Tržní podnikání a nezávislá, svobodná publicistika v českém postkomunistickém lese

Motto: „Čtyřicet tisíc lesníků proti své vůli ničilo a rabovalo les, protože je k tomu komunisti nutili. Dnes, ve svobodném státě, budou lesníci s láskou a péčí les pěstovat a chránit.“ (Jan Mičánek, únor 1991)

V únoru 1991 byl Výbor pro životní prostředí České národní rady na výjezdním zasedání v oboře Březka, nedaleko Prahy. Tématem jednání byla koncepce reformy lesního hospodářství. Návrh předkládali pracovníci Ministerstva zemědělství. Po úvodu, kterým byl chutný daňčí guláš, zahájil šéf „reformní“ ministerské skupiny Jan Mičánek svou řeč slovy, která jsem použil úvodem. Když pokračoval ve stejném smyslu, přerušil jsem soudruha reformátora a řekl jsem mu: „Pane inženýre, nejsem na tyto kecy zvědavý. Mnoho z vámi zmiňovaných lesníků za komunistů švindlovalo, případně kradlo, jak je komunismus vyučil. Budou to dělat i za vámi řečené svobody. Chci od vás slyšet návrh koncepce, která bude zaručovat, že poctivé jednání a pracovitost se bude vyplácet a bude ceněna, a nepoctivost se bude trestat.“ Bylo to mé první střetnutí s dnešním „magnátem a velkopodnikatelem“ v oboru les a dřevo.
Tito „reformátoři“ od samého počátku věděli co chtějí, jak si představují „tržní prostředí a podnikání“. Měli svou specifickou a přesnou představu svobody i způsobů, kterými svého cíle dosáhnou.
Mičánka přivedl v zimě 1990 do Koordinačního centra Občanského fóra v Praze Ladislav Lis, v padesátých letech nejvyšší představitel ČSM. Pozdější dlouholetý disident měl jistě dobré styky se Státní bezpečností. Mičánek měl podnikatelské sklony od přírody. V jeho „vymazaném“ trestním rejstříku byl z doby, kdy pracoval jako fořt, záznam o mzdových fondech, které čerpal na mrtvé duše - neexistující zaměstnance. Běh života ho přivedl do vyšší společnosti, jeho tchán byl důstojníkem Státní bezpečnosti v Kutné hoře.
Jádro „reformní“ lesnické skupiny, která poprvé vystoupila na veřejnosti v květnu 1990 v Pivoni u Domažlic, tvořili členové bývalé studentské country kapely Patrik primáše Jana Mičánka. Poslanecká kariéra mi poskytla nebývalou příležitost sledovat, vychutnat si i pochopit jemné tóny „tržně lesnicko podnikatelské“ melodie, kterou talentovaní hudebníci zahráli českému lesnictví.
První návrh lesnické reformy zněl: vytvořit ze stávajících lesních závodů lesní akciové společnosti, které by les ve své dosavadní správě dostali do nájmu na třicet let. Zásadně byli proti restitucím. Ze Státních lesů, což byl podnik spravující všechny lesy, měla být vytvořena formální státní organizace, která by schvalovala smlouvy o nájmu s akciovými společnostmi. Jeden státní lesník měl mít na starosti třicet tisíc hektarů lesa. Tato koncepce byla zcela nepokrytě ušitá na vykrádání lesa.
Když jsem to řekl Zdeňkovi Domesovi, autorovi „reformních not“, které nám předkládal ve výboru, odpověděl mi ten modrooký stařeček tklivým hlasem: „Pane poslanče, vy nedůvěřujete lidem“.
Poté, co v květnu 1990 Federální shromáždění v zákonu o půdě schválilo restituci lesů, prohlásil „svobodný“ lesník Zdeněk Domes ve Výboru pro životní prostředí ČNR, cituji: „Oni nám to rádi vrátí“. Pak dělali vše co mohli, aby vydávání lesů ztěžovali. Blokovali obnovu lesních družstev vlastníků a obnovu lesních společenstev. Les byl na staronové vlastníky hozen bez jakýchkoli vazeb zajišťujících odpovědné hospodaření s lesem. V té době Zdeněk Domes zajistil ministerskou dotaci na nákup počítačové technologie pro lesní společnost v oblasti Beskyd. Jeden z reformátorů, pozdější předseda představenstva Foresbank Škrabal, tehdy prohlásil: „Budeme-li mít informační systém o malých lesích, budou naše“. Většina vykrádaček lesů a jejich dřeva, později tak častých, byla organizovaná. Sólo zloději byli v menšině.
Restituce vytrhly část lesního majetku z pařátů komunistických reformátorů a reforma se proto soustředila na třídně správné využití a hospodaření se státními lesy.
Museli jít oklikou přes kupónovou privatizaci. Státní podnik Lesy České republiky byl vytvořen jako centralizovaný podnik s ředitelstvím v Hradci Králové. Generálním ředitelem se stal Jiří Oliva, houslista reformní kapely Patrik, ekonomem Zdeněk Domes, autor reformních not. Všechny informace a rozhodovací pravomoci měli v rukou tito dva lidé. Mimo několika přímo řízených závodů propustil podnik většinu provozních zaměstnanců. Jeden státní lesník v této „kompromisní“ reformní variantě měl mít na starosti 1500 až 3000 hektarů lesa. Vlastní hospodaření v lese, kácení stromů a organizace výkupu dřeva, bylo smluvně svěřeno akciovým společnostem vzniklým v kupónové privatizaci. Privatizační projekty pro jednotlivé lesní závody, na jejich nemovitý i movitý majetek, podle svého záměru vytvořili a schválili „reformátoři“ na Ministerstvu zemědělství.
Primáš reformní kapely Mičánek se v té době stal ředitelem Sylvaca Horní Měcholupy, podniku, který centralizovaně zásoboval lesnictví pracovními pomůckami. Z tohoto místa organizoval kupónovou privatizaci a vznik Forest fondů. Osm Forest fondů bylo umístěno do oblastí s největšími zásobami dřeva. Všechny měly sídlo ve Zlíně a byly zastřešeny Foresbank. „Poctivý svobodný“ lesník Mičánek se stal prvým předsedou jejího představenstva.
Smysl pro dokonalost prokázali „reformátoři“ i tím, že provozář bývalých Státních lesů Dejnožka založil soukromou firmu Hradecká lesní a dřevařská, která sídlila v budově nových Lesů ČR, s.p. Většina prodeje dřeva ze státních lesů šla neformálně přes tuto firmu. Později, za ministra Fencla, si tento „ideální byznys“ formálně legalizovali tzv. zpětným odkupem dřeva.
Komunistickým podnikatelským reformátorům se v devadesátých letech podařilo uskutečnit sen velkozlodějů, jak před osmdesáti pěti roky označil prvý ředitel Československých státních lesů a statků profesor Opletal návrh pronájmů lesů akciovým společnostem. V odpovědi na předložený návrh řekl ministrovi zemědělství Hodžovi, že je to způsob hospodaření v Turecku a ve střední Asii.
Les má hospodářský cyklus sto let a ziskovost lesního hospodářství je velmi malá, udává se 1 až 3 procenta. Když na konci stoletého cyklu ukradne někdo vlastníkovi ze sta stromů tři, nemá zisk žádný. Šedesát let se do lesa vkládá práce a peníze, teprve potom začíná les nést nějaký zisk. Velký zisk může získat zloděj, který na konci stoletého cyklu les vyplundruje - nemusí se podílet na jeho pěstování a obnově. Nezmiňuji se při tom ještě o biologickém a společenském významu a vlivu lesa.
To, co jsem v jednoduchosti uvedl o hospodářském cyklu a ziskovosti lesa, tvrdě diktuje ekonomiku hospodaření s lesem. Náklady hospodaření musí být co nejnižší. Nejlépe hospodaří malé místní firmy s malou režií. Vlastníkův lesník - hospodář musí mít bezprostřední dohled nad kvalitou a provedením prací. Ten, kdo kupuje dřevo nesmí do lesa, natož aby si sám dělal odhad kvality, množství i ceny. Lesy ČR již patnáct let prodávají dřevo tzv. na pni, jako kus lesa, ve kterém se odhadne kolik čeho tam je. Celý tento způsob je ideálním snem všech zlodějů.
Od počátku byl vrcholný management státního podniku propojen a lidmi, kteří směřovali sametovou politiku státu a kteří byli hlavními hráči na „tržní“ postkomunistické scéně. Slovo „tržní“ bylo odvozeno od slovního základu trhnouti, urvati nebo utrhnouti. Na „Východě“, odkud k nám sametová perestrojka přišla, byl od věků, již od prvých vládců na Rusi, majetek především zdrojem moci. Na rozdíl od tradice „Západu“, kde k tomu též patřila odpovědnost. V postkomunistické privatizaci bylo získání majetku především nástrojem udržení kontinuity moci. Proto ty zlodějské metody, bez jakýchkoli zábran. Je dobré znát historii. I v Evropě se v posledních třech stech letech po každém revolučním převratu či válce v postižených zemích vyrabovaly lesy. Bolševický režim v Rusku po roce 1917 byl deset let financován ze dřeva. Potřeba pracovní síly na jeho těžbu byla jedním z hlavních důvodů zakládání pracovních táborů na počátku bolševické vlády. Dokumentuje to Anne Appelbaum v knize „Gulag: dějiny“.
Z peněz získaných z „hospodaření“ na státních lesích byly financovány a upláceny politické strany. Jejich pomocí byl získán rozhodující vliv v Železného NOVĚ - než na to její americký vlastník vůbec přišel.
Udělá-li se hospodaření a řízení státního podniku neprůhledné, na klíčová místa se dosadí komplici - „kupec podnikatel“ si stromy sám poráží, dřevo měří a udává cenu. Musí být zlodějem, systém je tak nastaven. Z každého, kdo do toho korupčního, zlodějského systému vstoupil, přijal jej a podle jeho pravidel „podniká“, se stává komplic a spoluviník. Po vyvezení dřeva z lesa již nikdo nedohledá, kolik čeho bylo. Zvláště, když se dohledat nechce.
Důkazem toho, co píši o podílnictví a spoluvině, je současná mediální kampaň kolem smluv na hospodaření a těžbu ve státním podniku Lesy ČR. V novém výběrovém řízení byla „logicky“ přiklepnuta většina smluv firmě „svobodného a poctivého“ lesníka Jana Mičánka. Ti, na které se nedostalo, křičí o nespravedlnosti a podvodu. V žádném textu nebo zprávě v televizi není ani slovo o tom, že celý systém „hospodaření“ je podvodný. I odrostlé dítě, ne zcela blbé, by mohlo vědět, že příjmu-li podvodná pravidla a podvodný systém, přirozeně vyhraje největší a nejbezohlednější podvodník.
Pro úplnost dodávám, že Lesy ČR hospodaří na více než šestině plochy státu. S výjimkou předminulého roku, kdy byl učiněn pokus o změnu hospodaření, udával státní podnik roční zisk mezi sto až tři sta miliony korun. Z více než šestiny území státu šel do státní pokladny tento drobný peníz. Žádnému ministru financí ani politikovi to nevadilo, všichni se té černé díry bojí jako čert kříže.
Do médií se od počátku té „tržní“ šarády neměl šanci dostat text a popis, který by principy a zásady „podnikatelství“ na lesním majetku státu pojmenoval. Za šest let své existence „hudební country reforma“ hospodaření se státním lesem stála stát mnoho desítek miliard korun. Devastovala morálku tisíců lesníků. Ze „svobodných, nezávislých“ novinářů spolupráce na krytí té „černé díry“ udělala špinavé paznehty. Citlivé, útlocitné duše mi prominou. Mohl bych doložit konkrétní reakce a výplody některých „poctivců“ žurnalistického pera. Skupina kriminalistů, která měla vyšetřovat „hospodaření“ v Lesích ČR, byla rozehnána.
Ze znalosti toho, jak jsem pochopil technologii postkomunistické privatizace a hospodaření, si dovolím vyslovit podezření: Současná šaráda kolem státních lesů je přípravou jejich virtuálního bankrotu a chystá příhodné okolnosti k jejich privatizaci do správných rukou.
Chci upozornit a varovat: Kdo lže, později krade. Kdo krade ve velkém, později, aby zakryl své loupeže, ve velkém vraždí. Obávám se, abychom se za nějaký čas všichni zase nedivili, kde a odkud se to vzalo.


V Třeštici, 8. ledna 2007

Čestmír Hofhanzl