Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava
Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Vladimíra
Hučína, zastoupeného JUDr. Stanislavem
Devátým, advokátem, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2.
2005, sp. zn. 4 Tz 210/2004, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn.
27 Rto 6/1997, za účasti 1) Nejvyššího soudu, a 2)
Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Ministra
spravedlnosti, a 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě,
jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 210/2004, se zrušuje.
II. Ve zbývající části se ústavní
stížnost zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 26. 4. 2004
se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.
3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, kterým bylo zrušeno usnesení soudu prvého
stupně a byl zamítnut návrh stěžovatele, aby se rehabilitace vztahovala i na činy neuvedené v § 2 odst.
1 zákona č. 119/90 Sb., o
soudní rehabilitaci ve znění pozdějších předpisů, (dále také
jen „rehabilitační zákon), pokud jde
o
odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, č.
j. 1 T
110/84-549, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne
16. 7. 1984, sp. zn. 7 To 343/84, a ve spojení s usnesením Okresního soudu v Přerově
ze dne 14. 8. 1990, č. j. 4 Rt 21/90-8, ohledně
trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §
185 odst. 1 písm. b) tr. z. (ve znění
platném před novelou provedenou zákonem
č. 175/90 Sb.), trestného činu krádeže podle §
10 odst. 1 písm. a) - § 247 odst. 1
tr. z., a trestného činu poškozování cizí věci podle § 9 odst. 2 - § 257 odst.
Z listin předložených
stěžovatelem, z vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn.
Rtn 14/93, a z vyžádaného spisu Okresního soudu
v Přerově, sp. zn. 1 T 110/84, zjistil Ústavní soud následující
skutečnosti.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6.
1984, č. j. 1 T 110/84-549, uznán vinným ze
spáchání trestného činu hanobení
státu světové socialistické soustavy a jeho představitele podle §
104 tr. z., pobuřování podle § 100 odst. 1 písm.
a) tr. z., nedovoleného ozbrojování podle §
185 odst. 1 písm. b) tr. z., krádeže podle
§ 247 odst. 1 tr. z., a poškozování cizí věci
podle § 257 odst.
Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 8. 1990, č. j. 4 Rt
21/90-8, byl prohlášen za zrušený rozsudek Okresního soudu
v Přerově ze dne 7. 6. 1984, č. j. 1 T 110/84-549, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v
Ostravě ze dne 16. 7. 1984, sp. zn. 7 To 343/84, ve výrocích, kterými byl stěžovatel
uznán vinným ze spáchání trestných činů
hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele podle
§ 104 tr. z., a pobuřování podle § 100 odst. 1 písm. a) tr. z., a v této
části bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele, za trestné
činy nedovolené ozbrojování podle § 185
odst. 1 písm. b) tr. z., krádeže podle § 247 odst. 1, a poškozování
cizí věci podle
§ 257 odst.
Návrhem ze dne 13.
5. 1993 se
stěžovatel domáhal, aby se rehabilitace vztahovala i na činy neuvedené
v § 2
odst. 1 zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
zákon o soudní rehabilitaci), pokud jde o odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Přerově
ze dne 7. 6. 1984,
č. j. 1 T 110/84-549, ve spojení s usnesením Krajského soudu
v Ostravě ze dne 16. 7. 1984, sp. zn. 7 To 343/84, a ve spojení
s usnesením Okresního soudu v
Přerově ze dne 14. 8. 1990, č. j. 4 Rt 21/90-8, ohledně trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §
185 odst. 1 písm. b) tr. z. (ve znění platném
před novelou provedenou zákonem č. 175/90 Sb.),
trestného činu krádeže podle §
10 odst. 1 písm. a) - § 247
odst. 1 tr. z., a trestného činu poškozování cizí věci podle § 9 odst. 2 - § 257 odst.
Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak namítá, že o
jeho odvolání rozhodoval v pozici předsedy senátu odvolacího soudu tentýž
soudce (JUDr. Č. D.), který rozhodoval v
pozici člena senátu o odvolání proti rozsudku, který byl předmětem
rehabilitace. Tento soudce byl přitom v době prvého rozhodování členem
předsednictva Socialistického svazu mládeže a stranické
organizace Komunistické strany
Československa při Krajském soudu v Ostravě. Proto jej nelze považovat
za nestranného. Totožný soudce přitom rozhodoval usnesením ze dne 2. 7.
2003, č. j. 27 Rto 23/2002-154, i o jeho odvolání proti rozsudku
Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 5. 2001, č. j. Nt 1404/99-103, tedy ve věci obnovy řízení ohledně předmětného
trestního stíhání. Těmito skutečnostmi se Nejvyšší soud nezabýval,
přestože byly uvedeny v podnětu ke stížnosti
pro porušení zákona, a jsou
patrny i z trestních spisů. Dále stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že
mezi rehabilitovanými činy a zákonem nerehabilitovanými činy
neexistuje žádná spojitost, a že jeho jednání nebylo motivováno obranou svého života nebo svobody
při činnosti podléhající rehabilitaci.
Podle něj bylo zcela legitimní, pokud si v souvislosti se svou odbojovou
činností ke své obraně pořídil střelné zbraně. Poškozování vrat Antonína
Mikeše přitom bylo motivováno snahou o upozornění
ostatních občanů na jeho vztahy se Státní bezpečností. Argumentaci Nejvyššího soudu považuje
za účelovou a tvrdí,
že mu bylo odepřeno právo na to, aby
byla jeho věc projednána veřejně i u Nejvyššího soudu. Za neúnosné považuje to,
že jeho rehabilitace trvá již téměř 15 let.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní
stížnosti.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili
účastníci řízení.
Nejvyšší soud uvedl, že stížnost pro porušení zákona byla projednána
necelé dva měsíce po jejím doručení a v souladu s § 274 věta poslední
trestního řádu v neveřejném zasedání, přičemž jak stěžovateli tak
Nejvyššímu státnímu zastupitelství byla dána možnost vyjádřit se ke stížnosti
pro porušení zákona. Navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné,
neboť podle něj nelze mít za to, že by jeho rozhodnutím mohla být porušena
stěžovatelem namítaná ústavní práva.
Ministr spravedlnosti nadále vytkl
nesprávné posouzení zjištěného skutkového stavu věci, což
podrobněji rozvedl a uzavřel, že jednání stěžovatele bylo legitimní, přiměřené a přímo související
s rehabilitovanými trestnými činy. Poukázal na obecně známou skutečnost, že odpůrci komunistického režimu byli fyzicky
likvidováni za podstatně menší prohřešky, než byly činy, vytýkané stěžovateli.
Nejvyšší státní zastupitelství se vzdalo postavení vedlejšího účastníka
řízení.
Krajský soud v Ostravě a Krajské
státní zastupitelství v Ostravě nijak
nereagovaly.
Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností,
v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest, vázán návrhem
stěžovatele. Proto se může zabývat jen
takovými námitkami, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z toho
důvodu se Ústavní soud v posuzované věci nezabýval námitkami, vztahujícími
se k průtahům řízení a k usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 2. 7. 2003,
č. j. 27 Rto 23/2002-154, rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 5. 2001, č.
j. Nt 1404/99-103, usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 16. 7. 1984, sp. zn. 7 To 343/84, usnesení Okresního soudu v
Přerově ze dne 14. 8. 1990, č. j.
4 Rt 21/90-8, kterými rovněž mělo dojít k porušení zákona. Ve vztahu
k těmto námitkám se totiž stěžovatel v mezích § 82 odst. 3 písm. a) a
b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon“), ničeho nedomáhal.
V části týkající se usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, je ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené zákonem pro její podání. To bylo ostatně
konstatováno již v usnesení ze dne 3. 3. 1999,
sp. zn. II. ÚS 36/99, kterým bylo rozhodnuto o ústavní
stížnosti stěžovatele směřující výlučně proti rozhodnutí odvolacího
soudu, na které Ústavní
soud pro stručnost odkazuje. Podáním
pozdější (tj. nynější) ústavní stížnosti se na tomto stavu nemohlo nic změnit.
Řízení o stížnosti pro porušení
zákona,
je řízením samostatným (srov. §
O stížnosti pro porušení zákona bylo v souladu
s čl. 96 odst. 2
Ústavy rozhodnuto v neveřejném zasedání, neboť takový
procesní postup zákon umožňuje. Ohledně obdobné námitky v jiné věci vydalo
dne 28. 5. 2002 plénum Ústavního soudu stanovisko pod sp.
zn. Pl. ÚS -st.-15/02, že je věcí úvahy Nejvyššího soudu, zda o
zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání, a
Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy zasahovat.
K námitce,
že o věci stěžovatele rozhodoval vyloučený soudce JUDr.
Č. D., je třeba uvést, že podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není
opravným prostředkem. Z hlediska trestního práva procesního
je možno ho považovat toliko za
informaci subjektu, oprávněnému k podání stížnosti pro porušení zákona, která
nezakládá zákonem stanovené právní důsledky (viz sp. zn.
III. ÚS 124/93
in Sbírka nálezů a
usnesení.
Sv. 2. U. 4. str.
203). Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě
uvedený podnět nebyl součástí spisu, tak
se o této
námitce Nejvyšší soud ani nedozvěděl. Ústavní soud přitom shledává tuto námitku
zjevně neopodstatněnou, neboť JUDr. Č. D. nebyl členem senátu, který rozhodoval o odvolání stěžovatele a
dalších osob proti rozsudku Okresního
soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, č. j. 1 T
110/84-549. Pokud tedy JUDr. Č. D. rozhodoval jako předseda senátu
v rehabilitační věci stěžovatele nebyl z důvodu angažovanosti
v původní věci z rozhodování vyloučen. Na tom nic nemění skutečnost, že JUDr.
Č. D. byl členem senátu Krajského
soudu v Ostravě, který po právní moci rozhodnutí
ve věci samé
rozhodoval o stížnosti
stěžovatele proti usnesení Okresního soudu
v Přerově o zabrání věci. Rovněž tak
nemůže být důvodem
pro vyloučení stěžovatelem ryze obecně namítaná
tehdejší angažovanost JUDr. Č.
D. v Komunistické straně Československa.
V nálezu, sp. zn.
II. ÚS 187/2000
(in Sbírka nálezů
a usnesení. Sv. 21. N. 40. str. 353), Ústavní soud zdůraznil,
že je v
rehabilitačních věcech nutné brát
v úvahu smysl a účel rehabilitačních
zákonů a motiv,
který vedl zákonodárce k jejich vydání, zřetelně vyjádřený v preambuli a v úvodních ustanoveních. S ohledem na to
je zapotřebí rehabilitační předpisy interpretovat extenzivně ve prospěch
postižených osob, neboť na rozdíl
od majetkových restitucí nemůže takový
výklad vést k
nepřípustným zásahům do práv jiných osob. Tento závazný právní názor Ústavního soudu sice byl
revidován stanoviskem, sp. zn. Pl. ÚS-st.-14/01, avšak jen
tím, že byl odmítnut rozšiřující výklad pojmu
„trest“, a možnost aplikace § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a
o odporu proti němu na
situace, na které dopadá zákon
o soudní rehabilitaci, byla shledána nepřípustnou. Zásadní pohled na rehabilitační řízení změněn nebyl.
Usnesením napadeným
ústavní stížností rozhodoval Nejvyšší soud o stížnosti ministra spravedlnosti, který shledal
porušení zákona v
postupu Krajského soudu v Ostravě, který dospěl k závěru, že návrh
stěžovatele na postup
podle § 22a
rehabilitačního zákona zamítl. Ministr spravedlnosti mimo jiné uvedl, že
krajský soud postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst.
6 trestního řádu a otázku přímé souvislosti mezi činy podléhajícími
rehabilitaci podle §
2 odst. 1 rehabilitačního zákona a
činy, na které se rehabilitace podle tohoto zákona
nevztahuje, posoudil způsobem neodpovídajícím smyslu zákona především
ustanovení § 22a citovaného zákona.
Nejvyšší soud se zcela ztotožnil
se závěry Krajského soudu v Ostravě, že mezi
činy, pro které byl stěžovatel uznán vinným, a které
podléhají ze zákona rehabilitaci, a dalšími činy, pro
které byl stěžovatel
odsouzen, neexistuje přímá souvislost. Tento svůj závěr
Nejvyšší soud podrobně rozebral ve vztahu k jednotlivým skutkům. Zejména
přitom poukázal na tvrzení stěžovatele, že zbraně získal a držel pro případ, že by se byl
nucen bránit proti útoku Státní bezpečnosti nebo Lidových milicí, z jejichž strany se cítil ohrožen, a dále na časové a
skutkové okolnosti případu. Takto dovodil, že samotným stěžovatelem popsaná činnost, kvalifikovaná jako trestné činy krádeže,
poškozování cizí věci a nedovolené ozbrojování, nemohla souviset
s trestnými činy hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího
představitele a pobuřování, pro které byl rehabilitován.
Ústavní soud se v této souvislosti proto
zaměřil v projednávané věci
na posouzení otázky, zda Nejvyšším soudem zvolená interpretace
daného ustanovení neporušuje základní práva a svobody stěžovatele.
Ustanovení § 22a odst. 1 písm. a) rehabilitačního zákona pojednávající
o „přímé souvislosti“ není ustanovením
jasným, jednoznačným,
neboť pojem „přímo souvisí“ není zákonem nikterak vymezen a definován.
Je třeba proto dovodit
jeho obsah ze smyslu a účelu
rehabilitačního zákona, jakož i reflexí jiných relevantních právních
předpisů. Vzhledem k neurčitosti a nejasnosti pojmu „přímo
souvisí“, je tedy nutné přistoupit k metodě teleologického
výkladu.
Při interpretaci uvedeného ustanovení ve spojení s projednávanou věcí proto
Ústavní soud v duchu teleologického výkladu vzal zejména v úvahu
smysl a účel rehabilitačního zákona a morální
motiv, který vedl
zákonodárce k jeho vydání. Smyslem a účelem rehabilitačního
zákona je nepochybně náprava, resp. zmírnění křivd páchaných v období nesvobody, a to formou právní
a morální rehabilitace těch osob, které
v období totalitního režimu trpěly a byly pronásledovány. Za smysl
a účel tohoto
zákona lze považovat úsilí o
dosažení rehabilitace co nejvíce těch, kteří
v období totalitního režimu trpěli,
byli pronásledováni, perzekuováni. V tomto kontextu lze odkázat též na smysl zákona č. 198/1993 Sb., o
protiprávnosti komunistického režimu, který mimo jiné
uvádí, že komunistický režim byl
zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, perzekuoval občany nebo
jim hrozil perzekucí a odpor
proti tomuto režimu považuje za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a
hodný úcty.
Naplnění pojmu „přímo souvisí“ je tedy
na místě v
duchu teleologického výkladu posuzovat
souhrnně se smyslem a účelem zákona o soudní rehabilitaci, ale též
v souvislosti se smyslem
zákona o protiprávnosti komunistického režimu a
o odporu proti němu, s Preambulí
Listiny základních
práv a svobod („pamětlivo
trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní
svobody byly v naší
vlasti potlačovány“ ) a Preambulí Všeobecné deklarací lidských práv a svobod („vědomí
toho, že uznání přirozené důstojnosti a rovných
a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny
je základem svobody, spravedlnosti a míru ve
světě, že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k
barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování
světa, ve kterém lidé, zbaveni strachu a nouze, budou se těšit
svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu, že je nutné,
aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat
se, když vše ostatní selhalo, k odboji
proti tyranii a útlaku“).
Ve stejném duchu, jakým
Ústavní soud uvažuje
v
rámci teleologického výkladu, lze uvažovat též v dimenzi
výkladu historického. Tedy
z hlediska zřejmého úmyslu zákonodárce,
za který lze považovat zejména úsilí o dosažení
rehabilitace co nejvíce těch osob, které v období totalitního režimu
trpěly, byly pronásledovány a perzekuovány.
Požadavek „přímé souvislosti“ v § 22a odst.
1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci
je proto na místě vykládat z výše uvedených důvodů (s ohledem na smysl
a účel rehabilitace) extenzivně.
Smyslem tohoto ustanovení je dát co největší možnost odstranění křivd způsobených
komunistickým režimem
a vyloučit, aby
nedocházelo k rehabilitaci
ohledně těch skutků, které evidentně
nesouvisely s podstatou a charakterem jednání, na které se zákon o rehabilitaci vztahuje. Tím bylo zejména
zamýšleno, aby za skutky, které nebyly motivovány odporem proti
komunistickému režimu a nebyly výrazem tohoto odporu (nesouvisely s ním),
nebyly odsouzené osoby rehabilitovány, neboť takováto rehabilitace by šla již
nad rámec smyslu a účelu zákona o soudní rehabilitaci.
Otázku, zda je v předmětné
věci dána „přímá
souvislost“, tzn. otázku, zda je obsah tohoto pojmu naplněn
v konkrétní projednávané věci, je třeba zvažovat s ohledem na specifické okolnosti případu stěžovatele z hlediska charakteru vztahu
posuzovaných skutků v tom smyslu, zda i činy neuvedené
v § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, za které byl
uložen stěžovateli úhrnný trest, ve spojení s činy, na které
se rehabilitace
podle § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci vztahuje, též
souvisely s odporem a s činností stěžovatele proti komunistickému režimu.
Stěžovatele lze považovat za účastníka aktivního odporu proti
komunistickému totalitnímu systému a osoba
stěžovatele byla obecně dlouhodobě perzekuována v době trvání totalitního režimu. Činy, pro
které byl pak
odsouzen a nebyl následně rehabilitován, lze považovat za související
s jeho odporem a činností zaměřenou proti komunistickému režimu (v tomto kontextu je třeba poukázat na povahu a stupeň represí,
které komunistický režim používal
proti svým odpůrcům), stejně jako činy
stěžovatele v projednávané věci, na které se rehabilitace vztahuje dle § 2
odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. V řízení vedeném proti stěžovateli před rokem
1989
se navíc jednalo o řízení se silným politickým podtextem, který evidentně
ovlivňoval jeho průběh a omezoval jeho objektivnost.
Ústavní soud proto v duchu extenzivního výkladu zkoumal, zda byl v případě
stěžovatele naplněn pojem „přímo
souvisí“ v širším smyslu, a došel k závěru, že obsah tohoto pojmu naplněn byl („společným
jmenovatelem“ zkoumaných činů byla v dané souvislosti ta skutečnost, že
skutky souvisely s odporem a činností stěžovatele proti komunistickému
režimu), a že v důsledku interpretace daného
ustanovení Nejvyšším soudem ČR nebylo možné naplnit ratio legis zákona o
soudní rehabilitaci v dané věci.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu, kterým byla
zamítnuta stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona, došlo k
porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto bylo
ústavní stížnosti v části, týkající se usnesení Nejvyššího soudu, a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon“) vyhověno. V části, týkající se usnesení
Krajského soudu v
Ostravě ze dne 18.
3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, byla ústavní stížnost podle §
82 odst. 1 zákona zamítnuta, a to podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona.
Od ústního jednání bylo
v souladu s § 44 odst. 2 zákona upuštěno, neboť od něj nebylo možné
očekávat další objasnění věci, a všichni účastníci s tímto postupem souhlasili.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze
odvolat.
V Brně dne 8. března 2006