Objevení historického příkopu

Kdyby se v politické krizi roku 1997 někdo z vedení právě vznikající Strany konzervativní smlouvy (SKS) dokázal v klidu nad novou stranou zamyslet, musely by ho závěry, k nimž by nutně došel, vyděsit. Nová "strana" (počet jejích členů nepřevyšoval desítky) byla spojena takřka se samými nedostatky. S nedostatkem financí nejvíc; právě tak ale muselo ostentativní deklarování pravicovosti v našich končinách působit na voliče přímo odstrašujícím dojmem. Nejen to. Původní strana (ODA), od níž se odtrhla značná část členské základny SKS, není právě vzor ušlechtilosti, a doba pro vznik nové strany by mohl být neskonale příznivější (ukázalo se, že politická scéna byla ještě tak schopna přijmout US, odštěpeneckou od ODS, a to bylo vše). A pokud by "průměrného", "běžného" voliče neodradilo ani to vše, pak snadno splnil tento účel základní programový dokument. "Konservativní smlouva" je koncipována v politologicky zručných konservativních formulacích, které čtenáři vnuknou pomyšlení, že "osvědčené hodnoty zděděného řádu", na nichž strana staví svůj program, mají s českou současností společného hodně málo.

Ale zjevně to tak úplně není. Po dvou letech, 1. dubna letošního roku se konal 3. konvent této nevelké, neparlamentní a nevýznamné strany a jeho usnesení "k posunutí restituční hranice" by mohlo vést k tomu, že se v budoucnosti už o SKS jako o nevýznamné straně hovořit nebude.

Přitom zmíněné usnesení sestává z uvozovacího odstavce, který požaduje posunutí restituční hranice od 25. února 1948 k 30. září 1938, a z tezí, které toto posunutí zdůvodňují. Všechny ty teze jsou "historické". Třebas i usnesení 3. konventu SKS není bezchybné a zcela přesné, představuje v současných poměrech kus "odborné" historické práce. 3. konvent SKS zřejmě pochopil, že česká politika "přeskočila" léta 1945 - 1948, že nechce nic vědět o díle zkázy, které tehdy Československo postihlo, a že se raději dodnes tváří, jako by tehdy bylo vše v pořádku. 3. konvent napočítal jen v tomto poválečném období dost akcí a činností, které byly v naprostém rozporu s pořádkem: majetkové konfiskace (zestátnění); teror vůči občanům, kteří nesouhlasili s tehdejším režimem; zákaz konzervativních stran; autoritativní politické zákony na základě košického vládního programu; teror vůči sudetským Němcům a jejich vysídlení ze země (zvláště pak princip kolektivní viny); retribuční dekrety spolu s "neslýchaným amnestováním vražd a ostatních zločinůl spáchaných do 28. října 1945".

Stala se tedy věc nečekaná; po deseti letech, během nichž celá česká politika vychází ze zideologizovaných těžce nedemokratických výsledků poválečné národně socialistické revoluce jako z přirozeného výsledku svobodného, demokratického vývoje, dokázala se tomuto zkreslování naší minulosti (i přítomnosti - viz restituce) postavit jedna jediná, malá neparlamentní strana. Co bude dál? To záleží hlavně na ní, do jaké míry pochopí, že to, k čemu na svém 3. konventu dospěla, je věc zcela zásadní povahy, za kterou se vyplatí bezvýhradně stát. To znamená, že je rovněž zapotřebí dále pracovat na výsledcích konventu, které mají zatím tezovitou povahu. Nebrat varování, že tak nelze získat dostatečné množství přívrženců a hlasů ve volbách; ve srovnání s dnešním stavem rozhodně mnohem mnohem víc.

K tomu je nutné přičinit poznámku. Hlavně v důsledku současného konfliktu naší politiky se sudetskými Němci panuje všeobecné přesvědční, že období let 1945 - 1948 "kazí" vyhnání Němců, kterému se věnuje příliš pozornosti. Avšak tak závažná otázka zasluhuje stálou, zvětšenou pozornost. Na druhé straně - jak to ostatně vyplývá z přehledu SKS - , jde kromě tzv. odsunu ještě o mnoho dalších aktivit, které se nám dnes nebudou líbit a které zůstaly mimo pozornost dnešní politiky. Tak například "znárodnění", tato obrovská konfiskace, která k 28. říjnu postihla takřka 3/4 celého československého průmyslu, nám dodnes zanechala kromě mnoha zbědovaných podniků zajímavou památku: znárodňovací dekrety (zákony). Až dodnes kromě jediné výjimky se nikdo nenamáhal je zrušit. Pravda, po provozní stránce to není nezbytné, po všech ostatních stránkách nutné a je trapné, jestliže se tato věc nedokázala vyřešit.

A snad ještě jeden příklad, tzv. retribuční (trestní) soudnictví, které se vyznačovalo retroaktivitou (zpětnou působností), bylo neobjektivní, v mnoha případech nepochopitelně tvrdé a už tehdy komunisty hojně zneužívané proti jejich odpůrcům. Jeho výsledkem bylo více než sedm set trestů smrti a přibližně stejný počet doživotních trestů, dalších 19 888 trestů na svobodě celkem na 206 334 roků. Je velmi dobře, že se k tomuto soudnictví SKS staví negativně.

Na příští činnost Strany konzervativní smlouvy můžeme být zvědavi. Už proto, že zjistit špatné nastavení restituční hranice je přece jen snažší než vymyslet, jak restituce upravit.

Emanuel Mandler