Lázeňství patří do veřejného zdravotnictví.
Motto : Veřejné zdravotnictví se v mnohém může poučit z dosavadního vývoje lázeňství, nesmí však zapomenout, že lázeňství je zároveň jeho součástí.
České lázeňství prošlo v uplynulých letech bouřlivým vývojem. Vděčí za to především privatizaci. Ta naštěstí neproběhla tak, jak si její režiséři původně představovali, tedy prodejem jednotlivých nemovitostí. Díky společnému úsilí odborné lázeňské veřejnosti, odborového svazu a podpoře tehdejšího ministra zdravo
tnictví Bojara se podařilo privatizovat lázeňské organizace jako celky převážně na akciové společnosti. To umožnilo dobře vedeným lázeňským organizacím využít svých aktiv a překonat zděděná pasiva a nejen přežít, ale dále se rozvíjet. Pochopitelně lépe jsou na tom lázně s vyšším podílem zahraniční klientely. Příslibem do budoucnosti jsou pokračující změny vlastnictví spočívající v přechodu od majority privatizačních fondů ke konkrétním vlastníkům. Vytváří se předpoklad pro přiliv investic i do dalších lázeňských organizací.Současně se však ukazuje, že není určující pro rozvoj jednotlivých lázní není typ vlastnictví a zvolená hospodářsko-právní forma, ale zájem vlastníka či zřizovatele. Pozitivní vývoj totiž vysledujeme u řady lázeňských organizací ve vlastnictví soukromém, obecním i státním, ať hospodaří jako obchodní společnosti, státní podniky nebo příspěvkové organizace. Stejně tak v lázeňském portfoliu nalezneme takové, naštěstí v menšině, o jejichž osud se můžeme obávat nebo které již zanikly.
Lázeňství vstupovalo do privatizace s 19 tisíci lůžek. S nimi uspokojovalo požadavky nejen zdravotnictví, ale i rekreace. Druhá z majoritních zakázek zmizela. Lázně i dnes jsou ve větší či menší míře závislé na veřejné zakázce. Nejsou však pro veřejné zdravotnictví
a jeho ekonomiku, tj. pro systém veřejného zdravotního pojištění přítěží. Jednak netvoří rozhodující položku výdajů zdravotního pojištění, jednak mají pojišťovenské klientele co nabídnout. Lázeňská péče může pomoci v prevenci, léčbě a rehabilitaci řady onemocnění. Bohužel stávající systém zdravotnictví neuplatňuje při rozhodování o druhu poskytované zdravotní péče hlediska kvality a ekonomické efektivity. K tomu chybí i vztah jednotlivých sociálních systémů, tj. zdravotního, nemocenského pojištění a pojištění invalidity. Kdybychom činili to, co konaly pojišťovny v první polovině tohoto století, dobrali bychom se jednoznačného rozhodování o tom, která lázeňská péče a v jakých případech má být hrazena z veřejných prostředků. Jsem proto nakloněn úvahám pro změnu indikačních seznamů a uplatňování jednotlivých forem lázeňské péče pro cílené skupiny pojištěnců, zatímco jednoznačné odsudky o nepříslušnosti lázeňské péče do veřejného zdravotnictví tedy do péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění považuji za projevy nekompetentních osob.Již dnes je zřejmé, že poskytovatelé v některých oborech mají větší zájem o výsledky lázeňské péče, přinejmenším je sledují a v řadě případů i využívají ve prospěch svých pacientů, respektive na péči o svoji klientelu s lázeňskými organizacemi přímo spolupracují.
Vyšší míře komunikace a spolupráce odborníků v jednotlivých oborech s balneology jistě neprospěla opakovaná kampaň za odstranění lázeňské péče ze zdravotního pojištění odůvodněná tak bezduchým mottem, že lázeňství ubírá peníze veřejnému zdravotnictví. Naštěstí se mnoho lékařů nedalo indoktrinovat jednoduchými soudy a řídí se rozumem a empirií.
(Ozývají-li se hlasy karlovarských balneologů o úbytku české klientely, nabízí se otázka, zda příčina netkví mimo jiné v tom, že lékaři v interních oborech projevují v devadesátých letech v balneologii menšího spolupracovníka a většího konkurenta než lékaři v oborech chirurgických, a dále že právě Karlovy Vary byly snad jediné postiženy tzv. kusovou privatizací se všemi jejími neg
ativními důsledky.)V mnohém dnes může být právě lázeňství dobrým příkladem českému veřejnému zdravotnictví a dát byť částečný návod nebo příklad pro řešení řady jeho zcela zásadních potíží :
5.1.2000
RNDr. Jiří Schlanger
člen Smírčího soudu SKS