Proč nebudu volit
Myslím, že
nejdůležitější na tomto světě je, má-li člověk své zásady, ctí určité hodnoty a
je schopen v těžkých chvílích i dobách je dodržovat. Požitky, to, čemu
říkáme štěstí, bohatství - to vše pomíjí, nakonec člověk zůstává sám s vlastním
vědomím, zda prošel životem jako poctivý muž a nemusí se za své činy a jednání
stydět.
Moje
matka nám dětem, když tátu v padesátém roce pro výstrahu ostatním poslali
do pracovního tábora a i my děti jsme se staly vyvrheli, říkala: přeskoč,
přelez, nepodlez. Nikdo z nás, čtyř dětí, nesměl do školy, nikdo však
neudělal nikdy žádnou podlost, aby se zavděčil a zaplatil si úlevu a toleranci
u nové moci. Musel jsem ve čtrnácti letech odejít z domu, abych zmizel
z očí. Dnes si svých mrtvých rodičů vážím, že žili a dožili svůj život
tak, jak považovali za dobré a správné.
Brzy
jsem pochopil, že komunismus je ideologie a systém nepravdivý, nespravedlivý a
hloupý. Osobně mě uráželo, že komunisté chtěli člověka a i mne redukovat na
bytost, které ke spokojenosti stačí, když je jí zajištěno uspokojování
tělesných funkcí. Lhali kde mohli, kde nestačila lež, použili násilí. Pokusili
se vzít člověku duši.
Nikdy
jsem za komunistů nešel k volbám; již jako osmnáctiletý kluk jsem si řekl,
že přece nemohu přijmout hru na volbu, která volbou není. Obvykle jsem ve
"volebním čase" sbalil ruksak a spací pytel a šel se toulat po horách. Byl jsem
si vědom, že vhozením lístku bych se podílel na legalizaci jejich vlády a
nemravného jednání. Stal bych se spoluviníkem.
V roce
1989 jsem šel do politiky, abych přispěl svými silami ke změně poměrů ve své
zemi - opět jsem si byl vědom své spoluzodpovědnosti. Na jaře 1990 jsem šel
poprvé k volbám a byl zvolen do České národní rady. Dostalo se mi
jedinečné příležitosti vidět, co se děje po převratech v politice, na
veřejné scéně, i jaké hry se odehrávají za scénou.
Velmi
brzy jsem poznal zátěž minulosti: v české společnosti neexistuje
svéprávná, zodpovědná společenská vrstva, která by se všemi důsledky byla
schopna převzít zodpovědnost za svůj stát. Žádal jsem vyrovnání
s minulostí, potrestání zla a důsledné hledání spravedlnosti. Argumentoval
jsem, že bez toho nemáme budoucnost. Nepotrestané zlo se stane základem
příštího zla, možná většího. Zírali na mne jako na zjevení. Opakovaně jsem žádal
zákaz komunistické strany a potrestání lidí nejvíce zodpovědných, a to proto,
aby ti, kdo dnes nastupují k moci věděli, že překročí-li určitou hranici,
ruka spravedlnosti je dostihne. Téměř celá sněmovna na mne hleděla
s nevůlí. Protestoval jsem proti právní kontinuitě se státem a systémem,
který jsme sami, a to zákonem, označili jako protiprávní. Řekl jsem, že právní
kontinuitou navazujeme na "peleš lotrovskou", jak podobný stát před staletími
nazval Tomáš Akvinský. Jako poslanec jsem nezvedl ruku pro Václava Havla,
protože jsem považoval jeho mravnostní kázání a některé činy za nemravné.
Bouřil jsem ve sněmovně, později jsem někdy plakal.
Sametová
revoluce nebyla revolucí a nebyla ani převratem; přesnějším označením toho, co
se u nás po roce 1989 odehrálo, je výraz "přeotočení". V technické
terminologii to lze označit jako změnu firemní značky či tunelování demokracie.
Komunismus v sedmdesátých a osmdesátých letech vnitřně odumíral. Mocenská
a technokratická elita vládnoucí partaje si byla této skutečnosti dobře vědoma.
V osmdesátých letech již nevládl a nerozhodoval ústřední výbor a jeho
politbyro. Ve vysokých stranických funkcích již většinou seděly nastrčené
loutky - proto se stal prvním tajemníkem Milouš Jakeš. V té době už za
mocenské nitky tahali šéfové tajných služeb, ředitelé velkých podniků nebo
peněžních ústavů, a někdy již i přidružené mafie. S komunismem měli
společné pouze to, že svých postavení dosáhli přes stranickou legitimaci. Ti
schopnější z nich si byli vědomi, že již nelze vládnout prostřednictvím
jedné strany. Věděli, že jim nezbývá nic jiného, než přijmout formální
pluralitní systém a rovněž formální systém demokratických voleb se střídáním
politických stran. Neochota a neschopnost převzít veřejně zodpovědnost a někdy
nastavit svou kůži je dovedla až k listopadu 1989. Proto systémová změna
po mocenském kolapsu Sovětského svazu měla i v Československu rysy
živelného procesu. Díky této živelnosti se do politiky a na veřejnou scénu
dostali i lidé jako já.
Nejhorším
důsledkem komunismu jako totalitní ideologie a systému bylo, že vytvořil kastu
lidí, kteří rozhodovali, a z celé ostatní společnosti vycvičil masu lidí
poslušných a rezignovaných. Po celá desetiletí zcela záměrně ničil individuální
morálku a zodpovědnost - až ji zničil. Jak jsem si uvědomoval v průběhu
celých devadesátých let, to bylo to nejhorší. Z nové české politické
"elity", kterou devadesátá léta vytvořila, nikdo nepřevzal zodpovědnost za stát
do všech důsledků.
Od
samého počátku jsem tušil, že to, co se na zdejší politické a veřejné scéně
odehrává a jak byl celý systém nastaven, je špatné, jde o falešnou hru. Říkal
jsem to ve sněmovně a psal jsem o tom. Téměř nikdo neslyšel, natož aby byl
schopen něco udělat. Čas má skeptická varování a předpovědi potvrdil.
V okamžiku, kdy "humanističtí" revolucionáři přijali účelová demagogická
hesla typu nejsme jako oni, když
nedošlo k zákazu komunistické strany a alespoň časově omezené
diskvalifikaci stranických prominentů pro určité činnosti a postavení, když byl
přijat princip právní kontinuity se státem, který parlament později zákonem
označil jako protiprávní a zločinný - tehdy bylo rozhodnuto o celém dalším
vývoji.
Ve
sněmovně jsme od samého začátku neměli šanci legálním hlasováním a
demokratickým postupem prosadit zákony a kroky, které by v naší zemi
nastavily jasná pravidla, zodpovědnost a důsledné zpětné vazby. Našich odpůrců
bylo víc. Účelově si založili některé strany a po potřebnou dobu si je platili
a pěstovali. Nepochybně to platí o moravistech, sládkovcích, zemědělské straně.
Dnes, s odstupem času si myslím, že stáli i u založení ODA jako strany na
jedno použití, aby ji měli pod kontrolou. Měli své lidi ve všech stranách a
nakonec se chopili jejich vedení.
Privatisace
tak jak proběhla, bez jasného právního rámce a vymahatelnosti práva, byla takto
směrována od samého začátku úmyslně. Bývalá stranická a mocenská elita si tímto
způsobem budovala a zajišťovala své budoucí prominentní postavení v
kapitalistickém státě. Celý ten systém, zastřešený fondy a bankami i
s jejich vykradením, byl od počátku budován záměrně, právě k tomuto
účelu. Viděl jsem podrobně a z blízka, jak probíhala transformace
v lesnictví - končila vytunelováním Foresbanky a přelitím peněz do
ovládnutí médií. Tak jak byli zvyklí, chtěli zase monopol bez jasné veřejné
zodpovědnosti. V tom jejich "kapitalistickém systému" už nejde jen posílat
nařízení po stranické linii, nová metodika je sofistikovanější, ale finančně
velmi náročná. Média musí vyrábět a podle potřeby upravovat veřejné mínění - a
to stojí peníze. Než politickým stranám, jejich funkcionářům a poslancům
dostatečně zkrátíte špagát, také to něco stojí. Totéž platí o státní správě,
policii i soudnictví.
V Československu
a následně v České republice staronová politická elita počátkem
devadesátých let záměrně vyslala široké veřejnosti signál, že zneužití a zločin
se netrestá a trestat nebude. Tuto vnitřní špinavou realitu kryla vnějšími
líbivými hesly a gesty typu nejsme jako
oni, tlustá čára za minulostí
a účelovým zneužíváním Listiny práv a svobod. Václav Havel nese těžkou
spoluvinu za celý následující vývoj, on jej pomáhal rozběhnout.
Zločiny
a zločinci komunistického státu nebyli potrestáni proto, aby se nevytvořil
nebezpečný precedens, že zneužití a zločin se budou v novém státě důsledně
postihovat. Je to neklamné svědectví úmyslů, které "revolucionáři a
reformátoři" měli. Nikdy nezapomenu na reakci a atmosféru sněmovny, když jsem
na počátku devadesátých let tyto věci ve sněmovně říkal a varoval před nimi.
Celý
proces "reformy" byl nastaven v prvních měsících a rocích na zneužití,
podle toho proběhla i privatizace státního majetku. Záměrně bez právního rámce
a důsledného vymáhání a trestání zjevných podvodů. Pokud si chtěla nově se
formující "elita" českého státu získat a udržet postavení, musela zatáhnout do
spoluúčasti a spoluviny velké procento lidí. Snad si ani mnozí z těch,
kteří byli u počátků směrování celého procesu, nebyli vědomi toho, jaké budou
důsledky pro stát a jeho fungování, co to udělá s morálkou společnosti.
Skutečnost
dnes vypadá takto: parlamentní politické strany nejsou nezávislými subjekty,
jejichž politika by stála na jasných principech a programech a od nich se
odvíjela. Jejich aktuální politiku nevytvářejí lidé, kteří byli zvoleni ve
volbách a nesou proto veřejnou zodpovědnost. Šéfové těchto stran nejsou
osobnosti, které se do vedení prosadily v korektní vnitrostranické
soutěži. Jsou to figurky, které do vedení stran instalovala mocenská uskupení,
stojící mimo veřejnou scénu a nenesoucí veřejnou zodpovědnost. Byl jsem v politice,
viděl jsem celý proces instalace politických stran a výrobu jejich lídrů - znám
ty lidi. V dnešní Poslanecké sněmovně neexistuje jediná nezávislá
osobnost, která by znala hranici stranických kompromisů a bez ohledu na svou
kariéru by byla schopná ji dodržovat. Na kandidátky politických stran a do
sněmovny se dnes již nedostanou lidé, jimž by jejich mravní integrita bránila
překročit určitou hranici.
Čtyřicet
let ovládal naši zemi zločinný systém; sametová revoluce nevytrhala jeho
kořeny, svým liberalismem podpořila jejich růst. Liberalismus v "peleši
lotrovské" nemůže vést k ničemu jinému než k vítězství lotrů. Nepíši
to rád a vím, že mě za to mnoho lidí nebude mít rádo, a nevím, z čeho
všeho budu obviňován, ale smutnou pravdou je, že stát, ovládaný čtyřicet let
zločinným systémem, se v průběhu devadesátých let změnil ve stát
zločinecký.
Viděl
jsem, jak se celý ten systém ustavoval, vím, jaká je vzájemná provázanost lidí
a institucí v tomto systému, nevěřím již v možnost plynulé změny
prostřednictvím volebního lístku. Velké zlo nebylo potrestáno a
diskvalifikováno - a ono narostlo. Oblepilo nás jako špína.
Na
české politické scéně zatím nevidím politické uskupení, které by mi osobami,
jež je representují, dávalo záruku zodpovědné a důsledné politiky. Záruku, že
bude nekompromisně trvat na tom, že se vyrovnáme se starší i nedávnou minulostí
a jejími zločiny. Bez toho nemá Česká republika a její společenství budoucnost.
Zločin nemůže být podstatou dlouhodobé existence žádného státu ani
společenství.
Nezúčastnil
jsem se falešné hry za komunistů a nehodlám se jí účastnit ani dnes.
V Třeštici 24. dubna 2002
RNDr. Čestmír Hofhanzl
člen Smírčího soudu Konzervativní strany
www.skos.cz