Lvům k sežrání
V komentáři„Politika rákosky nefunguje“(LN 13.08), se Lubomír Zaorálek zamýšlí nad americkou politikou a dochází k závěru, že podlehla černobílému vidění světa na dobro a zlo a rozhodla se zlo zničit i kdyby to mělo vést k armagedonu. Ve skutečnosti pak v napadaných údajně„darebáckých státech“ taková politika vede jen k radikalizaci společnosti (S.Korea, Irán, Irák, Hizballách v Libanonu a pod.). Rákoska nefunguje, říká: „jde o to, vytvořit (světovou) rovnováhu mezi stimuly a riziky,“ tak, aby to bylo pro všechny strany výhodné. Nevím proč se autor tak chytil roztomilého slůvka naší paní Allbrightové. Dříve se říkalo fašistické, bolševické, totalitní - aby bylo jasno, na koho diplomacie neplatí.
Příkladem negativního použití síly má být Libanon, kde izraelské bombardování vehnalo umírněnou populaci do náruče šiitů. Možná i někoho vehnalo, nevím, jisté je, že jsou Libanonci na své šiitské spoluobčany pěkně naštvaní, dobře vědí, že útok na Izrael byla předem promyšlená provokace a zcela jistě se budou snažit, aby se už taková situace neopakovala, i když je odzbrojit nemohou. Pokud jde o Irák, kde se snaží Američané (zatím úspěšně) zabránit občanské válce, která by jistě tak jako tak vypukla po smrti diktátora, vždyť se Irák skládá ze tří národů a velkého ropného bohatství, a zavést politickou vládu, měli bychom jim snad fandit a v případě neúspěchu s nimi truchlit, vždyť pokládají životy i za hodnoty naší civilizace. O tom, že by Irán, tak jako tak, chtěl spolknout šiitskou část Iránu nemůže být snad nejmenších pochyb. A zase jsou to Američané, kteří se jim v tom snaží zabránit.
Jak krásně by se žilo ve světě, kdyby diktátoři poslouchali hlas rozumu. Ani Svaté říši římské, ani koncertu velmocí v 19. století se moc nedařilo a to byly války mnohem civilizovanější. Není snad třeba připomínat, že ve 20. století máme do činění s mocí bytostně odcizenou jakékoli lidské morálce. Vždyť už císařské ponorky potápěly civilní lodě a pod rouškou červeného kříže se převážela munice. Císař Vilém jistě ani netušil, co ještě dokáží Lenin, Mussolini, Stalin, Hitler, Čankajšek, Mao, Pol Pot, Mengistu, Saddám Husajn Chomeiní, a dalších deset, které jsem vynechal. Všichni chtěli neomezenou moc a účel světil prostředky. Všichni si jako lék na špatné domácí poměry a ospravedlnění své moci vymysleli politické náboženství. Dnes, kdy iránský prezident vyhrožuje nukleárním holokaustem a šajch Nasralláh okupuje Libanon, ukrývá rakety do nemocnic a bunkrů mezi ženy a děti a vysílá je na civilní obyvatelstvo, dnes, kdy teroristé z Hamazu i jinde používají sebevrahy místo zbraní, by snad mělo být zcela zřejmé, že na světě existuje čirá fanatická, genocidní nenávist, která má své vlastní ideologické kořeny. Můžeme je zkoumat, můžeme o nich vést učená sympózia. Tahle zvěrstva jsou však zcela nezávislá na takovém či jiném uspořádání světa a rozumí jenom síle. Co může diplomacie nabídnout Iránu, jehož příjmy z ropy vzrostly za posledních sedm let pětinásobně, chce-li jeho fanatická vláda, ohrožena doma Chomeiního vnuky, vytvořit velký šiitský stát mezi Tureckem a Saúdskou Arábií? Vždyť Nasralláh souhlasil s příměřím jen proto, že na hranicích Libanonu bylo připraveno k boji na 40 000 Izraelců. Co můžeme nabídnout teroristům staronového islamismu, kteří chtějí zničit západní svět a jeho civilizaci ? Můžeme jim nevěřit nebo je pronásledovat a zastavit.
Je pravda, že tam, kde jsou mezinárodní vztahy určovány „normálními sobeckými zájmy a spory“ má mezinárodní spolupráce hluboký význam. Dá se dokonce říct, že má diplomacie vždycky přednost před válkou. Můžeme se přít o to, kde končí, ale nemůže být pochyb, že její hranice existuje, a že máme být dobře připraveni. Stárnoucí, hedonistická Evropa už zřejmě nemá sílu za sebe bojovat. Je ale velmi smutné, když dělá z nouze ctnost a odívá ji do ideologického hávu multilaterálního pořádku, který nikdy nefungoval, vzpomeňme si jen na válku v Jugoslávii. Myslím, že slovo appeasement, po česku mnichovanství, je docela na místě.
Nejsmutnější ze všeho je ale morální nabubřelost a pokrytectví mnoha Evropských politiků, když kritizují a překážejí americké zahraniční politice, která přece jako už tolikrát bojuje i za ně. Jakoby všechno, co Američané dělají bylo špatně, jakoby jen Evropa měla patent na rozum. Na rozum možná má, na činnou a bolestivou spolupráci už dávno ne.
Protože v hororovém panoptiku české politiky patří Zaorálkova milá a inteligentní tvář k oněm světlým výjimkám, mám pocit, že to myslí dobře, že je možná zaslepen ctností a to původně ryze individuální, křesťanskou ctností lásky a proto zlo nechápe. První křesťané ručili pouze za sebe, kdežto i ty nejlepší vlády ručí za jiné a proto musí, bohužel, proti zločincům uvnitř a iracionální moci vně, někdy použít násilí. Chiméra světové rovnováhy je jako pacifismus, prostě chiméra. A její protagonista by měl být jako jediný křesťan předhozen lvům.
15. srpna 2006
Alexander Tomský