Multikulturalismus je na
vině
Literární
noviny (22/2006) uveřejnily článek Petra Jedličky a Lukáše Lhoťana „Multikulturalismus
není na vině“. Po přečtení článku sice není jasné, na vině čeho by
multikulturalismus měl být, nicméně přesto se jedná o článek zajímavý.
Nutno
ovšem konstatovat, že rovněž značně předpojatý vůči západní civilizaci a
zejména „epigonům nového konzervatismu“, kteří ovšem nejsou ani jmenováni, ani
nějak blíže definováni. Bude dobré, když jemně skryté (možná i autorům samým) předpojatosti
článku demaskujeme.
Článek
začíná větou: „Bude tomu již pětačtyřicet let, co si lidé v Kanadě,
Spojených státech a Evropě uvědomili, že setrvat v někdejší izolaci nebude
v budoucnu možné.“ Není zcela jasné, jaká událost se stala před „již
pětačtyřiceti lety“, a co tehdy způsobilo prozření oněch do té doby zřejmě
slepých lidí, patřících k západní civilizaci. Rovněž není popsána ona
„někdejší izolace“. Pokud je mi známo, západní civilizace byla tehdy již
dlouhou dobu, dá se říci několik století, nejotevřenější civilizací, jaká kdy
existovala, a rozhodně se nesnažila zůstat v jakési izolaci. Autoři se ani
nepokoušejí jmenovat nějakou kulturu či civilizaci, která by byla otevřenější.
Autoři
článku dále píší, že v osmdesátých letech, kdy stoupl v západní
Evropě počet vyznavačů islámu, „tehdy vládnoucí epigoni nového konzervatizmu se
sílící jinakosti zděsili“.
Řekl
bych, že jde o nepřesnost a mírné přehánění. Nějaký okamžik zděšení nenastal –
spíše začal multikulturalismus nést své první nepoživatelné plody. Mnozí lidé
na západě se nezděsili sílící jinakosti jako takové – ostatně Amerika, Kanada
či Austrálie byly „tavícím tyglíkem“ již téměř dvě staletí a jinakosti si užili
dost a dost. Byli na ni víceméně zvyklí.
Co
vedlo ke značnému znepokojení, nebyla v žádném případě jinakost jako
taková. Do nástupu multikulturalismu platilo, že imigranti víceméně počítali se
svým plným začleněním do společnosti, do níž se přistěhovali. Jak statisticky i
jinak dokazuje Samuel Huntington ve své knize „Kam kráčíš, Ameriko?“, od druhé
poloviny devatenáctého století až zhruba do šedesátých let minulého století byl
zájem jak americké společnosti (včetně její vlády), tak imigrantů v podstatě
totožný: oběma stranám šlo o začlenění imigrantů do americké společnosti.
Evropa sice takovým „tavícím tyglíkem“ nikdy nebyla, ale lidí z různých
částí světa bylo již přinejmenším v Británíí, Francii, státech Beneluxu či
Rakousku dost a dost. Pokud neusilovali o integraci do společností,
v nichž byli přijati jako hosté, tak vesměs přinejmenším respektovali její
zákony a zvyklosti.
Tato
atmosféra se ovšem začala postupně měnit. Nešlo o nějakou abstraktní
„jinakost“. Šlo o takové věci, jako je ženská obřízka, nucené sňatky, pro
západní společnost nepřijatelný vztah k ženám obecně, a postupně i o
deklarované nepřátelství vůči hostitelským společnostem. (Tyto jevy patrně
patří mezi ty „jednotliviny“, o nichž autoři článku raději mluvit nechtějí. Považuji
je však za podstatné.) Tam, kde se něco takového nevyskytovalo (u čínské,
vietnamské, korejské, arménské, karibské a do značné míry i indické komunity),
docházelo k napětí s hostitelskou společností jen výjimečně, pokud
vůbec.
Problém
pochopitelně nastal, když se muslimové začali dožadovat způsobu života, který
byl v rozporu s platnými zákony hostitelské země. Zde francouzská a
britská státní správa reagovaly dosti odlišně. Zatímco Francie porušování
francouzských zákonů nekompromisně stíhala, v Británii začali sociální
pracovníci přivírat oči nad porušováním zákonů, pokud se jich dopouštěli
muslimové – ať už jde o ženskou obřízku (která sice není Koránem předepsána, je
však nedílnou součástí muslimského způsobu života) nebo o nedobrovolná
manželství.
Jsem
přesvědčen, že zde se ukazuje fatální slabina multikulturalismu. Soužití dvou či
více kultur nesmí navodit situaci, kdy je porušována zákonnost. Jakmile totiž,
byť jen pro někoho, přestávají platit zákony, společnost nutně začíná fungovat
špatně, případně přestává fungovat vůbec. Není možné, aby platilo obojí: aby
muž i žena vstupovali do manželského svazku dobrovolně, a aby žena byla nucena
vstoupit do manželství svými rodiči či příbuznými, abych zmínil jen jeden
očividný konflikt.
Je
evidentní, že levicoví politici mají větší sklon tento a podobné konflikty
přehlížet. Ukazuje se na tom ovšem, do jaké míry míní své hlásání „univerzality
lidských práv“ vážně.
Autoři
článku píší: „S vidinou křivdy, svatého předurčení, výlučnosti vlastního názoru
a povinnosti jej všem vnutit bylo jednotlivci pácháno násilí…“ K mému
velkému překvapení má tato věta vystihovat západní společnost. Vážení pánové,
vždyť přece opak je pravdou. Západní společnost je značně zakomplexovaná a o
nějakém svém „svatém předurčení“ nemá ani ponětí. O tom přece mluví druhá
strana, dosti veřejně a nahlas. Současná západní společnost nejen že nechce
svůj názor jiným vnucovat, ona mnohdy ani nějaký svůj názor nemá. Násilí je
pácháno druhou stranou, pokud jste si nevšimli. Teroristické útoky se udály
v Madridu a Londýně, ne v Káhiře či Teheránu.
1. června 2006
Dan Drápal