Svědomí vs Svědomí

V odst. 2 § 2 zák. č. 198/93 Sb. čteme, že "Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou, obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického režimu." Oldřich Tihelka se v článku "Které to jsou, ty další organizace...?" (časopis Svědomí, květen 1994, vydavatel Milo Komínek) zamýšlí nad jednou z nich a cituje pasáže z její brožurky "Funkcionář" č. 6-7 z 20. července 1969. Jedná se o Český svaz protifašistických bojovníků a její uvědomělé funkcionáře, kteří zcela otevřeně vyzdvihovali a propagovali vedoucí úlohu KSČ a koncepci Národní fronty, zásadně odmítali antisovětismus (a to i v době, kdy všichni slušní lidé na celém světě odsoudili politiku KSČ a okupaci ČSSR bolševickou armádou...) a vyzývali k odsouzení a zničení imperialistických sil.

"Protifašističtí bojovníci ČSSR si plně uvědomují, že náš úspěšný socialistický vývoj a bezpečnost našich národů v budoucnosti jsou možné jedině v pevné jednotě a především v pevném svazku se SSSR. V souvislosti s tím schvalujeme úsilí ÚV KSČ a Národní fronty o zlepšení soudružských vztahů k zemím socialistického tábora a SSSR, protože jen v bratrské jednotě s těmito zeměmi můžeme dosáhnout všech ideálů, za které jsme společně bojovali..."
"Protifašističtí bojovníci v českých zemích a na Slovensku od samého začátku boje proti fašismu uznávali KSČ jako rozhodující sílu v tomto boji... Vyjadřujeme názor většiny odbojářů, že KSČ má i v současné době plnou podporu..."
"Československý svaz protifašistických bojovníků na svém zasedání dne 24. června 1969 posoudil politické dokumenty ÚV KSČ přijaté v dubnu a realizační směrnice přijaté koncem května t.r. a vyjádřil s nimi plný souhlas. Současně bezvýhradně uznává vedoucí úlohu KSČ ve společnosti a v Národní frontě..."
Výše citované věty jsou obsaženy v referátech brožurky Funkcionář a Oldřich Tihelka nám jimi a dalšími osvěžil paměť v roce 1994. V závěru svého článku konstatuje, že Rudolf Pernický, pracovník ÚRP a člen Ústřední rady sdružení ČSPB se po listopadu stal prvním předsedou Konfederace politických vězňů a od roku 1991 je jejím prvním čestným předsedou. Druhým čestným předsedou KPV je Václav Havel...
Dozvídáme se i to, že ve stanovách KPV (§ 9, odst. 3) stojí, že členem této organizace nemůže být občan, který byl funkcionářem organizací aktivně spolupracujících s okupační mocností nebo organizací podporujících nesnášenlivost či nenávist.

Tolik k článku Oldřicha Tihelky.

Otevřeme-li zmiňovanou brožurku Funkcionář, skutečně v ní nalezneme výše uvedené věty a spoustu dalších ve stejném duchu spolu s mnoha jmény funkcionářů, mezi kterými je i Rudolf Pernický.
V České republice dnes máme ústavně garantovanou svobodu slova a svobodu tisku, a je třeba si neustále připomínat zvěrstva komunismu a alespoň morálně (není-li dosud právní vůle) odsuzovat všechny, kdo s tímto režimem kolaborovali.
O to víc šokující a neuvěřitelné je, že naše postkomunistická společnost, která se dodnes nebyla schopna vyrovnat se svojí minulostí, praktikuje i nadále své zažité metody a zcela legálně pokračuje v pošlapávání základních lidských práv.
Naše společnost má stále politické vězně, osoby stíhané a trestané za to, že v "demokratickém" státě poukazují na hrozby komunismu a přítomnost bývalé nomenklatury ve státní a veřejné sféře ČR (viz i stále neukončená kauza Vladimíra Hučína, jejíž další dějství proběhne nyní v září, opět za zavřenými dveřmi...).

Dalším odsouzeným a nadále stíhaným je v současné době Milo Komínek (1926), vydavatel časopisu Svědomí, který zveřejnil výše zmíněný článek O. Tihelky. Rudolfu Pernickému (1915) se nezdálo "košér", že se jeho jméno objevilo v demokratickém a nezávislém měsíčníku bývalého politického vězně, který strávil v komunistických koncentrácích 17 let svého života a který celý svůj život bojoval doma i v zahraničí proti zrůdnému komunismu (svůj osud a osudy mnoha jiných popisuje ve své knize "I pod oblohou je peklo"). Rudolf Pernický, ověšen hodností generála a řádem Štefánika z rukou Václava Havla, presidenta ČR, se cítil dotčen a uražen zveřejněnými fakty a požádal soud o potrestání "troufalého" vydavatele. A český justiční systém opět nezapřel svoji komunistickou minulost. Soudkyně Romana Vostřejšová (Městský soud v Praze) se rozhodla tuto troufalost potrestat, a to i za cenu porušení zákona, kdy vydavateli nedovolila předložit důkazy a nedovolila mu ani dovolání k Nejvyššímu soudu. Odsoudila Milo Komínka k peněžitému trestu v částce Kč 70.000,- + soudní výlohy (dalších téměř 8.000,- Kč) ve prospěch "poškozeného", který původně požadoval "satisfakci" ve výši 300.000,- Kč. Dále bylo vydavateli soudem nařízeno, aby ve svém časopise otiskl R. Pernickému omluvu. M. Komínek žádnou omluvu samozřejmě nezveřejnil, neboť pravda je zcela jasně na jeho straně. Je jenom škoda, že si tento fakt neuvědomuje i Rudolf Pernický. Nikdo mu neupíral ani nezpochybňoval jeho hrdinské zásluhy z období 2. světové války. Svojí funkcionářskou účastí v ČSPB však jasně ukázal, na jaké straně barikády tehdy stál. A nebyla to ta demokratická, čímž jsou jeho předchozí chvályhodné skutky v očích čestných lidí více či méně zneváženy. A tento "hrdinský" boj proti vydavateli Svědomí už nemá se ctí vůbec co do činění...
Jelikož Milo Komínek omluvu nezveřejnil, je opakovaně stíhán soudními pokutami v jednotlivých částkách Kč 10.000,-. Z důchodu (cca 6.000,- Kč) je mu již 17 měsíců srážena částka 3.600,- Kč a Krajský soud i po odvolání udělil navíc souhlas k vymáhání pokut. 20. června t.r. Okresní soud ve Frýdku-Místku zablokoval M. Komínkovi bankovní konta, takže M. Komínek je od té doby bez veškerých svých finančních prostředků.
Neskutečné? V České republice až velice skutečné.
Ke cti Milo Komínka je třeba zdůraznit, že boji proti komunismu obětoval celý svůj život. Cituji jeho slova: "Zatímco mnozí krajané hromadili majetek, já jsem organizoval demonstrace proti mezinárodnímu komunismu a financoval je ze svých úspor. Byl to můj celoživotní boj, kterému se věnuji podnes, a pokud budu živ, tak z něj neslevím."
Milo Komínek byl 6. října 1948 odsouzen Státním soudem na dvacet let těžkého žaláře. S podlomeným zdravím prošel Jáchymovem, Leopoldovem a dalšími komunistickými pekly. V roce 1968 emigroval do Kanady, kde působil jako publicista (založil a tisknul exilový časopis MUKL), později novinář a tiskař, když zakoupil exilové vydavatelství Naše hlasy (týdeník vydával 20 let). V Torontu pak také založil Čsl. rozhlasové vysílání na stanici FM a AM Radio International CHIN a Čsl. televizní vysílání na kabelové televizi (Cable 10). Milo Komínkovi se dostala celá řada uznání a díků z rukou nejvyšších představitelů Kanady, československé exilové veřejnosti a všech těch, pro které boj za demokracii neznamená jen pouhou frázi.
V roce 1972 byl v Naardenu (Holandsko) zvolen do funkce generálního tajemníka čsl. exilové organizace "Naardenský výbor". Za tuto a další činnost ho 22. 6. 1978 Ministerstvo vnitra v Praze zbavilo občanství ČSSR (spis č. VS/3-572757/78). Roku 1974 byl zvolen do funkce vice presidenta "Canadian Journalist Club", sdružujícího přes 160 časopisů, novin a rozhlasová a televizní vysílání různých národností v Kanadě. V roce 1980 se stal zakladatelem a předsedou "Křesťanské unie" (Federální strana křesťanské solidarity, sdružující exulanty roztroušené ve svobodném světě) s ústředím v Torontu.
Život Milo Komínka je naplněn prací, která tu svým odkazem dalším generacím bude stále živá. Smutné je, že se vrátil do své vlasti, která je mu za všechno to dříve prožité utrpení stále tou nenávistnou macechou. Milo Komínek se však nevzdává, a přes silné bolesti a značné zdravotní problémy bojuje dál. Čest má - jako každý z nás - jenom jednu. Ke cti Rudolfa Pernického a české komunistické justice není naopak co zdůraznit.
Dovoluji si na závěr položit důležitou otázku svědomí. Dočkáme se veřejného ocenění zásluh Milo Komínka, nebo budeme nečinně přihlížet jeho likvidaci?

Hana Catalanová, 23. srpna 2002
hana.catalanova@worldonline.cz