Dejte nemocnicím zákony
Nový pokus o odstátnění respektive
privatizaci Nemocnice Na Homolce převedením na obecně prospěšnou společnost
oživil již probíhající diskusi o vhodnosti dostupných hospodářskoprávních forem
pro transformaci veřejných nemocnic.
Podnětem k této diskusi bylo jednak
projednávání reformy veřejné správy v zákonodárných sborech a blížící se
předání řady okresních nemocnic do působnosti krajské samosprávy, jednak vládní
rozhodnutí o zvýšení platů veřejných zaměstnanců. To se nelíbilo nemocničním
managementům, přestože veřejné zdravotní pojištění je bohatším veřejným zdrojem
i pro krytí personálních nákladů nemocnic než státní rozpočet.
Forma příspěvkové organizace vázané na
rozpočet zřizovatele bezesporu není pro veřejné nemocnice optimální. Příspěvku
zřizovatele je zvláště v posledních dvou letech pramálo, zdrojem příjmů
nemocnic je zejména zdravotní pojištění. Položme si ale otázku, zda je
navrhovaná forma obecně prospěšné společnosti lepší?
Nejprve shrňme možnosti: Obchodní společnosti
jsou definované v obchodním zákoníku, nejznámější je akciová společnost a
společnost s ručením omezeným. Tyto společnosti jsou určeny k tvorbě
zisku.
Obecně prospěšnou společnost definuje zákon
248 z roku 1995 jako obchodní společnost, která ale pracuje v režimu
non for profit, což znamená "nikoliv pro tvorbu zisku". Neznamená to, že zisk
netvoří nebo nemůže tvořit. Spíše to, že tvorba zisku není jejím smyslem a že
vytvořený zisk neslouží k rozdělení ve prospěch vlastníků, pouze
k vytváření rezerv pro pokrytí případných ztrát a k dalšímu rozvoji
činnosti, pro kterou byla společnost založena.
Tento typ právnické osoby je zásadě vytvořen
pro soukromé donátory, kteří chtějí investovat do nějaké prospěšné činnosti.
Nebývá však pravidlem, že soukromoprávní subjekty slouží uspokojování zájmu
veřejnosti a že z nich plynoucí prospěch je obecný, tedy slouží všem.
Pro zmatení české veřejnosti tehdejší
ministerstvo financí řízené ODS dalo novému subjektu naději vzbuzující název
"obecně prospěšná společnost" a umožnilo, aby ho mohl zakládat i stát či
samospráva s právem částečně upravit jejich vliv i po založení
společnosti. Vytvořilo tak kočkopsa, kterého raději nazývám všeobecně
neprospěšnou společností.
K uspokojování veřejných služeb, respektive
služeb obecného zájmu ve střední Evropě obvykle slouží subjekty veřejného
práva. U nás v tom však máme problém. Kromě již zmíněné příspěvkové
organizace, která je zřejmě reliktem minulosti, nemajícím v zemích EU
obdoby, máme možnost založit veřejnoprávní korporaci zvláštním zákonem (tak je
učiněno v případě Všeobecné zdravotní pojišťovny, České televize či
rozhlasu) - a víc nic.
Český právní řád nedává rámec k založení
jiné veřejné právnické osoby. Tím se liší od legislativy jiných evropských
zemí, ve kterých buď existují obecná pravidla pro zakládání veřejných
právnických osob státem či samosprávou nebo jsou taková pravidla stanovena jako
rámec pro určité odvětví. Tak existují v sousedních zemích zákony o
veřejných nemocnicích, ostatně taková tradice se z dob Rakousko-Uherska
váže i na území našeho dnešního státu.
Česká republika na tyto tradice nenavázala,
protože je doposud věrna Klausově doktríně, že mezi státem a privátem nemá
existovat vůbec nic. Stát si má ponechat pouze základní funkce (tím se myslí
posluha politickému systému včetně obrany) a vše ostatní má být věcí soukromého
sektoru. V takovém případě žádné veřejnoprávní korporace a jiné veřejné
právnické osoby nemají význam, tudíž nemusí být ani upraveny právem. Bohužel
opoziční smlouva byla mimo jiné pro Klause a jeho ODS prostředkem, jak plnění
doktríny neexistence veřejného sektoru prodloužit o další čtyři roky.
Samozřejmě ke škodě občanů a veřejných služeb jim určených.
Jiří Schlanger
člen Smírčího soudu Konzervativní strany
Publikováno v Lidových novinách 31. 5. 2002, přetištěno se souhlasem
autora.