Krizové paradigma
V tomto článku bych se chtěl zamyslet nad tím, zda je paradigma všech hospodářských krizí shodné, nebo v čem je shodné i neshodné. Jaké zkušenosti z minulých krizí lze uplatnit?
Krize třicátých let vznikla v úplně jiné historické situaci než dnešní. Její ničivost spočívala v převaze nuzných proletářů, kteří už druhý den po propuštění z práce neměli na chleba. Bezvýchodnost situace vedla k nástupu nacizmu a vzniku podhoubí komunizmu. Ale startovací impuls byl shodný. Přestalo se kupovat zboží. Důvod byl psychologický. Stačilo aby se lidé dozvěděli, že se někde propouští, začali šetřit, přestali kupovat. Krize se zafixovala deflací.
Bylo velmi výhodné mít ve strožoku peníze a neutratit je. Jejich cena bez jakékoliv snahy stoupala, zboží bylo totiž stále lacinější a platy stále nižší. Bylo výhodné být věřitelem a to i zcela bez požadavku nějakých úroků. Obchodníci běžně prodávali na dluh, který vždy zákazník po výplatě splácel. Peníze totiž na ceně nabývaly a čím později se splatily, tím vyšší cenu měly.
Před krizí, a hlavně za ní, se šetřilo. Bylo důležité skládat zlaťáček ke zlaťáčku a to už od doby velkého monarchy blahé paměti, který býval na zlaťáčcích zobrazený. Měna, která nebyla kryta zlatem, byla podezřelá. Věci se kupovaly jen nezbytné. Boty se za městem hodily přes rameno, aby se ušetřilo za ševce. Na dluh kupovali jen velmi nezodpovědní lidé, většinou proletářského charakteru. Pro normálního gentlemana střední třídy to bylo odsouzeníhodné jednání. Dobré oblečení a zlaťáčky mluvily za vše. Jenže hromadná výroba potřebovala odbyt a na ten nebyla společnost morálně připravena, chtělo to rozhazovačnost a ta se nenosila. Pokud nezdárný synek utratil více peněz, než se slušelo, předvídala se mu špatná budoucnost. Konflikt hromadné strojní výroby a starého myšlení se musel dostavit. Jednou to přijít muselo, jako vždy. Výroba předstihla spotřebu a dávat zboží velmi levně nepomohlo. Lidé, kteří peníze měli, prostě nekupovali, šetřili. Potom tu byli ti, kteří peníze neměli, a těch s krizí stále přibývalo.
Pokusy o překonání krize v Americe tzv. New Deal, měly jen omezenou účinnost. Stát zahájil různé stavební projekty, jako třeba stavbu přehrady na řece Colorado. Peníze si půjčoval z bank na vysoký úrok. Projekt byl neúměrně drahý a v podstatě udělal z krize dlouhodobou depresi. V Itálii Musolini vypracoval projekt osídlení kolonií. Jenže do mizerného podnebí se nezaměstnaným nechtělo a raději žebrali na ulicích měst. V koloniích se pouze postavily dobré silnice a některá vznostná města s triumfálními oblouky.
Krizi překonal až Hitler, protože udělal nemravnost, kterou si do té doby žádný liberální stát nedovolil. Vyrobil peníze navíc a začal za ně zbrojit. To přineslo inflaci, znehodnocení peněz a tím donutilo všechny šetřílky, aby peníze utratili, jinak by o ně přišli. Dokonce začaly přicházet investice ze zahraničí, i z Ameriky, a komunisté budou tento fakt později stále omílat jako demagogickou lež, že Amerika pomohla Německu ve zbrojení. Okamžitě se rozjel průmysl a bylo zaměstnání. Tento manévr budou po Hitlerovi opakovat po válce liberální státy jako trik, aby překonaly jen náznak krize. Je to nemorálnost, kterou by starý gentleman v klubu odsoudil jako nesoudný podvod. Ale svět se mění, co bylo nemorálního, není, nová doba chce nové činy. Samozřejmě, že místo zbrojení se najdou investiční akce dlouhodobého charakteru. Proto se už v další historii po válce krize nevyskytovala, kromě krize naftové, která byla vnesena zvnějšku a nebyla vnitřními opatřeními ovlivnitelná. Z tohoto příkladu vidíme, že bylo nutno sáhnout k opatření mimo systém, usměrnit kapitalizmus zvenčí. Přitom samozřejmě to nemuselo vést k válce.
Nicméně zasahování do volného trhu se stalo po válce jakousi modlou ve všech státech evropského Západu. Státy začaly přebírat některé dříve soukromé firmy, které stály před bankrotem. Činily tak proto, aby zachovaly zaměstnanost. Potom ovšem byl trh deformovaný, což umožňovaly uzavřené hranice a cla na cizí zboží. V situaci, ve které se výroba stále více koncentrovala, vznikaly monopoly, které musel převzít stát, aby v soukromých rukou nebyly zneužity. Zaměstnanci si ve státních podnicích stále více prosazovali výhody, až už snad ani takový podnik nebyl schopný jakékoliv konkurence. To opět vedlo jen k uzavírání hranic a celní politice, která byla tak složitá, že se v ní obvykle nikdo nevyznal a dovozce byl už odrazen jen úřadováním. Příkladem může být vývoz Škodovek do Dánska v sedmdesátých letech. Škodovky se dovážely jako polotovary a v Dánsku dodělávaly, jedině tak mohly být „domácím výrobkem“ a nebylo na ně uvaleno clo. Domácí podnik platil neúměrné daně na rozmařilé sociální projekty, ale zato neměl zahraniční konkurenci. V tomto prostředí socializace se zahnízdilo úřadování, nevýkonnost a nezodpovědnost, zato však byla vyloučena krize (vyjma té, která byla vnesena zvenčí dodavatelem surovin).
Zároveň ovšem v poválečném vývoji převládá inflace a spotřeba. Kupovat, kupovat a kupovat. Překonání přízraku krize není jen v uzavřeném státu, v inflaci a v rozmařilém socializmu, nutně je v nové kultuře, kultuře spotřební společnosti, kultuře plýtvání, které se postupně stává hlavním parametrem pokroku, neustálého a nekonečného, protože nikdo si nedovede představit, že by se nekonzumovalo a neplýtvalo. To by totiž byl konec, přízrak krize by se vrátil. Takovou temnou vidinu nebylo možno připustit.
Původní EHS vlastně začalo jako celní unie na uhlí a železo, tedy na suroviny, aby totiž státy, které suroviny měly, nemohly toho zneužívat k vydírání těch, které suroviny neměly. Mělo vlastně podpořit stávající socialistický projekt státu jako stabilního hospodářského systému se silným státním zasahováním a podnikáním. Liberální ekonomové ovšem začali tohoto celního uvolnění využívat k přesvědčování politiků, aby otevření bylo větší a větší, protože v otevírání cítili návrat trhu a větší volnost soukromých podnikatelských subjektů. Při hospodářském otevírání totiž mohli podnikatelé uniknout do sousedního státu, který měl nižší daně, přitom neztratit trh v původním státě. Otevření umožnilo vyvíjet tlak na státy, aby snižovaly daně a tím nepokračovaly ve své socialistické politice. Přesto se příliš mnoho v sociální politice nezměnilo, protože blahobyt, který stále pokračoval díky poměrně početné mladé populaci nezatížené ještě obrovskou armádou důchodců a vyspělým zdravotnictvím jako dnes, nepotřebovaly zase na sociální záležitosti velké prostředky. Proto mohl proces otevírání pokračovat. Ten se ovšem týkal nejenom evropského prostoru, ale celého světa, doslova potom po pádu železné opony.
Nyní už nebylo potřeba uzavřeného státu, ejhle, ono to fungovalo i po otevření hranic a odstranění cel, jen se muselo ještě více konzumovat. A tak z několika protikrizových sloupů zůstal jediný - konzum a plýtvání. Na tom stála „nekrize“ a předstírá se, že dosud stojí.
Liberální politikové Thatcherová a Reagan celý proces urychlili. Omezili sociální výdaje ve svých zemích a začali s procesem, do té doby nebývalým - s privatizací, která se později stala vzorem i pro bývalé komunistické země. Postupně se zrodilo nové paradigma - otevřený svět, ve kterém se pohybují soukromé subjekty. V otevřených hranicích je státní zasahování téměř nemožné a v celém systému začínají chybět peníze na sociální účely, protože se výdaje mnohonásobně zvětšily stárnutím populace, nedostatkem mladých pracujících lidí a vysokými výdaji na pokročilé zdravotnictví. V podstatě bez úspornějšího života řešení není. Ale ten se neodvažuje žádný politik vyhlásit. A tak od určitého časového bodu žijeme v rozporu: Měli bychom šetřit a zároveň plýtvat. Plýtvat proto, aby nebyla krize, šetřit proto, že na plýtvání nemáme. Všimněme si politiků, jak každý navrhuje jen jedno z obou uvedených opatření. Samostatně je ovšem každé z nich špatné. Když se začne šetřit, klesne spotřeba, tím i výroba a krize se prohloubí, zástupy nezaměstnaných zaplaví města a ohrozí sociální smír a vůbec systémovou stabilitu. Když se začne utrácet, narostou dluhy a bankrot zbourá celou budovu důvěry v měnu a ve vklady. Lidé, kteří pracovali a šetřili, prodělají a už nikdy nebudou věřit ani státu, ani měně; rozmařilci a flákači se budou smát. Morálka se zhroutí a následky nelze odhadnout.
Krize vznikají nepostřehnutím signálů společenských změn. Krize třicátých let vznikla z rozporu mezi plnými sklady neprodaného zboží a přitom plnými bankami a strožoky peněz. Současná krize je charakterizována obrovským nadbytečným konzumem, na který se nedostávají prostředky, přesto se neomezuje a lidé jsou ke konzumu stále vedeni všemi prostředky. Je potřeba vydělávat a zaměstnávat a zdá se, že jinak než plýtváním to nelze. Začala už dávno a státy i jednotlivci nedovedli reagovat jinak než zadlužováním. Vždy, když jsou logické rozpory, které každý zcela obyčejný hospodář postřehne, je něco v nepořádku.
Obě probírané krize mají totiž opačné příčiny. Proto také léčit současnou krizi metodami, které překonaly krizi někdejší, je prvoplánové primitivní jednání předem odsouzené k nezdaru. Současná krize je reakcí na konzum a plýtvání, krize třicátých let byla reakcí na šetření. Krize třicátých let se vyřešila nuceným plýtváním (původně zbrojením a později konzumem), současná krize se musí vyřešit nucenými úsporami bez zvýšení nezaměstnanosti. Jen chybí ten správný spouštěcí impuls, zázračný proutek, který kdysi objevil Hitler. Kdo by takový proutek znal, je kandidátem na Nobelovu cenu.
27. června 2009
Vlastimil Podracký