Dejte nemocnicím zákony

 

Nový pokus o odstátnění respektive privatizaci Nemocnice Na Homolce převedením na obecně prospěšnou společnost oživil již probíhající diskusi o vhodnosti dostupných hospodářskoprávních forem pro transformaci veřejných nemocnic.

Podnětem k této diskusi bylo jednak projednávání reformy veřejné správy v zákonodárných sborech a blížící se předání řady okresních nemocnic do působnosti krajské samosprávy, jednak vládní rozhodnutí o zvýšení platů veřejných zaměstnanců. To se nelíbilo nemocničním managementům, přestože veřejné zdravotní pojištění je bohatším veřejným zdrojem i pro krytí personálních nákladů nemocnic než státní rozpočet.

Forma příspěvkové organizace vázané na rozpočet zřizovatele bezesporu není pro veřejné nemocnice optimální. Příspěvku zřizovatele je zvláště v posledních dvou letech pramálo, zdrojem příjmů nemocnic je zejména zdravotní pojištění. Položme si ale otázku, zda je navrhovaná forma obecně prospěšné společnosti lepší?

Nejprve shrňme možnosti: Obchodní společnosti jsou definované v obchodním zákoníku, nejznámější je akciová společnost a společnost s ručením omezeným. Tyto společnosti jsou určeny k tvorbě zisku.

Obecně prospěšnou společnost definuje zákon 248 z roku 1995 jako obchodní společnost, která ale pracuje v režimu non for profit, což znamená "nikoliv pro tvorbu zisku". Neznamená to, že zisk netvoří nebo nemůže tvořit. Spíše to, že tvorba zisku není jejím smyslem a že vytvořený zisk neslouží k rozdělení ve prospěch vlastníků, pouze k vytváření rezerv pro pokrytí případných ztrát a k dalšímu rozvoji činnosti, pro kterou byla společnost založena.

Tento typ právnické osoby je zásadě vytvořen pro soukromé donátory, kteří chtějí investovat do nějaké prospěšné činnosti. Nebývá však pravidlem, že soukromoprávní subjekty slouží uspokojování zájmu veřejnosti a že z nich plynoucí prospěch je obecný, tedy slouží všem.

Pro zmatení české veřejnosti tehdejší ministerstvo financí řízené ODS dalo novému subjektu naději vzbuzující název "obecně prospěšná společnost" a umožnilo, aby ho mohl zakládat i stát či samospráva s právem částečně upravit jejich vliv i po založení společnosti. Vytvořilo tak kočkopsa, kterého raději nazývám všeobecně neprospěšnou společností.

K uspokojování veřejných služeb, respektive služeb obecného zájmu ve střední Evropě obvykle slouží subjekty veřejného práva. U nás v tom však máme problém. Kromě již zmíněné příspěvkové organizace, která je zřejmě reliktem minulosti, nemajícím v zemích EU obdoby, máme možnost založit veřejnoprávní korporaci zvláštním zákonem (tak je učiněno v případě Všeobecné zdravotní pojišťovny, České televize či rozhlasu) - a víc nic.

Český právní řád nedává rámec k založení jiné veřejné právnické osoby. Tím se liší od legislativy jiných evropských zemí, ve kterých buď existují obecná pravidla pro zakládání veřejných právnických osob státem či samosprávou nebo jsou taková pravidla stanovena jako rámec pro určité odvětví. Tak existují v sousedních zemích zákony o veřejných nemocnicích, ostatně taková tradice se z dob Rakousko-Uherska váže i na území našeho dnešního státu.

Česká republika na tyto tradice nenavázala, protože je doposud věrna Klausově doktríně, že mezi státem a privátem nemá existovat vůbec nic. Stát si má ponechat pouze základní funkce (tím se myslí posluha politickému systému včetně obrany) a vše ostatní má být věcí soukromého sektoru. V takovém případě žádné veřejnoprávní korporace a jiné veřejné právnické osoby nemají význam, tudíž nemusí být ani upraveny právem. Bohužel opoziční smlouva byla mimo jiné pro Klause a jeho ODS prostředkem, jak plnění doktríny neexistence veřejného sektoru prodloužit o další čtyři roky. Samozřejmě ke škodě občanů a veřejných služeb jim určených.

 

Jiří Schlanger

člen Smírčího soudu Konzervativní strany

 

Publikováno v Lidových novinách 31. 5. 2002, přetištěno se souhlasem autora.