeného úpadku mravnosti. Ničemové vytvářeli
nového člověka, poddajnou součástku použitelnou k libovolné potřebě. Výsledkem
éry komunismu byla amorfní hmota jedinců bez vlastního názoru a násobné zvýšení
počtu ničemů.
V počátku
padesátých let, když v mém rodném městečku naháněli komunisté sedláky do
družstva, se tito zprvu bránili: půjdeme až půjde Hofhanzl. Táta byl místní
hostinský, řezník a sedlák.Pro výstrahu ho zavřeli do pracovního tábora. Máma,
drobná žena zůstala se čtyřmi dětmi na krku na všechno sama. Sedláci šli do
družstva a nám se všichni vyhýbali. Nikdo nepomohl, i každá klukovina byla
svedena na mne a bratra. Mé sestry mámu ve stáří téměř nenáviděly za to, že
stále opakovala, „přeskoč, přelez, nepodlez“. V devadesátých letech, v době,
kdy jsem byl poslancem parlamentu, jsem od svých nejbližších potřeboval podporu
a povzbuzení. Od svých sester a jejich mužů jsem slyšel jen nadávání. Nakonec
mi řekli, že všichni kradou a já taky. Celý život mne znali. Slova se stala jen
zvukem vypouštěným z pocitu stresu, vzteku nebo nepohodlí. Nic neznamenají,
nestojí za nimi žádné poznání, natož přesvědčení.
„Pražské jaro“
1968 bylo projevem vnitřní krize komunistického systému. Aparátčíci přestali
věřit svému zvrhlému náboženství. Ukojili svůj mocenský hlad, sami chtěli žít
pohodlněji a užívat plodů svého postavení. Socialismus s lidskou tváří byl
odpovídajícím formálním označením této etapy degenerace bolševického mocenského
systému.
Herese
„socialismus s lidskou tváří“ a její potlačení vojenskou silou měla v českých
poměrech své specifické důsledky. Do roku 1968 bylo možno českou společnost
dělit na dvě skupiny: členy strany a ostatní. Do té doby se kariéra dělala v
aparátu strany přímou účastí v mocenském aparátu. Bylo možno říct, že platilo
dělení na my a oni.
„Pražské jaro“
a jeho potlačení znamenalo hluboký vnitřní předěl. Po něm, kariéristi své
ambice uspokojují a naplňují jako ředitelé podniků, úředníci ve státním
aparátu, funkcionáři peněžních ústavů a důstojníci tajných služeb. Vstupenkou
je stranická legitimace a absence morálky. Kariéra v aparátu strany přestala
být lukrativní, nesla riziko veřejné odpovědnosti někdy v budoucnu. Kariéra
technokrata zajišťovala i lepší finanční zajištění než funkce aparátčíka.
Nasměrovat vývoj
tímto směrem pomohl „normalisační“ generální tajemník strany Gustáv Husák.
Domnívám se, že nikdo jiný z tehdejších komunistických nadšéfů by to nedokázal
tak dokonale. Husák nabídl všem méně známým „pomýleným“, když zradí přítele i
svou rodinu, udrží si své místečko a trafiku. Kdo to nepřijal, byl vyhozen. On
nastavil po sedmdesátém roce novou vyšší příčku marazmu a morálnímu rozvratu.
Pro sebe získal čas a v aparátu udržel starokomunisty. Do budoucna udělal z
aparátu strany kariérní místo třetiřadých hlupáků.
Česká
společnost se nezatvrdila; reagovala svým specifickým způsobem. Ve své většině
přijala filosofii, že „vše se dá obejít a nějak ošvindlovat“. Teprve v
sedmdesátých a osmdesátých letech jsme se stali „celí jejich“. Začala mizet
hranice mezi my a oni. Až v osmdesátých letech se česká společnost stala
komunistickou.
V té době
došlo k vnitřním změnám mocenských struktur ve vládnoucí partaji. Ústřední
výbor přestal být mocenským ústředím, stala se z něj jen formální mocenská
struktura. Skutečnou rozhodovací moc v té době získala neformální uskupení
vysokých technokratů a tajná bezpečnost. V podstatě veřejně neznámá a
neodpovědná mafiosní sdružení. Stát, ovládaný veřejně známou,
identifikovatelnou komunistickou mafií, se změnil v korporaci mafiosních
sdružení, které si začaly dělit sféry vlivu. Měl jsem příležitost pozorovat
průběh tohoto procesu v sedmdesátých a počátku osmdesátých let ve slušovickém
Gottwaldově.
Proces, který
popisuji a který byl iniciován „Pražským jarem“ a jeho následnou vojenskou
pacifikací, měl hluboké důsledky. Aparát partaje, jako formální výkonná
mocenská instituce, se zakonzervoval a zkameněl na zaběhlých „ideových“
postupech. Technokratická nomenklatura ovládající ekonomiku, finance, tajnou
bezpečnost, policii i soudy hrála své lokální mocenské hry. Společnost, která
akceptovala, že vše je podvod, se starala jen o sebe.
Obecný úpadek
se zobrazil i ve stavu a aktivitách společenství, které se na scéně začalo
vynořovat a označovalo se slovem disent. Podstatnou část disentu tvořili bývalí
komunisté vyřazení ve vnitřním mocenském boji. Většina z těchto lidí nebyla
schopna překročit stín vlastní minulosti. Opoziční aktivitou se stalo
dožadování se lidských práv, hudební a divadelní aktivity a často obyčejné
mejdany. Lidí, kteří se postavili komunismu a poměrům jím nastolených proto, že
celý systém byl nemravný, bylo minimum. Zlo prorostlo i církve a její
struktury. Najděte si, kolik kněží a církevních aktivistů bylo registrováno v seznamech
tajné bezpečnosti.
Na
společenském fenoménu komunismu bylo nejzvrhlejší, že jeho tvůrci se pokusili
sestrojit perpetum mobile samoobnovujícího se zla. Chtěli si udržet moc „na
věčné časy“. Pokusili se zničit
náboženství i kulturní základy, ze kterých vyrůstá individuální i společenská
morálka. Svéprávný a svébytný člověk byl jejich nepřítelem. V dosahu jejich
moci nesmělo zůstat místo a společenství, ve kterém by vyrůstali lidé, kteří by
hledali pravdu a ctili morální principy.
Cestu ke
kariéře a ke společenskému vzestupu otevírala rezignace na mravní hodnoty. Do
užšího okruhu vyvolených se dostal jen ten, kdo spáchal velké svinstvo, kdo tedy
byl vydíratelný.
V sedmdesátých
letech jsem jako pacienty v nemocnici vyšetřoval dva šéfy provozů tehdejšího
socialistického družstevního zázraku, Zemědělského družstva Slušovice. Oba mi
řekli stejné: věci, které dělám, jsou často protizákonné. Již mi nic jiného
nezbývá, nemohu couvnout, když řeknu ne, sám Čuba mne potopí. Dostanu deset -
patnáct let.
Systém tlačil
a tvaroval lidi ke slabosti, nečestnému jednání, když bylo třeba i ke zločinu.
Když potřeboval, tak je tím vydíral. Každý, kdo přijal tuto hru, se podle
stupně svých ambicí a absence mravních zábran stával spolutvůrcem systému a
dále jej rozvíjel. Viděl jsem a zažil, kam až to může dojít v nemocnici, kde se
člověk přímo dotýká lidské bolesti a neštěstí.
Komunistický
systém a jeho tvůrci byli ve své „vizi“ projektu perpeta mobile zla důslední a
vytvořili k realisaci své vize projekční kancelář, která se jmenovala Státní
bezpečnost. Na každého, kdo byl, nebo mohl být zajímavý se vedl záznam. Kdo
něco chtěl, byl přichycen při špatném činu, měl slabost, stával se
potencionálně použitelným. Ve Slušovickém družstvu a Gottwaldově ten systém
perfektně fungoval. Kdo si chtěl zajistit své místo, musel si spáchat své
padoušství. Můj tehdejší šéf usilovně hledal nějakou moji slabost. Nezapomenu,
jak po konfliktu, který jsme měli, na mne mezi dveřmi při odchodu zasyčel „já
si na tebe něco najdu“. Jindy, snad ze zoufalství: „jsi sobec, nic nechceš,
nemyslíš na své děti!“
Špatní a
zločinní jedinci často staví svoji existenci a kariéru na využívání slabosti
druhých. Komunismus z toho vytvořil státní mocenský systém. Jejich mlýnem na
lidské duše prošly téměř tři lidské generace. Poznamenalo nás to v různé míře
všechny. Celou společnost a její hodnoty.
Ze Státní
bezpečnosti a kolem ní se v průběhu let vytvořilo druhé mocenské centrum uvnitř
komunistického státu. Informace, které sbírala a spravovala, jí daly moc a převahu
nad těmi, kteří ji stvořili. Fungují tak nepsané zákony zneužití moci a
zločinu.
V konci
osmdesátých let, v době, kdy se sovětský mocenský systém hroutil, zasáhly z
jeho satelitů tyto změny Československo téměř jako poslední stát. Svou lidskou
podstatou jsme v osmdesátých letech byli komunistickou společností. Většina z
nás v nic nevěřila.
Stranický
aparát byl zkamenělý do svých nejvyšších příček. Komunističní byrokrati, kteří
formálně drželi moc, nebyli ani pod tlakem okolností schopni učinit žádné „kompromisní“
kroky podobné těm, které činili jejich soukmenovci již roky v Polsku a
Maďarsku. Nebyl zde ani skutečný politický disent jako v Polsku a Maďarsku, kde
již byly připravené základní struktury. Za posledních čtyřicet let komunismu v
naší zemi neexistoval mimo stranickou půdu precedens vzpoury a tradice
organizovaného odporu.
Jedinou
intaktní strukturou v tom zdánlivém chaosu převratové doby zůstala „projekční
kancelář“ zla, Státní bezpečnost. Byl to plod a extrakt komunistického systému.
Šém, který uváděl do pohybu Golema. Mocenské struktury vytvořené kolem Státní
bezpečnosti.
Sametová revoluce, její průběh a
důsledky
Pokud mé
znalosti historie sahají, žádná privilegovaná vládnoucí vrstva nikdy ze svého
postavení neodešla dobrovolně. Nejvýše se pod tlakem přeskupila, upravila ideje
a metody. I v takových případech obtížně mění svá schémata a zvyky.
Spouštěcí
mechanismus Československé „sametové revoluce“, demonstrace sedmnáctého
listopadu 1989 na Národní třídě, byl v režii Státní bezpečnosti. Akce Zifčák o
tom snad dostatečně vypovídá.
Založení místního
Občanského fóra v Jihlavě, kterého jsem byl přítomen, zorganizovali a byli mu
přítomni agenti Státní bezpečnosti. Prvým i druhým předsedou občanské
bezpečnostní komise tamtéž byli agenti Státní bezpečnosti. Mohl bych
pokračovat.
V prvých dnech
a měsících téměř nebylo lze najít lidi, kteří by poctivě a odpovědně chtěli
vstoupit do politiky a byli ochotni systematicky pracovat pro změnu. V té době bylo
možné se do nových politických struktur dostat. O rok, dva později již byla
jiná situace.
Klíčovými
politickými akty převratové doby, které zajistily kontinuitu mocenských
uskupení ustavených v sedmdesátých a osmdesátých letech, byla kontinuita
právního systému a komunistické strany.
„Kontinuita“
právního systému jistila, že nedojde k náhlé změně pravidel. Důležité bylo to,
že technokraté a úředníci, kteří obsluhovali stroj totalitního státu, zůstali
na svých místech se stejnými pravidly a zaběhlou „praxí“ jejich uplatňování.
Změny zákonů a jejich úpravy na nové „demokratické a kapitalistické“ poměry
bylo možno podle potřeby takticky směrovat
a řídit.
Typickým
příkladem, jak se tato praxe rozbíhala, bylo zrušení Zákona o majetku
v socialistickém vlastnictví v květnu1990. Zákon nebyl nahrazen jinou
normou. Po dlouhé roky vláda žádný takový návrh nepřipravila a nepředložila ke
schválení novému zákonodárnému sboru. Neexistovala norma, podle které by soudy
mohly posuzovat legalitu přesunů majetku státu. Pro zasvěcené to byl zabezpečený
způsob „primární akumulace kapitálu“ do „správných“ rukou. Proces vytváření,
předkládání a schvalování zákonných norem byl po celá devadesátá léta podle
potřeby takticky směrován a řízen.
Způsob
převratu a kontinuita právního systému zajistily, že státní aparát a úřady
zůstaly v rukou těch, kteří je ovládali a řídili v osmdesátých letech.
Kontinuita komunistické strany a její nezakázání umožnily udržet a zachovat
organizační stroj totalitní strany. V té době došlo ke kompromisu mezi oběma
stranickými mocenskými centry. Z veřejné scény byli odsunuti nejznámější
představitelé předlistopadového režimu a byla jim zaručena beztrestnost.
Komunistická
strana, navenek opovrhovaná a odstavená od moci, byla jediným skutečným politickým
subjektem na scéně, který měl navíc organizační zázemí a obrovský miliardový
majetek. Spolupracovali s ní vysoce postavení technokraté v orgánech státu,
policie a soudnictví. Nezapomenu, s jakým nadšením vítali tehdejší komunističtí
poslanci ve sněmovně České národní rady guvernéra České národní banky Josefa
Tošovského. Navenek drtivě vypadající politická převaha nekomunistických
politických subjektů ve sněmovně byla dýmem, za kterým bylo prázdno. Vítěz
voleb 1990, Občanské fórum, bylo směsí, kterou nespojovala žádná politická hodnota.
Při vzniku nových politických stran a subjektů byli téměř vždy agenti bývalé
Státní bezpečnosti a lidé jí zaúkolovaní.
V
Československu a následně České republice na konci osmdesátých let neexistovala
společenská vrstva, která by vyrostla v jiných hodnotových poměrech než byl
komunismus. Neexistovala společenská vrstva ctící společné hodnoty, ekonomicky
silná, svéprávná, s politickou zkušeností, která by věděla, že svou nezávislost
i hodnoty musí na politické scéně hájit.
Byl jsem od
počátku členem Občanské demokratické aliance, viděl potíže zakládání politické
strany, vytváření jejích orgánů i vlastního fungování. V prostředí, kde padesát
let pluralitní politika, jako taková, neexistovala, kde ekonomické zdroje
zůstaly v rukou těch, kteří stát po čtyřicet let totalitně ovládali a neměli
žádný zájem na ustanovení se nezávislých politických stran. V prostředí, kde po
padesáti letech totalitních režimů byla společnost svou vnitřní podstatou a
hodnotami nesvéprávným „plebsem“. Jak takové společenství funguje popsal ve své
vizi „Rok 1984“ již ve čtyřicátých letech George Orwell.
Společenství
tvořené svéprávnými jedinci by vědělo, že nepotrestané zlo je základem zla
příštího a většího. Československá /česká/ politická „elita“ na počátku
devadesátých let učinila prakticky totéž, co její „demokratičtí“ předchůdci na
konci války. Tehdejší vedení státu vyhnalo tři miliony Němců. Celé etnikum,
které na území sídlilo po staletí, jako by všichni byli stejně vinni na
nacistickém zlu. Ten čin morálně připravil půdu pro komunismus. Politická
„elita“ sametové revoluce, její symbol Václav Havel, veřejně vyhlásila, že
všichni jsme vinni za komunismus - tudíž nikdo. Dali veřejné znamení, že
zločin, vlastizrada se netrestá a trestat nebude. Morálně připravili půdu pro
postkomunismus.
Politici po
válce umožnili, aby ten, kdo neměl zábrany si nakradl u svých bývalých
německých sousedů. „Humanista“ na čele státu dal v roce 1990 veřejné znamení,
že ti, kteří čtyřicet let parazitovali na celé společnosti a zradili svou zemi,
si mohou beztrestně rozkrást, co zůstalo. K nim se připojili ti, kteří neměli
zábrany.
Jednání
„sametové elity“ po roce 1990 bylo nemravné. Nastavilo cestu ke dnešnímu stále
se prohlubujícímu marasmu. Odpovědnost a stejně i vina jsou individuální;
zobecní-li se, není odpovědný a vinný nikdo.
Aby mi nebylo
předhazováno, že jsem byl spoluúčastníkem toho, co odsuzuji, upozorňuji, že na
všechny tyto věci jsem v té době ve sněmovně ukazoval a varoval, jaké budou
důsledky. Byl jsem členem parlamentní komise pro majetek komunistické strany a
jeho předání státu. Celé to byla fraška, Dybovo ministerstvo hospodářství hrálo
formální hru. Při sestavě, která ve sněmovně byla, si nešlo nic vynutit. Z
komise jsem tehdy odstoupil, abych nebyl účasten toho podvodu.
Stejné platilo
pro později, na jaře 1993, iniciovaný zákon O protiprávnosti komunistického
režimu. Opět to byla formální hra iniciovaná v té době vládnoucí „pravicí“,
především ODS. Byl jsem členem parlamentní komise, která měla zákon připravit.
Poté, co jsem zjistil, že skutečným úmyslem je vytvořit jen formální normu, zákon
bez jasných paragrafů, dle kterých by bylo možno konat, jsem z komise
odstoupil. Úkolem „pravicového“ předsedy komise Libora Nováka „mladšího“ bylo zajistit,
aby návrh byl bezzubou formální normou. Návrh paragrafu na zákaz komunistické
strany jsem předložil při projednávání v plénu sněmovny. Na odůvodnění, kterým
jsem svůj návrh argumentoval, dnes nemusím měnit jediného slova. Odpovědí mi
bylo mrtvolné ticho. Zpravodaj zákona ve sněmovně Ivan Mašek, člen ODA stejně
jako já, při předkládání návrhu k hlasování řekl, že návrh je nehlasovatelný.
Po skončení procedury mi přiznal, že to nebyla pravda. Nevysvětlil mi, proč to
udělal.
Hra na
parlament a pluralitu byla od počátku smutná fraška. Naše společnost byla
prorostlá komunismem a jeho „hodnotami“ jako rakovina svými metastázami ve své
konečné zhoubné fázi prorůstá celý organismus. Sametový způsob léčby znamenal
jen utlumení akutních příznaků na určitý čas. Ekonomické zdroje, státní aparát,
úřady, policie, soudnictví zůstaly v rukách lidí, kteří je ovládali v
předsametové době. V naší zemi neexistovala síla, společenská vrstva, která by
chtěla skutečnou změnu. Změnu politickou i zásadní změnu hospodářských způsobů.
Nebylo zde lidí, kteří by na sebe nezištně v přechodném období vzali
odpovědnost. Lidé, kteří by nehráli divadlo, ale důsledně, krok za krokem
vyčistili zázemí scény a prosadili reformní zákony.
Sametová
revoluce byla operetou, která se změnila v dnešní tragickou frašku. Znamením,
co se hraje, mohlo být v samém počátku to, že hlavní role byla svěřena malému
ješitnému autorovi absurdních dramat. Nezapomenu na příchody Václava Havla do
sněmovny a jeho výstupy v roli prezidenta. Osobnost v přímém kontaktu poznáte a
cítíte. Ten malý pán hrál roli a vžíval se do ní a bylo to zřetelně vidět. Měl
jsem při těch vystoupeních vždy pocit trapnosti a styděl jsem se. Část sněmovny
se smála, mezi sebou si vyměňovali poznámky a úsměšky.
Pro pochopení
českého průběhu a způsobu „perestrojky“ komunismu v kapitalismus uvedu jednu
svou zkušenost.
V roce 1993
jsem byl s malou parlamentní delegací vedenou Pavlem Tolnerem na Taiwanu. Zde
na druhém konci světa jsem pochopil české restituce a reformu zemědělství. V
kontinentální Číně před komunistickou érou byla držba půdy v rukou statkářů.
Statkáři sami na své půdě většinou nepracovali a pronajímali půdu k hospodaření
kuliům. Pronájem činil osmdesát procent úrody. Kuliové neměli žádný zájem na
zvyšování výnosu. Statkář jim sebral téměř vše. Pracovali jen aby přežili. Když
Maocetung začal v provincii svůj boj o moc nad Čínou, začal ho tím, že bral
půdu statkářům a dával ji kuliům. Statkáře většinou pobili. Za války si
Čankajšek uvědomil, že jeho jedinou nadějí je pozemková reforma. Začal ji
provádět, ale s velmi malým úspěchem. Jeho úředníci patřili do stejné
privilegované třídy jako statkáři a většinou se osobně znali. Čankajšek válku o
Čínu prohrál. Dva miliony členů čínské nobility, úředníků a vojáků se
přepravilo na Taiwan, hornatý ostrov v Čínském moři. Z plochy ostrova třicet
šest tisíc kilometrů čtverečních je zemědělsky využitelných jen dvanáct tisíc.
Na ostrově byl stejný způsob vlastnictví půdy i pronájmů jako na pevnině.
Obyvatelstvo ostrova se emigranty z pevniny zdvojnásobilo, chtěli-li přežít,
museli se uživit. Stejní úředníci, kteří prováděli pozemkovou reformu na pevnině,
ji zúřadovali na ostrově. Co jim bylo uloženo, provedli důsledně a perfektně.
Úspěch reformy byl podložen tím, že úředníci byli z pevniny a statkáři byli
místní. Neznali se a neměli žádné osobní nebo rodinné vazby. Vlastní
zemědělství, jehož výkon se zněkolikanásobil, živilo Taiwan až do konce
sedmdesátých let. Ministr zemědělství, který reformu uskutečnil, se stal
prezidentem po Čankajškovi.
Způsob
Československého /českého/ převratu zajistil, že všechny výhody a mocenské páky
zůstaly v rukou společenské vrstvy a mocenských uskupení, která stát ovládala
desítky let. Noví lidé, kteří se vynořili v politice, byli jen pěnou,
která se vytvořila na povrchu společenského substrátu, se kterým se zatřáslo.
Nebylo obtížné
zmanipulovat společnost, která po půl století byla udržována v otrockém stavu.
Nejlepší osobnosti skončily na popravištích a ve vězení. Několik etap emigrace
vyhnalo zbylé. Byl jsem v politice celá devadesátá léta a viděl bídu české
politiky. Ze své zkušenosti tvrdím, že měli své lidi při zakládání většiny
politických stran, které se dostaly na parlamentní scénu, i těch, které měly
nebezpečnou politickou značku.
Politická pluralita po sametové
revoluci
Lidová strana
Většina
členstva lidové strany byla těžce morálně poškozena čtyřicetiletou spoluprací a
příživnictvím na zbytcích, které spadly ze stolu komunistů. Mnoho funkcionářů lidové strany bylo v té
době řízeno Státní bezpečností. Josef Lux byl důstojným pokračovatelem Josefa
Plojhara. Má hlavní podíl na kontinuitě struktur a způsobu hospodaření v českém
zemědělství. Stejné platí o prosazení a zakonzervování neuvěřitelného profesního
i ekonomického podvodu ve způsobu organizace hospodaření v českých lesích.
Spolupracoval i v tom, že církev dostala v restitucích jen majetek, který svým
poškozením a náklady na opravy a nutnou údržbu, je pro církev spíše zátěží a
činí církev závislou na státu. Církvi nebyl vrácen majetek, který by na údržbu
majetku církevních staveb vydělal, tj. půda a lesy. Jako člen zemědělského
výboru sněmovny jsem viděl Luxovo jednání zblízka osm let.
Vedení lidové
strany po roce 1990 pracovalo proti zájmům společenské vrstvy, kterou v
předkomunistické době v politice representovala strana monsignora Šrámka.
Representace lidové strany po roce 1990 poškodila zájmy malého a středního
stavu křesťansky orientovaných venkovských voličů. Postkomunistická lidová
strana devadesátých let byla representantem zájmů venkovské socialistické
nomenklatury. Hesla, že vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno a
protikomunistické pokřiky byly taktickou dýmovou clonou, která nebyla nikdy
míněna vážně.
Občanská demokratická strana
Když se v zimě
1990 - 91 z Meziparlamentního klubu demokratické pravice vydělila jeho větší
část a založila Občanskou demokratickou stranu, byli u jejího zakládání lidé,
které vynesl entusiasmus převratu. Mnozí z nich chtěli skutečnou změnu. Na
samém počátku byli do vedení ODS nasazeni Václav Klaus a Josef Zielienec. Od
počátku měli své role a pracovali ve shodě.
Rozdělení
státu umožnilo Václavu Klausovi odstranit z politické scény federální poslance,
členy ODS, z nichž většina svými kvalitami převyšovala poslance českého
parlamentu. Během několika dalších let byl z nové strany odstraněn zbytek těch,
kteří se nechtěli přizpůsobit. Do popředí se prosadila „práčata“, která si
připravovali od počátku v aparátu strany. Viděl jsem výrobu Langra, Zahradila,
Kocourka, Nečase, Fajmona a dalších. Tak zvaný „Sarajevský puč“ byla sehraná
politicko-zpravodajská hra, která posloužila k vnitřní očistě ODS. Vytvořila z
ní pravicovou variantu dřívější strany předvoje proletariátu. Modernisovala ji
v politického representanta „komunistických kapitalistů“. Měl jsem příležitost
vidět tu hru i okolnosti, za kterých proběhla. Sarajevský „puč“ umožnil
odstranit ze strany osobnosti, u kterých hrozilo riziko nedostatečné věrnosti a
poslušnosti. Občanská demokratická strana se stala politickým representantem
nové komunistické buržoasie. S pravicí, jak ji tradičně chápeme, nemá nic
společného. Rolí ODS v dnešní „perestrojkové“ době je udržet stav legality
majetků a postavení nové komunistické buržoasie. Bude bránit a blokovat
obnovení právního stavu a bude při tom používat pravicovou rétoriku.
Občanská demokratická aliance
ODA byla
stranou na vykonání počáteční špinavé práce. Byl jsem členem ODA od samého
počátku. Vstoupil jsem do ODA den po jejím založení. Dnes, po tom, co jsem v
průběhu let viděl tvrdím, že i u našeho založení byli.
Jiří Skalický,
„otec zakladatel“ a pozdější ministr privatizace měl jako hlavní kvalifikaci
svůj původ: otec byl vysokým důstojníkem vojenské kontrarozvědky. Kvalifikací
otce zakladatele Romana Češky na pozici šéfa Fondu národního majetku bylo
přichycení „talentovaného“ ekonoma v konci osmdesátých let při pokusu o krádež
osobního automobilu. Na veřejnost byl tento hřích vytažen až na počátku 1998,
když splnil svůj úkol a byl stahován z oběhu.
O tom, že otec
zakladatel Tomáš Ježek byl zaúkolován a plnil zakázku nepochybuji. Otec
zakladatel Karel Kříž dělal před rokem 1989 tajemníka ekonomických seminářů,
které v Ekonomickém ústavu pořádal Josef Zielienec. Dnes je ekonomickým
poradcem šéfa ODS Topolánka.
ODA byla v
parlamentu v počátku devadesátých let hlavní silou při prosazování
reformních zákonů, privatisace a restitucí. Přitáhlo to do ní osobnosti, které
chtěly skutečnou změnu. Vymkli jsme se svým tvůrcům a stali se nebezpečím.
Vladimír Dlouhý byl do ODA vložen v polovici roku 1991 s úkolem ji ovládnout,
pacifikovat ji a použitelné lidi pak převést do ODS. Pět let jsme uvnitř i
navenek bojovali beznadějný boj. Dluh ODA vytažený na veřejnost v lednu 1994 je
dokladem metodiky, podle které se vyráběly a usměrňovaly politické strany. V
době zveřejnění dluhu měla ODA voličské preference kolem šestnácti procent.
Všechny politické strany byly podobným způsobem financovány. Na veřejnost, do
médií byl tento problém vytahován vždy účelově, k „umravnění“ nebo likvidaci
nepohodlného subjektu.
Problém
financování politických stran byl založen v samém počátku. Byl v kontinuitě
práva, komunistické strany, kontinuitě mocenských a ekonomických struktur
komunistického totalitního státu. Zdroje k financování, nejen politické scény,
měli v rukách jenom oni. Prosadit v zákonodárném sboru průhledný zákon o
financování politických stran nešlo. Viktor Dobal takový návrh předkládal opakovaně.
Bez úspěchu.
Komunistická strana Čech a Moravy
V českém
parlamentu byla KSČM nejdůležitějším subjektem, který zajišťoval kontinuitu
totalitní vládnoucí vrstvy. V bloku postsovětských zemí jsme anomálií tím, že
se komunistická strana nepřejmenovala. Stali jsem se takovou anomálií
oprávněně. Režiséři velkého skoku přeměny komunistů v kapitalisty a demokraty v
Čechách si byli vědomi „kvalit“ českých voličů. Věděli, že změna názvu z
komunistů na socialisty by znamenala, že i skalní příznivci by straně s novým
názvem nedali v prvních volbách hlasy. V rozhodující době, kdy neměli ve svých
rukách ještě převedený základní objem majetku státu a neovládali média by
jejich zástupci vypadli z formální politické hry v parlamentu.
První
garnitura komunistických poslanců, vedená Jaroslavem Ortmanem, byli političtí
profesionálové. Ovládali metody politiky, měli zkušenosti s tím, že někdy se
prohrává. Ve sněmovní síni seděli vždy, věděli co a o co se hraje. Spolupracovali
v zákulisí s lídry Občanského hnutí, moravisty, lidovci a později trnkovci, se
Sládkem a s Klausem umravněnou ODS. V prvních dvou letech byli velkými
privatisátory. Jistili platnost dohod z přelomu osmdesátých a devadesátých let.
Spolupracovali na směrování privatisace. Vykonali základní špinavou práci pro
přechod své mocenské společenské vrstvy za linii převratu a přeměnu v
kapitalisty. Pozdějším přejmenováním na stranu a klub Demokratické levice si
podepsali ortel politické smrti. Tato skupina „komunistických intelektuálů“
splnila úlohu mouřenínů; již nebyli zapotřebí. Jejich roli na scéně a v postkomunistickém
politickém spektru přebrala v letech 1994-5 již konsolidující se Klausova ODS.
Přejmenováním
a vystoupením této skupiny poslanců z KSČM došlo k leninské očistě původního
nástroje „předvoje pracujícího proletariátu“. Členy původního klubu
komunistické strany zůstali lidé, kteří si na prstech spočítali, že věrnost
„idejím“ jim zajistí na další roky slušnou existenci. Zajímavé je, a na tomto
místě to připomínám, že podobný proces vnitřní očisty proběhl o tři roky
později v pravicové variantě „předvoje kapitalistů“, ODS, právě v podobě
Sarajevského puče.
Nevím, nakolik
bylo jednání Ortmanovy skupiny v politcké hře počátku devadesátých let
autentické, či zda hráli svěřenou roli a plnili úkol. Dodám osobní zkušenost. Někdy
v konci roku 1993 mne zastavil na chodbě sněmovny komunistický poslanec
Vladimír Řezáč. Měl jsem v prvých dvou letech s Vladimírem Řezáčem ve sněmovně několik konfliktů. Řekl mi: „pane
poslanče chci se Vám omluvit. Nevěřil jsem Vám, když jste na počátku ve
sněmovně opakovaně upozorňoval a varoval, čemu připravujeme cestu svým
jednáním. Vše, co jste říkal a před čím varoval, se stalo“. Vladimír Řezáč v té
době přestoupil do Sociální demokracie. O něco později byl nalezen zastřelený s
tím, že to byla sebevražda.
Moravistická strana
Tato strana
založená Boleslavem Bártou byla bez jakýchkoliv pochyb produkt Státní
bezpečnosti. Otec zakladatel Boleslav Bárta byl agentem StB. Závazkem k této
„projekční kanceláři“ se mohli pochlubit další prominentní moravisté.
K zajištění
své perestrojkové politické hry dokázali její organisátoři využít všech
možností. V tomto případě přirozené lidové averse k pražskému centralismu,
povzbuzené moravským tradicionalismem. Ti, kteří tento fenomén vytvořili, jej
zneužili k odvedení pozornosti.
Moravistická
otázka byla využita k odvedení pozornosti od podstatných problémů, které měla
politika v té době řešit. Ukázkou, o čem tento politický subjekt byl a k čemu
měl posloužit, byla sestava postaviček, které „Moravu“ v parlamentu
representovaly. Nebyla mezi nimi jediná osobnost, jen některé výstavní
kreatury. Za celých šest let jejich parlamentního působení nebyla nikdy v
médiích otevřena otázka jejich financování, což o něčem svědčí. Když splnili
úlohu, byli bezbolestně staženi ze scény.
Zemědělská strana
O smyslu a
účelu zemědělské strany vypovídá osoba jejího zakladatele a předsedy, slušovického
profesora Trnky. Poslanci Zemědělské strany byli representanty venkovské
komunistické technokracie. Lidé, kterým v družstvech a podnicích vládli, jim
dali ve volbách hlasy. Zvolení zástupci vynaložili největších úsilí na to, aby
je okradli o majetek předků. Poslanci Zemědělské strany byli ukázkou, co komunismus
udělal s charakterem a morálkou společenské vrstvy, která na konci komunismu
spravovala družstva a podniky. Když jsme v zemědělském výboru projednávali
zákon, který měl zabránit daňovým podvodům s lehkými topnými oleji, řekl mi
jeden z nich: „Čestmíre, což jsi blbej, kdyby to nešlo švindlovat, tak
zkrachujeme“. Nezapomenutelný byl předseda družstva z Hané. Jeho otec
hospodařil soukromě ještě v sedmdesátých letech. Pepa byl v devadesátých letech
předsedou družstva, zároveň měl soukromou firmu. Tvrdě nadával na komunisty,
byl horolezec a jezdil na Himaláje. K tomu všemu, se ještě hlásil k buddhismu.
Myslím, že to všechno se mohlo vejít do jednoho člověka jen díky průpravě,
kterou dal venkovskému drnovi komunismus. Financování Zemědělské strany nikdy
nepřišlo v médiích na přetřes.
Republikánská strana Miroslava Sládka
Sládkovi
republikáni symbolisují, jak jednoduché bylo a je dělat v Čechách špinavou
politiku. Miroslavem Sládkem, pracovníkem cenzorského úřadu, obsadili tvůrci
české perestrojkové politiky nebezpečnou politickou značku Republikánské
strany. Talentovaný pouliční demagog splnil zadání dokonale. Diskreditoval
politickou značku Republikánské strany v naší zemi na desítky let. Mirín Sládek
se svou smečkou odváděl pozornost od skutečných problémů, od toho, co se v
realitě odehrávalo. Na náměstích a ve sněmovně pokřikovali proti komunistům.
Sládek vytahoval na veřejnost špinavé prádlo prominentů – vždy jen aby mátl a
vytvářel mlhu. Při důležitých hlasováních ve sněmovně hlasovali jeho chlapci
vždy s komunisty a podle připraveného scénáře. Postkomunistická média
spoluhrála a pomáhala spoluvytvářet obraz. Když splnili úlohu, zmizeli
sládkovci z médií a byla sehrána závěrečná scénka se stranickým dluhem. Celé
roky „svobodná média a investigativní novináře“ funkce sládkových virválistů na
politické scéně, ani způsob financování cenzorovy strany, nezajímal. „Svobodné“
noviny nenapsaly, jak proběhlo okázalé hlasování o zbavení imunity ministra
financí Ivana Kočárníka na jaře 1998. Hlasování vyvolané opozicí za podivný
převod státních peněz České pojišťovně ministrem financí, který se následně
stal činovníkem její dozorčí rady. Celé zbavování imunity byla předem dohodnutá
virtuální hra.
V okamžiku
konečného hlasování jsem se šel postavit ke stěně sněmovny, abych měl přehled
po celé sněmovně. Součet hlasů byl proti zbavení imunity Ivana Kočárníka.
Rozhodující byly hlasy republikánských poslanců, kteří se zdrželi hlasování,
aby počty vyšly. Sládek po hlasování vstal, otočil se ke Kočárníkovi, který seděl
ve vedlejší řadě a s rozzářeným úsměvem řekl: „je to výborné, Ivane“.
Role, která
byla Sládkovi svěřena, svědčí, jak dobře architekti „perestrojky“ znali „lidský
materiál“, ve kterém stavěli komunistický kapitalismus. Věděli, kolik ochotných
pobudů najdou a kolik lidí v tak zřejmé podrazy uvěří.
Sociální demokracie
ČSSD v
prvoplánované verzi „pluralitní“ postkomunistické scény nebyla. Její čas přišel
v roce 1993, když neuspěly opakované pokusy o resuscitaci Občanského hnutí. V
té době, době největšího rozletu konsolidované Klausovy ODS, proběhla ve
sněmovně vnitřní krize klubů „opozičních“ postkomunistických stran. O
komunistech jsem již psal. Ke stejným vnitřním sporům došlo i v ostatních
klubech a k odchodům některých poslanců do jiných klubů. Problém byl, podle
mého skromného mínění, vyvolán omezením zdrojů financování těchto stran. Jediný
„opoziční“ klub, který tato krize nepostihla, byl klub Sociální demokracie. V
té době měl klub asi dvacet poslanců. Domnívám se, že hlavním důvodem
soudržnosti klubu byla historická značka. Representanti sociální demokracie ve
sněmovně se ničím nelišili od průměru klubů, které v ten čas procházely krizí.
Obecně svými kvalitami to byla třetiřadá ODS. Byli to lidé, kteří přišli k
dělení kořisti pozdě a neměli na výběr. S idejemi nemělo jejich členství v
sociální demokracii nic společného. Zajímavými osobnostmi v tehdejší sestavě
byl mladičký Stanislav Gross a sociální pracovnice dřívějšího hotelu SSM na
Žižkově Petra Buzková. Jak jsem viděl vývoj a růst této dvojice, jejich
politická kariéra byla od počátku vedena.
O tom, že
tvůrci sametové postkomunistické politiky nebyli nevzdělanci, svědčí jejich
znalost české prvorepublikové politiky. Dědečkem budoucí sociálně demokratické
politické hvězdy Petry Buzkové byl prvorepublikový sociální demokrat Modráček.
Sociální demokrat osvícený; který byl také proto z jejích řad vyloučen. To
jméno se dalo dobře mediálně využít, zvláště, když budoucí kariéra a využitelnost
nastávající političky byla podpořena šarmantním zjevem a jištěna úvazkem u
„projekční kanceláře“.
V průběhu roku
1993 si vůdcové české sametové perestrojky uvědomili, že nemají na scéně
„voličsky“ věrohodný, politicky levicový subjekt. V tomto stádiu perestrojky
neměli na výběr; „udělali“ sociální demokracii. Do sociální demokracie
„přestoupili“ klíčoví představitelé bývalého Občankého hnutí Miloš Zeman, Pavel
Rychetský, Zdeněk Jičínský a další. Všichni bývalí komunisté. Na sjezdu
sociální demokracie došlo k výměně vedení. Miloš Zeman nahradil exilového
předsedu Horáka a ze strany byl se svou menšinovou frakcí vytlačen Rudolf Battěk.
Volba Zemanova vedení znamenala začátek další etapy vývoje sametové
perestrojky.
Způsoby a směrování postkomunistické
pluralitní politiky
Ve zkratce
jsem popsal hlavní figury na politické šachovnici přechodného období, přeměny
totalitního komunismu v „pluralitní“ mafiánský kapitalismus. Pokusím se
načrtnout schéma a etapy, kterými se vývoj ubíral do dnešních dnů.
O stavu
politického myšlení, o demoralisaci elit české společnosti vypovídá, že ani na
konci osmdesátých let nebyly v naší zemi skupinky osobností, které by vážně
diskutovaly a připravovaly alternativní programy pro ustavení nekomunistických
stran. Politickým programem skupin označovaných jako „disent“, bylo dožadování
se lidských práv. Při tom již od počátku osmdesátých let bylo zřejmé, že
komunismus se rozpadá. V okamžiku kolapsu sovětského mocenského systému na
konci osmdesátých let, neexistovaly v naší zemi alternativní politické skupiny
s připravenými rámcovými programy. Nebyli zde lidé připravení a ochotní
vstoupit do politiky a své představy prosazovat.
Zárodečné
skupinky nekomunistických politických stran se utvořily až v posledních
měsících roku 1989. Zakladatel liberárních demokratů Emanuel Mandler byl v
mládí vysokoškolským svazáckým funkcionářem. Se štěstím nebyl v době Stalinova
tažení proti židovským lékařům přijat do strany. Zakladatel Křesťansko
demokratické strany /KDS/ Václav Benda byl profesně statistik. Jako statistik
se choval i v politické praxi. Uvažoval vždy v první řadě o tom, v jakém
politickém svazku by přežil on sám a jeho přátelé. Lpěním na setrvání v politice
za téměř všech okolností pomáhal protivníkům diskreditovat sebe i svou skupinu.
Pavel Bratinka, zakladatel a první předseda Občanské demokratické aliance
/ODA/, byl politicky vzdělaný člověk. Dnes – s odstupem času – jak jsem Pavla
Bratinku viděl politicky se chovat a jednat, si myslím, že to, co založil a co hlásal,
nebylo jeho skutečným přesvědčením. Jeho chování a jednání za určitých situací
a jeho dnešní profesní spojení se s. Ulčákem mne utvrdilo v tom, že jeho
politická kariéra byla rolí.
V těchto třech
malých politických stranách se sešlo pár osobností, které chtěly změnu.
Programově si byly blízké, jejich zakladatelé se dobře znali. Avšak nikdy se
nedokázali dohodnout a spojit své síly. Do všech těch subjektů byli v samém
počátku vloženi lidé spolupracující na jejich kompromitaci a zničení. Z KDS
dodnes někteří přežili jako poslanci parlamentu za ODS. Z liberálů posloužil
Pavel Šafr jako novinář. Dodnes věrně slouží „politolog“ Bohumil Doležal. Z ODA
se dobře uplatnili její likvidátoři, dřívější velvyslanec v Anglii a
dnešní ministr obrany Karel Kühnl a velvyslanec nejprve v USA a dnes v
Izraeli Michael Žantovský.
Ukázkou, jak
byli autoři sametové revoluce připraveni a neponechávali mnoho věcí náhodě, je
porevoluční historie republikánských stran. Popřevratovou Republikánskou Unií,
která mohla být nástupkyní prvorepublikové agrární republikánské strany,
založili agenti Státní bezpečnosti. Když vyšel najevo podivný původ otců
zakladatelů, převzal její vedení „cenzor“ Miroslav Sládek. Republikáni
Kotase-Včelaře, podivného kanadského emigranta, i jeho tehdejší velká
publicita, měli stejný zdroj a původ. Dosvědčuje to i závěrečné angažmá Kotase
ve funkci poradce Václava Klause.
Množství
politických stran, které se ustavily v počátku devadesátých let, nebylo reakcí
na náhlý pocit svobody a možnost se bez nebezpečí politicky angažovat. Při
vzniku většiny z těchto stran měli účast lidé z „projekční kanceláře“.V prvé
fázi perestrojkového období bylo třeba rozptýlit a naředit energii entusiasmu
po náhlém objevení se svobody. Bylo třeba zabránit, aby se ve fázi relativního
chaosu nespojily osobnosti s pevnými politickými představami a nevyprofilovala
se, nedej Bože, věrohodná politická strana, politický subjekt, který by se
nedal uplatit, ani vyřadit.
Pro takový
postup svědčí, v téže době, vznik mnoha nových deníků a časopisů. I v této
sféře lidské činnosti platí přírodní zákony, které vylučují existenci perpeta mobile.
Zavedení nového deníku, vytvoření redakce, stabilisace listu na novinové scéně
a trhu stojí desítky milionů korun. Ty měli jenom oni. Opět bylo prioritou zabránit
vzniku a stabilisaci skutečně nezávislého novinového titulu, s redakcí,
ekonomickým zázemím i stabilním čtenářstvem.
Sledoval jsem
vývoj mediální informační scény v průběhu celých devadesátých let. Jako
poslanec jsem roky stopoval, kam se přelévaly toky peněz z největší loupeže
devadesátých let - „lesní transformace“ a „hospodaření“ Státních lesů. Za tyto
peníze byla koupena Nova. Přežily hlavní deníky „totalitní“ éry. Z práva
„Rudého“ zůstalo „Právo“. Inovace proběhla rozšířením spektra o prvorepublikový
titul Lidových novin. Aby nedošlo k omylu, z tradičně intelektuálního listu
udělali lepší „Haló noviny“.
V průběhu let
1992 až 96 proběhl proces pacifikace nově vzniklých politických stran. V té
době byla z politiky vyřazena většina osobností, které vynesla převratová doba
a které kazily styl. Nejdéle odolávala skupinka parlamentních politiků bývalé
ODA a ta musela být exemplárně zničena. V dřívějších válkách se často střílel
kůň pod jezdcem; nám zabili značku.
Ve stejné době
proběhla hlavní část privatisace státního majetku. Způsob, kterým privatisace
proběhla byl úmyslně neprůhledný a měl většinový politický souhlas mezi těmi,
kdo drželi moc.
V naší zemi
půl století neplatilo právo a vládla jí zločinecká mafie. Ředitelé podniků a
šéfové úřadů byli jen správci odpovědní stranické mafii. Za půl století se i u
nás, v zemi patřící do sféry „západní evropské civilisace“, prosadilo tradiční východní-byzantské
pojetí majetku. Na Východě byl majetek od starověku především zdrojem moci.
Zásadně rozdílný přístup od Evropy Západu, kde majetek byl již ve středověku i
odpovědností a ukládal povinnosti.
Proto měla
privatisace v postsovětských zemích i v Čechách povětšinou charakter
rozkradení. V privatisaci šlo především o kontinuitu moci. Nejhorší na tom je,
že celý proces tak byl systémově nastaven. Nebyly to excesy, ke kterým
přirozeně při každém takovémto procesu dochází. Pravidla, i zákonem
kodifikovaná, byla jen formální, spíše k odvedení pozornosti. Nebyla vymáhána,
zákony neměly sankce a kontinuita „dialektiky“ práva proces zajišťovala.
Všechny výhody v této „privatisaci“ získali zasvěcení, lidé bez zábran i
morálky. V procesu české privatisace se nehledal odpovědný vlastník. Prvotně šlo
prostřednictvím majetku o moc. Viděl jsem ten proces zevnitř, vstupoval do
sporů, mohl pozorovat reakce protivných stran. Ve své většině byly konflikty
mezi vládními stranami, jejich poslanci a opozicí, formální a fiktivní. Když
dostala pravomoci opačná strana, činila totéž. Maximálně šlo jen o to, že
majetek a pozice měly putovat do rukou jejich lidí. Když jsem v roce 1991 ve
své řeči ve sněmovně „O stavbě domu pro syna a vnuky“ řekl, že „klademe základy
zločineckému státu“, cítil jsem odpor celé sněmovny.
Kontinuita
právního řádu byla prosazena k zajištění takového průběhu privatisace. Účelem
této jedinečné politicko-právní podlosti bylo přenesení a udržení kontinuity
„ducha“ totalitního „právního systému“. Šlo o pokračování dialektiky chápání,
interpretací a zneužití tvaru psaných pravidel a norem. Trvalo mi roky, než
jsem pochopil vnitřní smysl „právní kontinuity“.
Dnešní stav
českého „právního systému“ a fungování soudů je logický. Odpovídá pozici, ze
které jsme vyšli a principu, na němž bylo české „posttotalitní“ právo a
zákonodárství postaveno. Samotný princip kontinuity znamenal, že smyslem a
úkolem nástupnického „posttotalitního“ práva nebude hledání práva a spravedlnosti.
Smyslem bylo dialektické mocenské využívání a zneužívání formálních pravidel
kodifikovaných jako zákon.
Současný stav
práva a právního systému nejlépe symbolisovalo to, že jeden z otců kontinuity
právního systému Pavel Rychetský je předsedou Ústavního soudu.
To, co zde
tvrdím, dokreslím dvěma příhodami z první poloviny devadesátých let. V prosinci
1992 napsal Jiří Skalický, v té době ministr privatisace, do Zemědělských novin
článek o „privatisaci lesů“. Zabýval jsem se problémem „reformy a transformace“
lesního hospodářství od podzimu 1990. Byl jsem ve sněmovně hlavním oponentem
tohoto profesně lesnického a ekonomického zločinu. Když jsem si Skalického
článek přečetl, neudržel jsem se a napsal do stejných novin odpověď. Ocitoval
jsem pár vět ze Skalického textu a napsal: „text je ukázkou způsobu myšlení
současné ekonomické věrchušky. Jsou to lidé, kteří vystudovali komunistické
vysoké školy a pak v teple ústavů četli knihy západních ekonomů. Žádný z nich
nešel za tátou v brázdě za pluhem, aby věděl, o čem je vlastnictví a
odpovědnost.“ Poté, co byl článek zveřejněn, mne na politickém grémiu Občanské
demokratické aliance Jiří Skalický napadl, co jsem si to dovolil. Jeho reakce
byla neuvěřitelná, nechápal jsem zuřivost, se kterou reagoval, zdála se mi
neadekvátní, napsal jsem jen pravdu.
Téměř o dva
roky později, v listopadu 1994, jsem byl na mítinku před komunálními volbami v
Třebíči s předsedou ODA Janem Kalvodou. Jan Kalvoda, v té době místopředseda
české vlády pro legislativu, na mítinku dlouze hovořil o tom, že základy
demokratického právního systému a jeho institucí jsou položeny. Zbývá nám již
jen vylepšovat jejich fungování. Neudržel jsem se a vzal si po něm slovo. Řekl
jsem: „v ODA naštěstí nemusím papouškovat pana předsedu, ale to, co zde pan
předseda hovořil, není zcela pravda. Formálně máme instituce demokratického
právního systému a státu ustaveny. Ale dokud v jejich čele nebudou stát lidé,
kteří poctivě nastaví demokratické způsoby jejich fungování, je to jenom umělá,
virtuální forma. Dokud se v naší zemi neustaví a nestabilisuje silný malý a
střední stav lidí svobodných, existenčně nezávislých, není jisté nic. Za pár
týdnů, měsíců může být všechno jinak“. Když jsme po mítinku vyšli ze sálu, opět
jsem nechápal zuřivost, s jakou mne Kalvoda napadl, že už s ním nikdy nesmím na
mítink. Pár dní na to mi na chodbě sněmovny řekl, „jsi natvrdlý a ničemu
nerozumíš“. Odpověděl jsem: „ano jsem natvrdlý, ale ty jsi natvrdlý jinak a
hůř.“
Oba tyto
konflikty a jejich hlubší příčinu jsem pochopil v kontextu až s odstupem
let. Oba „pravičáci a demokraté“ pocházeli z rodin vysoce postavených
technokratů komunistického státu. Skalického otec byl důstojníkem vojenské
kontrarozvědky a Kalvodův otec od roku 1948 pracovníkem ministerstva
zahraničních věcí a velvyslancem. Netušíc jsem se strefil do principů jejich
hry na privatisačním i legislativním hřišti. Pánové se neudrželi. Ten velkolepý
podvod, na kterém jsem v dobré víře, s nadějí na změnu, spolupracoval, se mne
dotýká velmi osobně.
Výsledkem
kontinuity ducha totalitního právního systému byl i způsob tvorby a schvalování
zákonných norem v parlamentu. Smyslem a účelem tvorby a schvalování zákonných
norem nebyla snaha nastavit obecně prospěšná a spravedlivá pravidla v
celospolečenském zájmu. Smyslem postkomunistického práva bylo udržet a zajistit
výhody a privilegované postavení vrstvě komunistických technokratů, kteří se
převtělovali v novou ekonomickou a společenskou „elitu“ formálně demokratického
státu. V prvních měsících a rocích byly předkládány do výborů k projednání
předlohy zákonů, kde nebyl označen a podepsán odpovědný předkladatel. Stalo se,
že když jsme se pídili po autorovi
předloženého návrhu zákona, nikdo se k textu nehlásil. Často se argumentuje nedomyšleností
a častými chybami v zákonech. To není hlavní problém. Ústředním problémem
postkomunistického „demokratického“ práva a jeho norem byly záměrně a úmyslně
vkládané formulace a pasáže, které byly výhodné pro předkladatele a zájmovou
skupinu, kterou representoval. Mohl bych popsat mnoho příkladů. Dokonce se
odvážím tvrdit, že celé zákony byly s tímto účelem napsány, předloženy a
schváleny. Dotknu se mnoha citlivých duší, ale „Listinu práv a svobod“ jsme
koncem roku 1990 ve sněmovně týdny projednávali a schvalovali ne kvůli jejímu
vnitřnímu obsahu a primární důležitosti jejího přijetí a kodifikace: prvotním
důvodem jejího urgentního projednávání bylo odvedení pozornosti od toho, co měl
v tom čase nejvyšší zákonodárný politický orgán dělat: prosadit základní kroky
a normy k vyrovnání se s totalitní minulostí a schválení norem, které by
zajišťovaly demokratický vývoj.
Listinu práv
jsme v ten čas účelově přijímali proto, aby ji ti, kteří půl století znali
jen své právo a zájem, zneužili. Řekl jsem to tehdy v rozpravě ve sněmovně a
byl jsem jediný. Poté mne napadl komunistický poslanec Vladimír Řezáč, že jsem
proti lidským právům a svobodě.
U návrhů
zákonů předkládaných Luxovým ministerstvem zemědělství byla jistota, že v nich
jsou cíleně vložené formulace a partie, které se daly zneužít. V té době byla v
zemědělském výboru sněmovny ještě sestava, ve které se nám leccos povedlo zablokovat
nebo opravit. Podobně tolik vyžadovaný a později chválený zákon o informacích
byl zneužitelný a sloužil mafiím. Měl jsem s tím zákonem zkušenost, když jsem
později pracoval v Národním parku Šumava. Po roce 1995-6, když jsem získal
jistou zkušenost, jsem podle jmen předkladatelů zákona věděl, co tam lze nalézt,
čeho lze zneužít.
Takový způsob
tvorby zákonných norem a „práva“ je prvotně plodem „kontinuity ducha“ totalitního
právního systému. Je to realita, která se stala a pevně zakotvila v dnešním
postkomunistickém, formálně demokratickém právním systému. Je logické a
symbolické, že dnešními nejúspěšnějšími advokáty a obhájci jsou lidé, jako
Tomáš Sokol. Hrdina, který jedenkrát hubou točil s komunisty a pak jako ministr
vnitra se zasloužil o jejich „kontinuitu“. Společnou právní kancelář se Sokolem
má „Bača“ Jiří Novák, bývalý ministr spravedlnosti, který jejich „právní
systém“ uváděl do provozu. V době svého ministrování mi Jiří Novák při návštěvě
sněmovny laškovně říkal: „Čestmíre, ty budeš viset první“.
Stejně se zdá,
že kvalifikací k úspěšnému působení v tomto oboru „práva“ je i registrace v
kategorii agent u Státní bezpečnosti. O síle a důsledcích kontinuity totalitního
právního systému vypovídá i to, že dnešním prezidentem České republiky je „otec
privatizace“ Václav Klaus. Ten bezprostředně po převzetí funkce jmenoval za
člena Ústavního soudu jednoho z „otců“ právní kontinuity Pavla Rychetského.
Dnes je Pavel Rychetský předsedou této nejvyšší soudní instituce. Volba a
jmenování obou „otců“ postkomunismu symbolisuje a vypovídá o duchu a tvorbě
„práva“ v dnešní České republice.
Na vysvětlenou
pro nezasvěcené uvedu pár souvislostí. Vedení a představenstvo České národní
rady bylo po prvých volbách na jaře 1990 před skutečnou volbou v plénu nově
ustavené sněmovny předem dohodnuto. Většina poslanců ve sněmovně byli noví
lidé, kteří navržené kandidáty blíže neznali. Koordinace byla v té směsici postav
Občanského fóra fakticky nemožná. V té době nezbývalo nic jiného, než důvěřovat
představitelům OF. Volba v plénu sněmovny byla fakticky manifestací.
Místopředsedou České národní rady byl navržen a zvolen i zástupce komunistů – v
té době to byl Michal Kraus, dnešní sociální demokrat. Volbou neprošel jen
kandidát OF na předsedu bezpečnostního výboru Vladimír Kolmistr. Kolmistr byl,
pro ilustraci, v počátku padesátých let vedoucím pracovníkem bezpečnostního
odboru ÚV KSČ.
Vedení ČNR i
klubu OF spolupracovalo s komunisty a bránilo jakýmkoliv důslednějším krokům k
vyrovnání se s minulostí. V průběhu podzimu 1990 jsme se ve sněmovně blíže
seznámili kdo je kdo a založili „Klub demokratické pravice“.
V prosinci
1990 udělalo vedení sněmovny a její předsedkyně Dagmar Burešová hloupou
politickou chybu. Odsouhlasili si pro své členy mimořádnou odměnu z rezervy,
která k tomuto účelu v rozpočtu sněmovny byla. V klubu Občanského fóra z toho
vznikla akutní politická krize, většina jeho členů vyjádřila nedůvěru vedení
klubu i sněmovně. Poslanci klubu demokratické pravice využili krize k nátlaku
na vyvolání nových voleb vedení České národní rady. V lednu 1991 volby proběhly
a z vedení sněmovny vypadl zástupce komunistů i místopředseda ČNR za OF Václav
Žák, hlavní garanti dosavadní politiky. Ve vedení sněmovny získali větší vliv
lidé, kteří chtěli výraznější změnu. Získali jsme tehdy, na určitý čas, vliv na
českou politiku. V této době byl napsán návrh České Ústavy.
Klíčovým
prvkem návrhu Ústavy byla kontrolní funkce druhé komory parlamentu, Senátu.
Její členové - senátoři mají jiný způsob volby než je volba do sněmovny. Senát
mohl zablokovat zákon prosazený politickou převahou ve sněmovně a vrátit jej
sněmovně, která jej v takovém případě musela přehlasovat vyšším kvorem. Ústavní
soud dostal pravomoc zrušit zákon prosazený politickou mocí, jestliže odporoval
Ústavě. Tyto dva klíčové prvky návrhu Ústavy byly pojistkou proti náhlé změně
politických, mocenských a právních poměrů, ochranou demokratického pořádku.
Návrh Ústavy odporoval politickým a mocenským záměrům bývalé politicko-mocenské
technokracie. Byl schválen v konci roku 1992 jen díky komplikovaným poměrům při
dělení Československého státu.
Připomínám,
aby si pamětníci vzpomněli, jaký odpor proti Senátu a jeho naplnění projevoval
v té době Václav Klaus. Stejně aby si vzpomněli, kolik za dlouhé roky bylo
vynaloženo úsilí a vychrleno bludů na toto téma „demokratickými“ médii a
„neúplatnýmí“ novináři. Pavel Rychetský, odpůrce navrženého znění Ústavy, je
dnes, opakuji, předsedou Ústavního soudu.
Ústřední
snahou „pluralitní“ postkomunistické politiky v českém státě, od rozdělení
Československa v lednu 1993, je redukce počtu politických stran. Jako argument
je voličskému „plebsu“, předkládán důvod: usnadnění způsobu vládnutí,
jednodušší vytváření vlády. Důvod je jednoduchý, ale hlubší. Naši totalitní
technokraté vědí, že formálně pluralitu již nelze zrušit ani popřít. Nejde již
otevřeně vládnout prostřednictvím jedné politické strany. Nelze aparátu
jednoduše ukládat, co a jak má činit, jak to fungovalo „za starých zlatých
časů“. Z jejich pohledu na pluralitu jsou ideálním počtem dva. Je-li počet
parlamentních stran vyšší, například čtyři nebo šest, jsou náklady na jejich
ovládání neúměrně vysoké. Stále hrozí, že se některý subjekt vymkne kontrole. V
tomto ohledu je jejich politický pohled a přístup „tržní“. Proto, nejméně od
roku 1994, je pro „demokratický chaos“ hlásán jako ideální většinový volební
systém. „Většinový systém“ by svými pravidly zajistil, aby se do parlamentu
dostaly jen dva politické subjekty, které by ve volbách získaly nejvíce hlasů.
Přes dva by se pak dala pohodlně dělat jejich „pluralitní“ politika.
„Sarajevský
atentát“ a vládní krize 1997 byly sehrány jen proto, aby vytvořily základní
předpoklady pro cestu k redukci politického parlamentního spektra. „Opoziční
smlouva“ byla uzavřena jen proto, aby ODS společně se sociální demokracií ve
sněmovně prohlasovaly zákon o většinovém volebním systému. Dvakrát také tento
pokus proběhl. První návrh sněmovna odhlasovala, ale neprošel Senátem a
nevstoupil v platnost. Druhý návrh, předložený ihned, jak to lhůta dovolovala,
zrušil Ústavní soud, poté, co se jej podařilo protlačit sněmovnou i Senátem. Oba
tyto pokusy postkomunistů o částečný návrat k totalitě prokázaly moudrost
tvůrců české Ústavy.
Většinový systém
Dovolím si
blíže vysvětlit princip a smysl většinového volebního systému, jeho výhody a
zneužitelnost v postkomunistických poměrech. Většinový systém generuje situaci,
v níž první dvě strany, v počtu získaných volebních hlasů berou vše. První
jmenuje vládu, druhý se stává opozicí. Je to ve své podstatě kompromis mezi
vládou jednoho /královskou/ a demokracií. Tento způsob výběru vlády dobře
funguje již po několik staletí v anglosaských zemích - Velké Británii a
Spojených státech. Funguje zde bez velkých zneužití proto, že politika původně
puritánských zemí vyrostla z náboženství. Určité hranice se zvykově, z tradice,
nepřekračují. Vlastní volba je rozhodnutím voliče, který dává hlas tomu, o kom
je přesvědčen, že s ním hraje fair play. V postkomunistické zemi, s jejím
morálním rozvratem, by většinový systém znamenal: jedna mocenská skupina, jejíž
členové a hybatelé by veřejně nebyli vůbec známí, kteří mají dostatečné
finanční zdroje a vliv v médiích, by ovládli všechno. Na scéně by se pohybovaly
figurky, kdykoli by bylo možno základní hardware a software vyměnit. Odpovědný
by nebyl nikdo. Následky za špatnou politiku, i zločiny z toho vyplývající, by
nikdy nenesli jejich strůjci.
Jak hluboké
jsou kořeny a dědictví totality a kontinuity ducha totalitního právního systému
ukázaly následující roky. Když se nepodařilo monopol většinového výběru
politické mocenské „elity“ nadiktovat jednoduše v podobě zákona, nastoupili
„budovatelé“ demokratického postkomunismu složitější a obtížnější cestu.
Pokoušejí se obsadit klíčové funkce a instituce státu lidmi „své krve a
charakteru“. Většinou je to lidmi svázanými společně vykonaným zločinem.V
degenerované politice to tak funguje.
Přirozeně a
posloupně usedl na prezidentský stolec po Václavu Havlovi Václav Klaus. Zvolení
hlasy komunistů se dalo očekávat a bylo logické (najděte si na Neviditelném psu
text, který jsem napsal dva týdny před Klausovým zvolením). Václav Klaus v
logice stejné mocenské politiky jmenoval do Ústavního soudu Pavla Rychetského.
Pamětníci, kteří blíže sledují českou popřevratovou politiku, by si ještě měli
pamatovat mediálně hrané averse mezi těmito dvěma pány z počátku devadesátých
let. Ze stejného mocensko-politického důvodu navrhuje Václav Klaus do funkce
ústavních soudců tak podivné a kontroversní kandidáty.
Od náhlého
úmrtí prvního předsedy Nejvyššího kontrolního úřadu Luboše Voleníka běží za
scénou tvrdý boj o obsazení této klíčové funkce a instituce českého ústavního
pořádku. Smyslem této „politické taškařice“ je umrtvit činnost NKÚ. Mít v jeho
čele osobu závislou a použitelnou. Jmenování Františka Dohnala navrženého
lidovci mnohé napovídá. O svých zkušenostech s člověkem i politikem Františkem
Dohnalem bych mohl dlouze psát.
Morální důsledky komunismu a jejich
pokračování
V kontextu je
dobré připomenout, jak klíčové jsou ve vývoji civilisace a jejího udržování
precedenty příkladných činů a jejich postupná zvyková kodifikace. Dnešní doba
pojetí hodnot a přístup k životu zrelativizovala. Společnost a její hodnoty se
rozkládají. Komunismus ten vývoj neuvěřitelně zrychlil. Zpochybnil a snažil se
zničit náboženství. Dobré bylo to, co momentálně považovali za výhodné pro sebe
držitelé moci. Do popředí se dostali, kariéry udělali a za příklad byli dáváni
lidé, které jejich okolí znalo jako padouchy nebo hlupáky. Ten stav trval půl
století. Zvykově se hluboce změnil průměrný hodnotový systém většiny populace.
Nejděsivějším důsledkem komunismu je, jak většina z nás ztratila přirozenou,
zvykovou úctu k základním lidským hodnotám. Komu dnes co říkají zásady desatera
božích přikázání.
Měla-li po
roce 1989 nastat skutečná změna, mohla začít jediným způsobem. Jasným
pojmenováním „zla“, příčin morálního, hospodářského i společenského bídného stavu
země na konci komunistické éry. Dále označením nositelů a představitelů režimu
a systému, který zemi a společnost do tohoto stavu dovedl. A konečně příkladným
potrestáním a vyřazení takových lidí na okraj společnosti. Co se odehrálo bylo
pravým opakem.
Václav Havel a
jeho rádci vyhlásili heslo „nejsme jako oni“. Smyslem hesla byla veřejná
zpráva, že zločinné jednání trvající čtyři desetiletí nebude trestáno.
Bezprostředně poté oznámili lidu „tlustou čáru za minulostí“. Ani tradiční
pojem „očistce“ nebyl zapotřebí. Pro zločince a špatné lidi to bylo znamení, že
se nic nezmění, pokračuje se ve stejném stylu dál. Pro občana, který měl naději
na změnu, to byl signál, který upevnil jeho zvykovou rezignaci na pozitivní
hodnoty a pojetí morálky civilisovaného člověka slušné společnosti.
Je dobré si
uvědomit, že komunismus vytvořil zločineckou mentalitu. Nejvíce tato mentalita
poznamenala společenskou vrstvu těch, kteří, nemajíce morálních zábran, využili
komunistických pravidel a stranické knížky ke svému hmotnému, profesnímu i
společenskému povznesení. „Elitou“ naší země se v těch letech stali lidé, kteří
se nikdy do takovéhoto postavení dostat neměli. Zvykli si a sžili se s výhodami
své výjimečnosti.
Vychovali
generace svých potomků ve stejném pojetí „hodnot“. Žádný z nich nechtěl v roce
1990 skutečnou změnu, ta by ohrozila jejich výjimečné postavení. Chtěli jen tu
drobnou a pro ně velevýznamnou změnu: stát se vlastníky majetku, úřadů,
institucí, které doposud své rodné komunistické mafii jen spravovali. Zároveň
chtěli zachovat způsoby, kterými jejich rodná strana společnost ovládala a s ní
manipulovala. Za léta se technologii moci a ovládání společnosti vyučili.
Období po roce 1990 znamená jen významnou modernisaci a vylepšení původní
totalitní mocenské technologie.
Filosof na
prezidentském stolci a jemu podobní svými prázdnými žvásty vykonali základní
špinavou práci pro transformaci zla, jehož základy položil totalitní
komunismus.
Privatisace,
úprava médií, právního systému, veřejné správy, policie a společenských poměrů
na změněné podmínky a poměry pak již proběhla ve směru a zájmu bývalé tatolitní
elity.
Měl jsem
jedinečnou možnost, v průběhu devadesátých let, celý ten proces přerodu a
rozkladu pozorovat jako poslanec parlamentu. Viděl jsem technologii tvorby
zákonů, směrování privatisace, ovládnutí a směrování mediální sféry. Poznal
jsem způsoby ovládání a řízení politiky, výrobu politických „osobností“, vyřazení
a likvidaci těch, kteří se nehodili do hry a nebo ji odmítali přijmout. Za
zvláště tragické považuji, jak jsem viděl se rozkládat i těch několik málo
skutečných osobností, které v politice byly. Někteří se nechali koupit, jiní
rezignovali. Zůstávalo pusto a prázdno. Smutné je, že přitom již nešlo o život.
Dnes, patnáct let po „sametové revoluci“, podobně jako na konci osmdesátých let,
zde není osobností, které by byly rozhodnuty odpovědně a dlouhodobě pracovat
pro změnu.
Technologie obnovení moci
V devadesátých
letech proběhly základní kroky reorganisace technologického procesu politiky.
Klíčový význam v tomto procesu měla kontinuita pojmu „právo“. Vnitřním smyslem
kontinuity bylo udržení ducha praktické aplikace „práva“, jak bylo využíváno
právem silnějšího za éry komunismu. Takové pojetí „práva“ znamená, že právně
lze zdůvodnit cokoli, pokud to nevyvolá vzpouru nebo bezprostředně nehrozí
katastrofa. Česká společnost si za padesát let na takové pojetí práva navykla.
Chodilo to tak a nebyl velký problém prosadit pokračování. Interpretace
zákonných norem a „práva“ zůstávala v rukách stejných soudců a právníků, ti
měli své návyky a nepotřebovali se měnit.
Kdo nebyl
slepý, mohl vidět jasné příklady vykradení celých odvětví. Bankovní systém byl
od počátku nastaven na totéž. Bylo to „normální“, politické „veličiny“ takové
případy často veřejně předkládaly jako důkaz schopností.
V devadesátých
letech jsem jako oponent tak zvané „Transformace a reformy lesního
hospodářství“ mohl do podrobností nahlédnout v jednom odvětví do celého procesu
pojetí reformy a práva.
Lesní
„reforma“ odporovala staletým zásadám a znalostem o odpovědném hospodaření s
lesem. Způsob prodeje dřeva ze státního lesa byl nastaven na okradení
vlastníka, tj. státu. Funguje to tak v zásadě doposud, všichni, kdo v oboru
něco znají, to vědí.
Dnes jezdím na
soudní řízení, které „nezávislé soudnictví“ pořádá na politickou objednávku s
bývalým důstojníkem Bezpečnostní a informační služby Vladimírem Hučínem. Soudní
proces se odehrává v duchu kontinuity totalitního soudnictví. Záminky, za které
je Hučín již několik let žalován a stíhán, jsou malicherné a ještě hloupě
sehrané. Soudce i státní zástupce, ač oba mladí, se za patnáct let nedokázali
vymanit z ducha totalitního pojímání práva. Nejsou schopni ani ochotni se
vytrhnout z navyklého schématu. Plní nepsaná přání nadřízených, kteří ve svých
soudcovských talárech soudili antikomunisty za totality, nehledají přirozené
právo a spravedlnost – převzali jejich mentalitu.
Již patnáct
let jsou soudci formálně nezávislí. Státní moc je nemůže jednoduše odvolat nebo
vyhodit. Je smutné pozorovat, jak si soudce není schopen uvědomit, že přece jen
se něco změnilo a jeho jednání je vidět.
Oponenty již není možno jednoduše izolovat, zavřít nebo popravit. Přesto se za
dobu patnácti roků mezi stovkami soudců nenašel snad ani jeden, který by se
zaběhlému systému a zvyku postavil.
Druhou garancí
totalitně mocenského pojímání politiky bylo
nezakázání komunistické strany. Politického subjektu, který čtyřicet let
monopolně ovládal stát, popíral základní hodnoty, na kterých česká společnost
vyrostla, sloužil cizí moci a jednal proti zájmům své země. Společenská vrstva,
kterou totalitní komunismus vytvořil, která jej řídila a udržovala, zůstala
sametovým převratem nedotčena. Tato společenská vrstva jediná měla organisační
zázemí vybudovaného a zaběhlého aparátu politické strany. Stejné zázemí měla v
úřadech, státním aparátu, bankovnictví i na vysokých školách. Byli spojeni
minulostí a riziky, kterými by je ohrožovala skutečná změna. Oni jediní měli
ekonomické zdroje, se kterými mohli rozběhnout proces vytvoření a ovládnutí nových
politických stran. Lidé patřící k této společenské vrstvě nasměrovali průběh
privatisace a ovládli média.
Václav Havel a
jemu podobní vytvářeli líbivé kulisy procesu, který za scénou bez skrupulí
běžel tam, kam si přála elita totalitního státu. „Humanisté a ochránci
všelidských práv“ vykonali nejšpinavější díl práce v perestrojkovém procesu.
Někteří z těchto lidí to měli v popisu práce, jiní tak snad konali i z
hlouposti. Tito lidé nesou největší díl viny za další devastaci morálky, ke
které došlo v devadesátých letech. Lež s nátěrem lásky, humanity a obětování má
po probuzení horší účinek, než jasné a přímočaré zlo.
Vládní krize
podzimu 1997 a předčasné volby na jaře 1998 znamenaly ukončení druhé fáze
„perestrojkového“ procesu. Účelem připravené a uměle vyvolané politické hry
bylo vyloučit z veřejné politické scény posledních několik osobností, které hru
nepřijaly. Nebyla to autentická politická krize. Vládnoucí koalice měla v tu
dobu tři roky čas provést reformy a do konce volebního období se dočkat pozitivních
změn, které mohly vidět i voliči. Václav Klaus v té době blokoval jakýkoliv
pokus o uskutečnění reformy. Je bezpochyby absurdní, když oficiální
představitelé vládních koaličních stran ODS, KDU-ČSL a ODA sami vyvolají
politickou krizi, jejímž výsledkem musí být jejich ztráta a prohra.
Protismyslná byla účast v této krizi pro ODA. Výsledkem této šarády, který byl
dopředu jistý, byla politická parlamentní smrt této intelektuální strany. Ivan
Mašek to tehdy politické radě jasně řekl, ale ti páni již pracovali v jiném
triku.
„Opoziční
smlouva“ po volbách 1998 znamená počátek třetí fáze politického perestrojkového
procesu. Smyslem této fáze je dotažení základního schématu, v němž se
„pluralitní“ postkomunistická politika bude odehrávat do „ideální“ pluralitní
podoby: schématu dvou parlamentních politických stran. Jedné formálně
pravicové, druhé s levicovou rétorikou a stejně formálními politickými postoji.
V té době je možno říci, že politické strany, které zůstaly na parlamentní
scéně, přijaly nastavená pravidla hry. Běží mezi nimi jen spor o to, kdo bude
ze hry definitivně vyřazen.
Zvláštní místo
mezi těmito politickými „s.r.o.“ zaujímá uměle vytvořená Unie Svobody. Vůdci
tohoto politického „s.r.o.“ dostali úkol diskreditovat sami sebe i politický
subjekt, který representují. Jejich úkolem bylo zničit volební elektorát voličů
dávajících hlas intelektuálně se tvářící pravicové straně.
K tomu,
co jsem napsal, je dobré vědět, že původní logo Unie svobody – zelený strom –
vymyslela pro Unii agentura patřící splečnosti Beseda holding. Do Beseda
holdingu přetekly peníze z Forest fondů a Forest bank sídlících ve Zlíně.
Zelený strom měl ve znaku Slušovický kolchoz a později Forest bank. Peníze na
volby v roce 1998 dostala Unie svobody od Union banky, která převzala
vytunelovanou Forest banku. Skoro by bylo možno říci, podobně jako Voltaire ve
spisu „Candine“: „vše souvisí se vším, je třeba okopávat svou zahrádku...“.
Na tomto místě
je dobré si připomenout, že noví lidé, kteří aktivně chtějí něco změnit,
vstupují do politiky a mají možnost se v ní prosadit jen v určitých přelomových
obdobích. Od okamžiku, kdy je politický „stroj“ sestrojen, schémata a hodnoty
politického chování se zakonzervují a „nový“ člověk již nemá šanci se do
politiky dostat, neřkuli aby se dokázal ve stranické hierarchii prosadit a mohl
věci ovlivnit.
Politický
stroj české postkomunistické politiky se stabilisoval a zakonzervoval v průběhu
devadesátých let. Již roky není možné, aby se v některém z etablovaných
politických „s.r.o.“ prosadila osobnost. Ještě menší šance je, aby se na
politickou scénu dostala i prosadila nová politická strana.
Nesmíme
zapomenout, že celá komplikovaná scéna postkomunistické politiky, ekonomie,
média a to, co bychom měli nazývat společenským životem, je svázána společnou
vinou. Jak se chovali, co využili, jak mlčeli ke zjevným podvodům lidé, kteří
měli co do čeho mluvit, v čase, kdy se dalo leccos ovlivnit a změnit. Většina
těchto lidí udělá, co bude v jejich silách, aby nebyla vyslovena pravda. Budou
bránit každé snaze o změnu.
Politické
strany, snad vyjma KSČM, které se v České republice ustavily po Sametové
revoluci, nejsou autentické politické strany vyrůstající ze společně sdílených
idejí nebo hluboké společné tradice. Padesátiletý hodnotový a morální rozvrat
komunismu měl následky. Jsme společností bez hlubšího hodnotového zázemí.
Dnešní politické strany jsou „Společnosti s ručením omezeným“. „S. r.o.“,
jejichž směrování a činnost určuje někdo jiný a ne jejich členové. Do vedení
těchto politických „S. r.o.“ se neprosazují osobnosti na základě výběru uvnitř
strany. Do předsednické funkce je dosazen ten, kdo má mocenskou, ekonomickou a
mediální podporu z kruhů mimo členstvo vlastní strany. Tak již fungoval
komunismus ve své konečné fázi, v konci sedmdesátých a osmdesátých let. V té
době již nebyl Ústřední výbor místem, kde se dělala politika a rozhodovalo se.
Za jedinou
autentickou politickou stranu dnešního spektra snad můžeme považovat spolčení
se značkou KSČM. Dnešní komunistickou stranu nedrží pohromadě žádné ideje,
které komunismus v minulosti hlásal a i dnes užívá. Je to spolčení, které drží
pohromadě vědomí půl století nadvlády nad celou společností. Drží je vzpomínky
na dobu, kdy jejich předchůdci rozhodovali o všem. Zvyk na jejich jednoduchý
obraz života stále ovlivňuje myšlení velké části postkomunistické společnosti.
Předáci komunistů dobře vědí, že většina dnešních pravičáků, levicových
humanistů, demokratů i nezávislých byla odkojena na stejném prsu a sála mléko
téže matky. V nic nevěří, k vlastní existenci komunisty potřebují.
Byl jsem v
přechodném období v politice dost dlouho. V takovém čase vystupuje na povrch,
co jindy není vidět. Pozoroval jsem Kocourkov kolem sebe, srovnával viděné se
svou zkušeností a rozumem. Devadesátá léta a to, co se v nich odehrálo, nebyla
autentickým společenským pohybem a společenským zvratem, nahlížíme-li věci z
hlediska hodnot a směrování společnosti. Fatálním výdobytkem komunismu a jeho
plodem byla hluboká devastace hodnotového systému. Došlo k poškození schopností
abstraktního myšlení, vnímání idejí, které z nás dělají lidského tvora.
Komunistická společnost přijala jako zvyk, že život není doopravdy. Většina z
nás žila svůj život jako podvod. Ten duch prostoupil celou společnost. Nebylo
obtížné odvést pozornost od ústředního problému, jehož řešení teprve mohlo vést
ke skutečné společenské změně. Jen důsledný pokus o vyrovnání se s komunismem a
morální obnova společnosti mohly nastavit cestu ke změně.
Jako absolutní
priorita však byla vyhlášena „ekonomická reforma“. Dnešní „pravičák a
konzervativec“ Václav Klaus řečnil o neexistenci špinavých peněz. Stejně tak o
tom, že není pravicové a levicové politiky, dělat se má politika prospěšná a
dobrá. Nikdy ale nebylo řečeno, co je dobrá a prospěšná politika. Pro koho má
být prospěšná.
Viděl jsem
„ekonomickou reformu“ od počátku. Mnohé základní kroky odporovaly ekonomickým
pravidlům, ale i zdravému rozumu. Nejvyšší bankéř Josef Tošovský byl v
osmdesátých letech na dlouhodobých pracovních pobytech v anglických bankách.
Není třeba diskutovat, kdo se tam v té době mohl dostat a proč právě Tošovský
se stal nejvyšším bankéřem po roce 1989. Množství bank propojených s fondy
nemělo jiný účel než přetunelovat finanční zdroje do správných kapes. Harvardské
fondy Viktora Koženého byly založeny z peněz ekonomické rozvědky Státní
bezpečnosti. Vedení české vlády to v roce 1991 vědělo.
Základním
smyslem a účelem sametové revoluce, ekonomické reformy a privatizace bylo
zachovat a udržet pozice technokratické elity totalitního státu. Smyslem ekonomické
reformy a privatisace nebylo v prvém řádu zvýšení výkonnosti hospodářství a
převedení státního majetku do rukou odpovědných soukromých vlastníků. Prioritou
bylo, aby všechny výhody měli ti, kteří stát ovládali již za komunistů. Záměrem
procesu bylo i zatažení do spoluviny všech těch, kteří využili situace.
Organisátoři „perestrojky“ potřebovali rozšířit privilegovanou vrstvu „vítězů“
sametové revoluce, aby stabilisovali svůj nový režim.
„Postkomunistický
kapitalismus“ a demokracie stojí a funguje na podobných principech a základech
jako mateřský komunismus. O českém komunismu bylo možno říci: „Všichni jsme
mohli a měli příležitost udělat kariéru.“ Citlivé duše mi prominou, stačilo být
dostatečná kurva. Vzestup po stranické, profesní a společenské úrovni byl
mnohem lehčí, než ve společnosti, kde platí principy morálky a odbornosti.
Stejné platí pro to, co se odehrálo v devadesátých letech. Kdo přijal hodnoty,
kritéria a inovovaná pravidla komunistického kapitalismu a demokracie a spáchal
si své padoušství, měl cestu k úspěchu otevřenou.
Výsledkem půl
století komunismu bylo zničení intelektuální, morální a odborné elity. Pokud si
pamatuji, žádný filosof, právník, národohospodář na počátku devadesátých let
nepovznesl svůj hlas, nevaroval a nepojmenoval rizika toho, co se začíná
odehrávat, jaké mohou být důsledky.
V počátku roku
1991 jsem jako poslanec inicioval vytvoření odborné komise k posouzení
navrhované reformy lesního hospodářství. V komisi byli zastoupeni profesoři
vysoké lesnické školy. Mlčeli. Žádný z nich se nepostavil proti politicky
prosazovanému odbornému zvěrstvu. Kolegové poslanci Miroslav Wolf a Petr Kraus
ve stejné době zorganisovali veřejné slyšení k témuž tématu ve sněmovně České
národní rady. Posudky navrhované reformy zde přednesli profesoři mnichovské a vídeňské
university Glück a Voltz. Posudky obou odborníků pojmenovaly vady a důsledky
navrhované koncepce. Dopad na vládu nebyl žádný. Pozdější dlouhodobý ředitel
Státních lesů ČR Jiří Oliva mi na mé námitky řekl: „děláme jen to, co na nás
žádají nejvyšší státní představitelé“. Autor koncepce Zdeněk Domes, v roce 1968
člen Ústředního výboru KSČ, i již zmíněný Jiří Oliva, dnes učí na vysoké
lesnické škole.
Kdo se
připojil, má vystaráno a zajištěnou beztrestnost. Naše postkomunistická elita
je propojena společným padoušstvím. Všichni na sebe něco vědí a vzájemně se
zajišťují. Spory, které mezi sebou mají, nepřekročí určitou hranici, za kterou
by ohrozili svoji společnou existenci. Hra na politické scéně je loutkové
divadlo, herci hrají role a drží se scénáře. Dobře vědí, že v případě vypadnutí
z role přijdou o angažmá. Zatím systém funguje spolehlivě, každý je do něčeho
namočen, v případě neposlušnosti nebo i jen pro výstrahu jsou dílčí hříchy a
přestupky vytahovány na veřejnost. Média spolupracují, vědí co lze, kdy a na
koho vytáhnout a publikovat. Stav „hlídače demokracie“, stav morálky hlídacích
psů - novinářů, je dokladem hloubky společenského rozkladu. V postkomunismu lze
zneužít, obrátit v pravý opak téměř vše.
Mohl bych na
příkladech, které jsem z blízka viděl, zažil a do podrobností je znám, ukázat
absurdnost fiktivního světa, ve kterém se pohybujeme. Světa, ve kterém není
Bůh, ztratil se z něj pojem objektivní pravdy a morálka je prázdná floskule, za
kterou nic není. Většina z nás takové pojetí světa přijala a zařídila se v něm.
Dnešní smutný
stav společenského ducha a individuální morálky je plodem komunistického pojetí
světa a lidské existence. Podvod, popírající vlastnosti člověka i principy
fungování lidského světa, měl úspěch. Vtiskl se do ducha společnosti, jako
rakovina prorostl myšlením naší doby. Při všech konfliktech a debatách, které
jsem v devadesátých letech měl a vedl,
kdykoli jsem apeloval na hledání objektivní pravdy, dostal jsem jedinou odpověď:
objektivní pravda neexistuje. Maximálně moji oponenti dodávali, „každý má svoji
pravdu“. Tuto jednoduchou filosofii lze přeložit slovy: nic podobného pojmu
pravdy není.
Komunismus v
důsledcích vzal lidem společné hodnoty, k nimž se lidstvo dopracovalo v průběhu
civilisačního vývoje. Rozbil lidské společenství na miliony individuálních
střípků. Miliony lidských bytostí, které prošly komunismem, nemají mezi sebou
nic společného. Vše je podvod, záleží jen na tom, jak v té šlichtě poplaveme a
využijeme příležitostí, které se nabízí.
Před čtvrt
stoletím jsem měl šéfa, lékaře. Dotáhl to až na profesora. Kdyby komunismus
trval o chvíli déle, byl by ministrem. V tom člověku se snad sloučila celá
zkaženost doby, kterou jsme žili. První úvahou toho člověka vždy bylo, jak se
určitá věc, člověk, lékař, pacient dá využít, či zneužít. Ve sdílné chvíli mi
řekl: „do třiceti let jsem ještě měl nějaké ideály, pak chce člověk něco ze
života mít“. Každý, kdo byl na pracovišti delší čas a včas neutekl, musel něco
spáchat, mít na svědomí, aby byl vydíratelný a použitelný. Vždy, když jsme si
mysleli, že to dál již jít nemůže, postoupil v kariéře. V těch letech jsem
pochopil, jak funguje komunismus.
V počátku
komunistického „úsvitu lidstva“ nám říkali: „ když se kácí les, lítají třísky.“
Pak, „účel světil prostředky“ a nakonec každý musel být do něčeho namočen. Aby
mlčel, do ničeho se nepletl a podle potřeby byl použitelný. „Talenty“, bez
morálky a charakteru, když pochopily hru, iniciativně na svém hřišti systém
„zdokonalovaly“. Ti lidé postupně přišli na to, že když nepřekročí určitou
hranici, kterou byla „linie strany“, přesněji řečeno, nenarazí na zájmy větší
mafie, nemůže se jim nic stát.
V terminologii
fyzikálních, či biologických systémů je možno říct, že komunismus vymazal
civilizační zpětné vazby, které společnost udržovaly v jakési rovnováze. Došlo
k poškození nejdůležitějšího zpětnovazebního mechanismu, kterému říkáme morálka
a který zůstává často poslední. Určité věci se z hluboké tradice nedělají a v
kritických situacích se ručí životem.
Lidé, kteří
komunistický způsob života nepřijali, skončili na popravištích, ve vězení, v
emigraci a v lepším případě na okraji společnosti. Režim pro ně měl jedinečný
terminus technicus: byli sociálně nepřizpůsobiví. V instituci Státní
bezpečnosti a v její technologii činnosti využili poznání, že slabý,
vydíratelný člověk je snadno ovladatelný a použitelný. Z této zrůdnosti se stal
komunistický státotvorný princip.
Celá hloubka
zkaženosti, na které přes čtyřicet let stál a fungoval československý
komunistický stát a v níž žila společnost, byla v „sametové revoluci“ jaksi
přehlédnuta a pominuta. Přitom čtyřicet let probíhal v naší zemi negativní
společenský výběr, „elitou“ země se stali lidé, kteří se přizpůsobili kritériím
komunistického výběru. Polovzdělaný filosof a autor absurdních dramat na
prezidenském stolci pomohl prázdnými gesty odvést pozornost od ústředního
problému morální společenské krize a jejích příčin.
Neučinili jsme
ani pokus vystoupit z bludného řečiště, které padesát let směruje naši
společnost. Listiny práv, lustrační zákony byla prázdná, polovičatá gesta, za
kterými bylo pusto a prázdno. Staronová politická elita neměla žádnou vůli
nastoupit cestu k řešení hluboké morální a společenské krize. Když jsem v prvních
devadesátých letech říkal tyto věci v české sněmovně, provázelo mne ticho, ze
kterého byl cítit odpor. Posmívali se mi a od komunistů jsem byl napadán, že
žádám krev.
Výsledkem
takového přístupu byl vývoj, který v průběhu devadesátých let následoval.
Všechny výhody, privilegia v privatisaci, politice, přístupu do médií a vlivu
na veřejnost dostali stejní lidé a lidské typy, jako v komunismu. Platí, že
liberalismus v peleši lotrovské, společnosti bez morálních zásad a pevných
pravidel, dává všechny výhody lotrům. „Sametovým přístupem“ bylo dáno na obecné
vědomí, že v této zemi se i v budoucnu zneužití, zločin, zrada státu nebudou
trestat.
V průběhu
devadesátých let proběhla rekonstrukce třídícího stroje, sestrojeného
komunistickými mocenskými technology. Byly upraveny technologické parametry a
zpřesněn tvar ok v třídících sítech. Původní zadání konstruktérů na konečný
společenský produkt se nezměnilo, došlo jen k inovaci technologického procesu.
Dnes je stroj plně funkční, třídí a vybírá talenty a kádry na významná místa.
Oproti neživým produktům běžné lidské tovární výroby, živé lidské výrobky vědí,
čemu za své povznesení a postavení vděčí. Dokud rozvrat nepřekročí tak vysokou
hranici, že začnou tonout sami, budou plnit zadanou funkci. Problém, který by
jejich využívání mohl komplikovat, morálka nebo svědomí, vyřadily parametry
nastavení třídícího stroje. Zkušenost, kterou jim dal i způsob české sametové
revoluce, v této nové privilegované elitě musel upevnit přesvědčení, že v této
zemi se s poctivostí a morálkou nikdy nikam nedojde.
Formálně má
postkomunistický stát znaky a instituce demokratického státu. Politické strany
ale nejsou autentickými politickými subjekty založenými na idejích nebo hluboké
společné tradici. Popsal jsem, jak vznikaly a čemu slouží. Dnes fungují již v
zaběhlém systému, jsou používány jako společnosti s ručením omezeným. Podle
porevolučních ruských klasiků, autorů románu „Zlaté tele“, satiriků Ilfa a
Petrova, můžeme směle posametové vůdce českých politických stran nazvat „sitz
předsedy“. O politice a směrování těchto „s.r.o.“, rozhoduje někdo jiný. Ten
také rozhoduje o výměně hardware, úpravě software. V případě systémové změny i
o tom, kdy firma bude vedena k řízenému bankrotu a vytunelování. Příkladů
takové strategie je za posledních patnáct let dost. V současnosti probíhá
řízený bankrot sociální demokracie.
Tak byl
nastaven systém mocenského ovládání a fungování postkomunistické demokracie
nejen ve sféře ekonomické. Komunistický stát tak fungoval již nejméně v
poslední dekádě své oficiální existence. Sametoví revolucionáři neudělali nic
pro to, aby byl dán jasný precedens, že se za vše nese odpovědnost. Pro to, co
tvrdím, mám hlubokou osobní zkušenost z devadesátých let. Všichni, kdo v té
době byli významnými figurkami na politickém hřišti, se báli nastavení takového
příkladu.
O tom, že
systém tak nepochybně funguje, by snad i nezasvěceného mohla přesvědčit již
zaběhlá praxe zakládání nových stran, „opravdu“ Nezávislých, „pravých“
Demokratů, „evropských“ Demokratů. Na těchto koních z „nových“ stájí docválali
do zastupitelských sborů osvědčení borci Fišer, Zielienec, Železný a další. Jen
takováto nová „s.r.o.“ dostala peníze a publicitu. V nedaleké budoucnosti nás,
myslím, čekají autentické strany Národního obrození, Národní samostatnosti a
jistě i strana Nezkorumpovaných. Budou mít peníze na kampaň a v jejich čele
budou spolehliví borci.
Česká demokracie a její osobnosti
Máme
dvoukomorový zákonodárný sbor - Sněmovnu a Senát. Činnost sněmovny a její
vnitřní stav byl na samém počátku determinován kontinuitou ducha „právního“
řádu a kontinuitou ducha „totalitní“ politiky - nezakázáním komunistické
strany. Politické strany jsou odrazem toho, že peníze na politiku a zkušenost s
politikou měla jen společenská vrstva dědiců komunismu. Dnes po patnácti letech
od historické „porážky“ komunismu je poslanecká sněmovna loutkovým divadlem.
Není to zastupitelský sbor svéprávných osobností a politiků.
Senát je
jednou z formálních institucí demokratického státu, která se tvůrcům
postkomunistického „demokratického“ schématu do hry nehodila. Díky tomuto
„veřejně opovrhovanému“ sboru nemáme ještě „zákonem“ ustanovený, pro
postkomunisty ideální pluralitní systém dvou parlamentních politických stran. V
současné době se intensivně pracuje na „normalisaci“. Senát by se měl stát
trafikou a odkladištěm zasloužilých postkomunistů.
Máme vládu,
kterou sestavuje vítěz „voleb“ a jejím šéfem se stává předseda vítězného „s.r.o.“.
Petr Pithart, prvý předseda české vlády, je
příkladem toho, jaké neštěstí je, když v rozhodující době, kdy se dá mnoho
ovlivnit a nasměrovat vývoj, se šéfem stane člověk nestatečný a ctižádostivý.
Člověk s osobními kořeny hluboko v komunismu. V jeho vládě ještě byli dva-tři
lidé, kteří se nemusí stydět. Petr Pithart mnohé věděl, i kam je vývoj
nasměrován, nebylo však v jeho povaze jednat jinak.
Václav Klaus je jako podle mustru vyrobený
technokrat vládnoucí stranické nomenklatury /inner ring/ bájné Orwellovy
Euroasie. V samém počátku naší demokratické tragikomedie byl do hry vložen se
zadáním ovládnout a pacifikovat nově vzniklé „pravicové“ s.r.o. – Občanskou
demokratickou stranu. Podívejte se do minulosti toho „pravičáka a
konzervativce“. Kdo jej do Občanského fóra přivedl a koho i svou vizáží
napodoboval. Václav Klaus byl hlavním garantem převedení majetku do rukou
bývalé nomenklatury. Potenciálních oponentů se v samém počátku zbavil
odstraněním federálních poslanců z politiky. Ambiciosní narcis a slaboch,
přebíjející svůj komplex arogantním výrazem a chováním. Mohl se stát
postkomunistickou politickou jedničkou i díky tomu, že zde nebylo svéprávných a
statečných osobností. Dnes, v roli prezidenta, je garantem nezpochybnitelnosti
komunistické privatisace a nesvéprávnosti české zahraniční politiky.
Miloš Zeman je alternativní protipól politika
stejné rasy a ze stejné stáje jako Václav Klaus. Od samého počátku, přes vnější
divadlo mediálního napadání a nevraživosti, jednaly obě klíčové figury
„demokratické perestrojky“ ve shodě. „Vládní krize“ 1997 byla účelovou šarádou
k výměně figur a změně strategie. Úkolem Miloše Zemana na politické šachovnici
bylo odvést pozornost od toho, co se ve skutečnosti odehrávalo. Prázdnými žvásty
dělal dojem opozice a kritiky jednání svého „pravicového“ předchůdce. Doba jeho
premiérování znamenala stabilizaci výdobytků Klausovy éry. Nepodařilo se mu prosadit
klíčový úkol svého premiérského období, totiž schválit většinový volební zákon.
Konstruktéři politika Miloše Zemana do něho vložili „šém“ na špinavé práce, byl
až druhý po variantě jedna a proto se nestal prezidentem.
Josef Tošovský byl šéfem proviantu a zásobovačem
sametové perestrojky. V proviantním skladu organisoval zásobování jednotek v
poli, zajišťoval uložení a rozdělení kořisti. Spolehlivě splnil v roli
přechodného premiéra i poslední úkol, stabilizaci zázemí v době přezbrojení a
změny taktiky. Uměl krásně studeně a moudře mlčet.
Vladimír Špidla vděčí za své povznesení do
premiérského postu umělému schématu, podle kterého potomci „předvoje
proletariátu“ organisují a směrují naši cestu ke kapitalismu. Po rozverném
tlučhubovi Milošovi, bylo vhodné a potřebné předložit plebsu na místě „prvního
úředníka“ tvář suchého, studeného „pracanta“. Vladimír Špidla vyrostl v
komunismu a jeho hodnotách. Ač historicky vzdělán, nebyl schopen překročit jeho
horizont. Přesto přese vše, tvůrci politika Špidly neodhadli dobře zavilost
bývalého zeleného aktivisty Vladimíra Špidly. Zkomplikoval jim hru, nahonem
museli problém řešit kompromisem trafiky Evropského komisaře. To je snad
nejpozitivnější efekt Špidlovy politické kariéry. Evropský komisař za Českou
republiku - studený, poměrně korektní suchar, je jistě lepší, než profesionálně
se tvářící Telička, od mateřského prsu odkojený komunistickou nomenklaturou.
Stanislav Gross a jeho politická kariéra jsou dokladem
schématu fungování postkomunistické „pluralitní“ politiky. Uměle vyrobená o
opracovaná součástka, s předem určeným funkčním využitím. Mohl jsem několik let
z blízka pozorovat růst a vývoj tohoto
politického nástroje. Formálně bystrý, zručný chlapec, bez vzdělání,
tradice a hodnotového zázemí. Postkomunističtí političtí imagemakeři
strategicky nahradili studený Špidlův čumák tváří bujarého dítěte. Dovolím si
tvrdit, že i Šárku Grossovi zorganizovali. I aféra s bytem a jeho financováním
byla v režii té zpravodajsko-politické hry. Ten chlapec nebyl schopen posoudit
a rozlišit, do jaké hry vůbec vstoupil. Žádná autentická politická strana by si
nemohla vybrat do svého čela figurku bez tvrdé životní zkušenosti. V software
Stanislava Grosse byla zabudována i důležitá pasáž diskreditace značky sociální
demokracie.
Jiří Paroubek znamená, že nás těžko něco může zachránit.
Jednou uvolněná lavina neodpovědnosti, krátkozrakého vyžírkovství, hulvátství a
tolerance vzájemně spáchaných a krytých zločinů již nedává jiné volby. I Jiří
Paroubek byl v registru Státní bezpečnosti. Ekonomický náměstek pražských
Restaurací a jídelen ani nemohl nebýt. I z doby náměstkování na pražské radnici
mají jistě plné šanony. Je na krátké oprati a kdykoliv budou chtít, rozjedou s
„bagrem“ Paroubkem mediální divadlo.
Budoucnost - postkomunistické dilema
Máme-li mít
naději vymanit se z následků a postižení společenské choroby komunismu, musíme
si uvědomit a pochopit příčiny infekce. Civilisace a kultura – to nejsou
honosné stavby, průmyslové projekty, malířská díla, psaná literatura, životní
úroveň daného společenství. To vše je jen vnějším projevem, odrazem idejí,
které společenství integrují a kterými alespoň elita společenství žije. Evropská
civilisace vyrostla na křesťanských idejích, ty uvolnily cestu zvídavosti a
iniciativě lidského ducha. Křesťanství bylo jedinečné tím, jak svým etickým
systémem zpětných vazeb po staletí udržovalo v míře síly, které probudilo v
člověku. Obecně přijaté a ctěné etické hodnoty bránily excesům. Fenoménem
evropské civilisace bylo narůstání svobody individua, doprovázené vědomím
spoluodpovědnosti a limitů. Křesťanské kořeny a ideje otevřely cestu k moderní
době vynálezů a průmyslového rozvoje.
Expanse moci a
materiálních možností potlačila tu část křesťanského poselství, která udržovala
jedince v míře a lidské společenství v rovnováze. Moderní doba, složitost jejích
problémů a příležitosti, které dala ke zneužití, potlačila a často téměř zničila
etický systém. Jedinec se stal materiálem, součástkou velké hry manipulátorů,
ztratil pocit spoluúčasti a spoluodpovědnosti.
Totalitní
ideologie nacismu, komunismu a jim podobné jsou logickým důsledkem selhání
lidského a společenského ducha. Člověk sám sebe nedokázal udržet na uzdě a
nastoupil cestu k sebevraždě své civilizace.
Komunismus v
naší generaci i v naší zemi prošel třemi stádii vývoje, nakonec degeneroval v
otevřený banditismus. K politické moci se dostal ve jménu idejí rovnoprávnosti
a potlačení utiskovatelských tříd. Pod těmito formálními idejemi vytvořil
centralisovanou státní mafii. Krize roku 1968 a následná okupace Československa
byly projevem vnitřní přeměny komunistického mocenského systému. Příslušnost ke
komunistické straně, stranická legitimace se staly vstupenkou mezi
privilegované, stupínkem ke kariéře a mocenskému postavení. Formální, krycí ideje
všelidské rovnosti se rozplynuly, zůstal jen hrubý materialismus mocenských
vztahů.
Mocenskou a
společenskou „elitou“ zemí a států ovládaných komunistickým systémem se stali
lidé, kteří ten prolhaný, vnitřně asociální hodnotový systém přijali. Formální,
vnější ideje rovnoprávnosti, ve jménu kterých se komunismus dostal k moci, se
staly překážkou bránící komunistické „elitě“ využívat plodů postavení, které si
„vydobila“. Potomci a souputníci „elity světového proletariátu“ zatoužili užít
si plodů své „přičinlivosti“. Předvést se navenek, „svobodně“ se chlubit svým
bohatstvím a výjimečností.
Pro nás a naši
dobu je tragické, že toto byly hlavní „revoluční“ ideje, které vyvolaly a vedly
k formálnímu pádu komunismu. Naše „sametová opereta“, jak se odehrála na veřejné
scéně, byla výsměšnou fraškou.
Komunistická
technokratická „elita“ svůj přerod a přeměnu v kapitalisty a demokraty
uskutečnila jak uměla. Kariéry udělali a elitou se stali díky své
přizpůsobivosti a tomu, že nectili žádné hodnoty. Smyslem jejich „revoluce -
perestrojky“ nebyla náprava špatností a povznesení obecných poměrů. Alfou a
omegou jejich „revolučních citů“ a snažení bylo chopit se majetků, které
doposud „rodné straně“ jen spravovali. Majetek byl prostředkem udržení si a
obnovení moci.
Proto prosadili
kontinuitu totalitního právního systému, kontinuitu komunistické strany,
kuponovou privatisaci, propojení bank s privatisačními fondy. I proto se stal
šéfem Fondu národního majetku vydíratelný zlodějíček.
Měl jsem
příležitost vidět do podrobností celý proces „reformy a privatisace“ v odvětví
lesního hospodářství, jednu z nějvětších loupeží devadesátých let. „Reforma“
byla cíleně a úmyslně organisovanou loupeží. Bude-li jednou vůle, je
prokazatelné vše. Podobným způsobem proběhla „reforma“ ostatních hospodářských
odvětví i „demokratická reforma“ politického ovládání a manipulace společnosti.
Centralisovaná státní „bolševická“ mafie se decentralisovala. Dnes je veřejná
moc v rukách korporace finančních, zpravodajských a zločineckých mafií. Obávám
se a rukopis na to ukazuje, že v pozadí je zkušená ruka bývalých sovětských,
dnes ruských bratrů.
Co dnes vypadá
jako politický, hospodářský, společenský a mravní „Kocourkov“ je virtuální
cílový stav. Občan v tom podivném „bordelu“, který se kolem něho odehrává, má
zcela ztratit schopnost rozlišovat, co se ve skutečnosti děje. Rezignovat na
veřejné dění, stáhnout se do své ulity a dále se vnitřně morálně rozkládat.
Smyslem
„demokratické sametové perestrojky“ nebyla obnova demokratických pravidel a
vtažení občana do spoluúčasti na veřejném a politickém životě. Potřebovali nás
jen na počátku, k překonání odporu svých konzervativních druhů a předchůdců,
kteří chtěli zachovat starý status quo.
Skutečnou
změnu společenských poměrů, nastavení fair play pravidel a obnovu právního
stavu žádný z nich nechtěl. Dobře věděli, že to by v konečných důsledcích
znamenalo jejich vyřazení z privilegovaného postavení a mnoho z nich by neminul
spravedlivý trest.
To, co se po
roce 1990 v naší zemi pod „vznešenými ideály“ demokracie a lidských práv
odehrálo, až přejde ještě určitý čas, bude označeno slovy zločinné spiknutí.
Komunistický
převrat v roce 1948 proběhl jako důsledek mocenských změn po válce. Gottwald se
svými druhy vykonal v přítomnosti cizího vojenského mocenského tlaku špinavou práci
za své sovětské poručníky. V roce 1990 žádný faktor hrubého vojenského nátlaku
naši zemi a její politiky neohrožoval. Co a jak se v naší zemi po roce 1990
odehrálo bylo způsobeno především naší vlastní špinavostí, nedostatkem
odpovědnosti k vlastnímu společenství, zbabělostí a absencí morálky.
Dnešní česká
politická, hospodářská a společenská „elita“ využila ke svému povznesení i
upevnění si pozic prostředí devadesátých let. Je si dobře vědoma, čemu za své
postavení vděčí. Stejně dobře si je vědoma toho, že začnou-li platit
spravedlivá pravidla a lidé pochopí jaká špinavá hra se s nimi hraje, bude to
jejich politický konec.
Dělají a
udělají vše pro to, aby se „právo“ nestalo právem ve smyslu obecné
spravedlnosti. Aby korupce zůstala jedním z hlavních principů fungování
dnešního systému. Aby zpravodajská média dezinformovala a byla nástrojem
rozkladu společenské morálky.
Uběhl již dost
dlouhý čas ode dnů „sametové revoluce“, měli jsme patnáct let čas se dívat, v
hlavě si srovnávat, co se ve skutečnosti odehrálo a stalo. Nikdo za nás nic
neudělá, naději na změnu máme jen v případě, že se začneme chovat jako
odpovědní lidé. Ve svém denním životě budeme ctít a dodržovat věkovitá pravidla
křesťanského „desatera“. Nebudeme tolerovat podvodné jednání ve svém okolí,
otevřeně se postavíme nové „postkomunistické elitě“.
V Třeštici, dne 7. listopadu 2005
Čestmír Hofhanzl