Nepřipravená Evropa
Evropa čelí třetímu
nájezdu islámu v dějinách. První proběhl nedlouho po samotném vzniku
islámu. Islám tehdy smetl celou řadu starobylých říší – v podstatě obsadil
celý Blízký Východ a severní Afriku. Byl zastaven až Karlem Martelem
v samotném centru dnešní Francie…
Druhý nájezd nebyl tak
prudký a postupoval přes Balkán. Zastavil se až u Vídně, kterou osmanští Turci
obléhali hned dvakrát, 1529 a 1683. V té době vládli muslimové celému Balkánu.
Třetí nájezd probíhá
pochopitelně ve zcela odlišných podmínkách. Na rozdíl od prvních dvou se islám
může opírat o muslimské komunity, těšící se naprosté svobodě v „hostitelských“
evropských zemích.
Evropa se těší naprosté
technologické a ekonomické převaze, to jí ovšem na vítězství nebude stačit.
Evropě totiž do značné
míry chybí vůle žít. Projevuje se to na rovině tělesné (v Evropě se rodí málo
dětí a proto za několik desetiletí muslimové v některých evropských zemích
převáží už jen díky demografickému vývoji, ať už bude vývoj civilizační
jakýkoli), tak duchovní. Omluva dánského listu, který loni v září
uveřejnil karikatury muslimského proroka, je toho výmluvným příkladem. Mnozí
Evropané nemyslí nic než na srandu – proč bychom si nenamalovali nějaké karikatury?!
Zaštiťují se svobodou slova, ale nemají na to, aby za tuto svobodu slova
skutečně bojovali. Není tak zcela divu, protože pro mnohé svoboda slova znamená
především svobodu dělat si ze všeho srandu, a popravdě řečeno, kdo by za něco
takového pokládal život?
K tomu přistupuje
neuvěřitelná slepota, co se týče duchovního světa. Náboženství bylo
v Evropě odsunuto na okraj a vytlačeno více méně do privátní sféry. Každý,
kdo něčemu opravdu věřil, byl označen za fanatika. Panovala představa, že
nějaké duchovno je snad pro staré báby – my moderní lidé jsme to dávno
překonali. Patří to leda tak do skanzenu.
Když na nás pak dolehne
obrovská duchovní síla soustředného islámského náporu, nevíme, oč vlastně jde.
Kdo to řídí? Kde se vzaly dánské a norské vlajky na muslimském venkově? Jsou to
teroristé z al-Kaidy, nějací imámové – kdo to je? Že za tím mohou být
nějaké duchovní síly, to normálnímu Evropanovi ani nepřijde na mysl. Sám ničemu
nevěří, tak nedokáže pochopit, že někdo je o něčem přesvědčen natolik, aby to
v něm vyvolalo takové vášně, jaké můžeme sledovat v záběrech
z protievropských demonstrací. Nicméně mnozí nás stále utěšují, že to jen
někteří muslimové jsou takoví…
K tomu přistupuje
obrovská nejednota. Není to poprvé, co se ukázala neschopnost Evropy zaujmout
společný a jasný postoj. Maličké Dánsko jsme v tom v podstatě
nechali. (Pochvalu zaslouží náš ministr zahraničí, který na to jednoznačně
poukázal.) Ti, co s takovou chutí zesměšňovali křesťany, najednou
dostávají strach a pěstují autocenzuru.
Nadto u mnoha Evropanů
vládne antiamerikanismus. Amerika ve dvou světových válkách Evropu zachránila.
Děláme něco proto, aby měla chuť zachraňovat nás potřetí? Nebo děláme vše pro
to, aby si řekla: Už dost?
Snad by byla jedna
cesta, jak z toho ven. Ale asi o ní nikdo nebude chtít slyšet. Říká se jí
pokání. Návrat k Bohu.
Možná je ale už pozdě.
Dan Drápal
člen Konzervativní strany