Současné dění bylo uvozeno vznikem výzvy "Děkujeme, odejděte ! " Zatímco její předchůdce Impuls 99 oslovil pouze jednotlivce, jednoznačnost nadpisu nové výzvy oslovila větší podíl veřejnosti. Obě iniciativy mají zřejmě obdobný původ. Vycházejí z objektivní reality - z neurovnaných poměrů na české politické scéně, z technologie moci, která více připomíná z jakého systému se naše země chce vytrhnout než kam chce vstoupit, z odtržení politiky od reálného života a potřeb lidí, z neexistence programové pravice a levice. Nenacházejí však východiska pro většinu občanů. Tápají mezi institucionalizací pravicového hnutí nebo vznikem pravicové strany. Na to druhé však nemají program, takže jen rozmělňují situaci na pravici politického spektra, kde se pravicovostí holedbá již více jiných subjektů. Na levici není rušno, spíše smutno. Vládnoucí strana ztrácí nejen navenek, ale - a to je pro ni ještě tragičtější - zejména uvnitř. Jedinou alternativou jsou komunisté a tak není divu, že jim rostou preference.

Opozičně koaliční strany hledají nové znění svojí smlouvy o přátelství a vzájemné spolupráci. ODS tak činí poté, co zcela zbytečně laškovala od října s duhovou superkoalicí, aby ji v půli prosince Klausovi schválila jako prioritu na kongresu a on ji v prvních dnech ledna odpískal. ČSSD se zase řadu měsíců ubezpečuje, že při poklesu preferencí se vůbec nic neděje. Skutečně se nic neděje, pouze se naplňují Mackova slova, že ČSSD je přijetím role menšinové vlády na cestě historicky se znemožnit. Vychází to, přestože sociálně- demokratická vláda si nepočíná špatně. Vládne v současných poměrech přinejmenším tak dobře, jako by vládly jiné menšinové vlády. Chybou však je, že neplní program, který svým voličům slíbila (řadu svých programových slibů by nemohla splnit ani kdyby byla vládla většinově, výmluvy, že je plnit nemůže, když má v Parlamentu menšinu, voliče nezajímají - a právě s tím Macek počítal).

Pohlédneme-li na naše nejnovější dějiny a na poslední z iniciativ, pak nám vytane na mysli, že heslo "Děkujeme, odejděte !" sice láká svoji jednoznačností a přímostí, ale je vzdáleno reálnému obsahu.

Za prvé - není příliš zač komu děkovat. Více vzali než dali. Není to pouze jejich vina, ale i jejich vina. Na vině je celková krize postkomunistické společnosti, opice z rozvalu komunistické ideologie, morálního vakua a neadaptibility elit na novou situaci. Sjezd či slalom oportunistů na vlnách rozbouřené doby je zcela zákonitý a provází všechny společenské změny v historii lidstva.

Za druhé - neodejdou. Šéf ČSSD a premiér svůj odchod naplánoval a veřejně vyhlásil. Bezesporu to nedělal proto, aby pod jakýmkoliv nátlakem zvenčí svůj názor změnil. Ostatně jeho stranický protějšek Klaus dal opakovaně najevo, že opoziční smlouvu neuzavíral s ČSSD, ale se Zemanem. Při pokračujícím pádu preferencí bude Zeman atakován uvnitř ČSSD. Nad tou však visí Damoklův meč zrušení opoziční smlouvy, která má povahu personální unie. Lídr ODS jakoby počítal s nesmrtelností, snad myslí i na návrat do Strakovy akademie, více však pomýšlí na desetiletí v Tereziánském paláci Pražského hradu. Jeho strana nemá sebemenší důvod se s ním loučit. Velký podíl preferencí ODS je vázán právě na Klause samotného a vědí to i jeho oponenti.

Není důvod k trudomyslnosti. I v takové situaci je co dělat, aby se náš život měnil, aby se vytvářeli přinejmenším podmínky k lepší budoucnosti, i když ta sama nepřijde okamžitě. Zásadním mezníkem naší země bude naplnění historické příležitosti vstupu do Evropské unie. To je šance, která je výzvou pro nás všechny. Je to šance bez ohledu na vůli či nevůli pár desítek či stovek českých politiků přejmout hodnoty, ze kterých nás chtěl vykořenit předchozí režim. Je to šance být rovnocennými Evropany v občanském životě i v evropském ekonomickém prostoru, šance podílet se na vytváření nových hodnot, navazovat bez omezení pracovní, obchodní a další vztahy, čerpat z finančních, materiálních a kulturních zdrojů, uplatňovat své schopnosti a zájmy.