Pár slov na rozloučení s Viktorem Dobalem
Připadl mi smutný a nelehký úkol rozloučit se s kamarádem, excelentním intelektuálem, poctivým člověkem, s - na naši dobu - příliš křehkou duší.
Myslím, že to nejlépe učiním slovy krátké eseje, kterou jsem napsal před dvanácti roky, kdy špinavé mocenské šachy vyřadily Viktora z možnosti pokračovat ve své práci poslance parlamentu.
Úvaha povolební - neb „Svině matička“
Ruský spisovatel Merežkovský ve skvělé eseji „Svině matička“ (1909) s hořkostí vlastní duši ruského intelektuála vystihl tragické postavení a osud ruských vzdělanců. Ruští intelektuálové vždy pykali za to, že vyčněli nad své prostředí. Vládnoucí moc, v okamžicích potíží, poštvávala veřejné mínění a sedlinu ruské společnosti na vzdělance a Židy. Fungovalo to dosud a v té zemi spolehlivě funguje.
Skupina českých intelektuálů v prosinci 1989 vdechla do základů ODA svou víru ve svobodu a otevřenost politických způsobů. Stalo se to v prostředí a společnosti, které po čtyřicet let vládly východní byzantinské způsoby a zvyky. Ta doba hluboce zasáhla a poškodila hodnotový a morální systém českého společenství.
Lidé, kteří se dostali po převratu do čela českého státu, nevzali tuto skutečnost v úvahu, sami byli plodem minulosti a kus byzantinství na nich ulpěl. Ulpěl i na nás a vstoupil do našich řad. Jsme cizorodým prvkem v naší postbyzantinské společnosti. Říkáme svým programem, že chceme držet slovo, zříkáme se výhod, které kynou z mocenského postavení. Žádáme vytvoření institucí a zpětných vazeb, které by omezily naši moc v případě, že ji získáme. To je pro člověka, který vyrosl a prožil svůj život v byzantinském prostředí, nepochopitelné a nerozumí té řeči. Nerozumí jí a nechtějí rozumět i někteří z nás. Celé trápení prvé poloviny roku 1995 v kauze našeho dluhu bylo šarádou z tohoto soudku.
Pokračování se konalo na mimořádném sněmu v restauraci „V Dlouhé“ kolem rozhodování, kdo postoupí v druhém volebním skrutiniu za ODA do Poslanecké sněmovny. Průběh a způsob debaty hluboce ranil moji duši.
Loď českého státu má proražený kýl, piráti již zahákovali své lodice, přeskakují na palubu a probíjejí se ke kormidlu. Důstojnický sbor sedí v podpalubí a unfair způsobem se sváří o přednostní právo, kdo z posádky při mezipřistání dostane vycházku do přístavního nevěstince. Nepůjde tam nikdo, až polezou lodním příklopem na palubu, piráti je jednoho po druhém nemilosrdně podřežou.
Ranilo mne, že spor byl veden o Viktora Dobala, excelentníhi intelektuála a člověka. Nejvýkonnějšího poslance poslaneckého klubu ODA i sněmovny. Člověka oddaného svobodě a své zemi. Jméno Viktora Dobala by mělo být vytesáno do kamene.
Postoupili jsme na cestě vlastního sebezničení, odstraňujeme své nejlepší lidi, protože přečněli. Nakonec na nás bude poštvána lůza, tak jako v Rusku. Nezbývá mi než povzdechnout, tak jako Merežkovský před stoletím: „Svině matička“.
Bylo mi osobním potěšením a štěstím, že jsem mohl po několik roků s Viktorem Dobalem spolupracovat v poslaneckém klubu ODA, jeho způsob uvažování a jednání mne obohatily a povzbudily na mé další cestě životem. Jako krásná květina těžce snáší nepohodu a mráz, Viktora těžce deprimovala srážka s blbostí, neuměl jí vzdorovat. Česká politika byla a stále více je naplněna blbostí, trauma devadesátých let poznamenalo poslední roky Viktorova života.
Viktor Dobal byl jednou z velmi mála vzácných postav české politiky devadesátých let.
V Třeštici, 8. února 2008
Čestmír Hofhanzl