Redakce zachováním pravopisu vyhovuje přání autora.
-------------------------------------------------------------------------------------------------
Nezadatelné právo
Jan Beneš
Psáno pro Bulletin Občanského institutu.


Psáno nezbolševisovanou češtinou      Každá lidská bytost má právo na život, svobodu a pocit štěstí (šťastné bytí), pravili Američané a po nich také Francouzi, kteří ovšem své úsilí doplnili nezbytným úslovím o blahu lidu a opravdu poněkud nevhodně také guillotinou. To vše pak ve jménu vlády rozumu. To vše dodnes představuje ten zásadní rozdíl mezi Evropou a Amerikou, sdílející sic shodné kořeny, leč zásadní rozdíl jejich aplikace.

Život beze strachu, specifikovala později Atlantická charta, jako výraz myšlének (výsostně hospodářky zajištěných ze západní strany Atlantiku) porážejících Novou Evropu Adolfa Hitlera. Onu moc jež zničila Československo a k jejíž porážce se posléze musily spojit všecky síly civilisovaného a dokonce i toho méně civilisovaného světa. Víra v postupnou demokratisaci sovětského systému, proklamovaná například Drem Benešem, ukázala se zajisté jen velmi nerealistickým zbožným přáním. Vhodně srovnatelným s tužbami ruské inteligence před rokem 1917, jež se domnívala, že s pádem carismu nastane v Rusku zlatý věk. Jak víme, vše však dopadlo špatně. Zejména pro nositele těchto přání.

Takže: žijeme beze strachu?

Naše civilisace vyrostla na tržištích řeckých měst, přijala vyhovující zásady židovské kultury (den sváteční, jež vedl z nicnedělání k tlachání a rozšíření demokracie diskusí) a rozvinula se do podoby v níž umíme a chceme žít křesťanstvím. O netotalitu této víry zasloužily se od svého vzniku Spojené státy americké. Například Toleranční patent Josefa II. má pozdější datum vydání, že ano?

Jednou ze zásad této civilisace jest také to, že dobré má být odměňováno a zlé se tresce. Tato zásada byla obecně přijata. Touha po spravedlnosti jest tou z nejzákladnějších a je vyjádřena ostatně už Římany, bez jejichž dějinné účasti bychom asi nežili jak žijeme. Spravedlnost je základem státu, zní ta jejich poučka.

Zbývá se tedy dohodnout, co je podle každého z nás zlo, a co je dobro. Většina obyvatel této země se však dohodla a vzala za své, že vláda (našeho) bolševika nejen nebyla dobrá, ale nebyla ani dobrem. Státníci povolaní svrchovaným lidem k výkonu moci občanem vládě postoupené, to opakovali. Mám však zato, že spíše chtěli vyhovět, než by tomu sami věřili. Pokud jde o potrestání zla musím totiž mít za jisté, že se nedosti snažili, případně i snažit chtěli. Dočkali jsme se spíše blasfemických blafů o podílu viny na hlavě každého z nás. Někteří dokonce zaslechli přímo růst trávu.

Inu, přijímali jsme to s údivem. Neboť nebylo nikoho, kdo by volal po ozdobení kandelábrů viselci, nikde nedošlo ani k pokusům o lynch a bla-bla o nevhodnosti pomsty, tudíž nutně musíme pokládat za slova vhodná právě jen na prkna jež znamenají svět, ale neznamenají náš život. Zejména pak opravdu ani dost málo nenaplňují náš pocit šťastného bytí. Neb nejde a nikdy nešlo o pomstu, ale vždy a výhradně jen o spravedlnost. Tedy onen společenský stav, kdy je dobré odměňováno, ale zlé se tresce. Nejde a nešlo o dědečky v base, ale o výrok o vině. Bylo nám to upřeno.

K nevýhodám života ve strachu patří nad jiné nemožnost volby. Nikoli akt volební, zajisté, ale možnost výběru alternativy. Saddám Hussein, docela nedávno, dotáhl to zde na míru na jakou si netroufl ani Husák, ba ani Brežněv, či ještě opřed ním Stalin. Občané Iráku měli v něm totiž jedinou možnou alternativu. Volit jinou alternativu nedovoloval strach. Nikdo tudíž ani nezaváhal.

Mělo by nám to dopomoci k názoru na jediné možné alternativy jako takové. Leč o těch později.

Kdepak nám ta zásada o šťastném bytí zůstala?

Mám za to, že zejména ve špatném svědomí všech těch, kdož se zlem druhdy se spojili. Prý tomu tehdy věřili. Prý to odčinili, když je strana vyvrhla. Neb právě tak tomu bylo ve většině případů. Maloučko bylo těch, kdož se rozešli se stranou, krutě přece trpěli zejména ti, s nimiž se rozešla strana a na nás, kteří toto utrpení nepoznali, neb členy spolku duchovního podsvětí nebyli, jest chápati míry této trýzně. Ba sklonit se před ní v pokoře. Toto máslo na hlavách rychlokvašených hrdinů, jejichž politická pýcha nesnese újmy pokory a pocitů hanby, přivodilo nám onen stav obecné neodpovědnosti kohokoli za cokoli. Život následuje nám literaturu. Neb bylo na Bobšinských a Dobšinských, aby přiznali čím byli a čím zůstávají. Vysoko jsme se podívali, v naději, že jim to přijde za samozřejmé tak jako nám.

Ipso factum

Ipso factum, podobá se pak náš svět domácí onomu příběhu, jež nám představil Vittorio de Sica filmem: Generál della Rovere. Jest na pamětníku vzpomenout tento válečný příběh. Normální šnorer, podvodník, nemakačenko, somrák a hochštapler, vydává se za vůdce protiněmeckého odboje. Je to populární a přináší mu to mezi spoluobčany výhody snadného živobytí a uznání. Vydává se za odbojáře tak dobře, že to posléze zaujme i okupační moc, která se podvodníka zmocní a jako legendárního odbojáře rovněž popraví. Hrdina příběhu však dohraje svou roli do samého konce a popravou tak dodá sám sobě heroismu, důstojnosti a důležitosti, kterou ve skutečném životě nikdy neměl.

Nebude tudíž náhodou, že všemožné celebrace, dostává se u nás právě těm, kdož svůj odpor k totalitě nesli s minimálním risikem. Bolševik měl po roce 1968 už důkladně povypadané zuby a tehdejší okupační represe nesnesou srovnání s jeho předchozí bestialitou. Zajisté, není zásluhou ani vinou nikoho z těch, kdož na sebe úděl připomínat nezadatelné právo, v tomto případě odporu proti útlaku, brali roku 1950 a roku 1970. Nebude však náhodou, že lidem typu bratří Mašínů a všem jim podobných, kteří vědomě usilovali o zničení režimu nesvobody, nedostává se satisfakce za to, že měli pravdu, na rozdíl například od vyzdvihované Charty 77, usilující o pouhý dialog s režimem. Dialog přec vedeme s někým, koho považujeme za partnera. Jinak zde tedy cosi, jako snaha učinit řezníka vegetariánem.

Nebude zajisté náhodou, že mezi chartisty nalézáme tak značný počet agentů StB. Řekl bych, že právě zde nabízí se ono srovnání s Generálem della Rovere. Arciť bez konkluse, jež mu velikostí oběti byla, bez ohledu na veškeré předchozí hochštaplerství, schopna dodat důstojnost.

Dalším prvkem budiž srovnání se situací v Rusku před rokem 1917, kdy carská Ochrana (u nás nesprávně většinou jako Ochranka) úspěšně infiltrovala všecky revoluční organisace. Posléze lze říci, že co agent to revolucionář a naopak. „Soudruh Valentin“ – legendární Azeff, původně Fischel, (1869-1918) úspěšně organisoval a provedl, kromě řady jiných i atentát na příslušníka carské rodiny. Zřejmě tedy i v zájmu Ochrany.

Autor zde považuje za příslušné vzpomenout osvícení, jehož se mu dostalo studiem estébáckých svazků v Pardubicích. Dvanáctiřádkové hlášení agenta StB, redaktora rozhlasu Lavičky, hlásící autorův výrok označující text poučení otištěné v cestovním pasu za dílo nějakého hovada, se v péči StB rozroste, od operativce jež hlášení přijal, přes nespočet jiných funkcionářů, až na sedmdesátistránkové dílo, na něm participují všemožní plukovníci a jež podrobeno všemožnému vyhodnocování. Aktivita zcela úředních Generálů della Rovere, zde přímo ochránců svatosti našeho společenského zřízení (inu bylo zřízeno) ne-li jakýchsi James Bondů, v zájmu chleba estébáckého chleba s máslem.

Lidé zvláštního ražení

Nužno zde tudíž nutně vzpomenout i prvku komunistické účasti v poinvasním „odboji“. Ten pohříchu podobá se formě jakési vnitrostranické diskuse. Byl, opět pohříchu, veden soudruhy s nimiž se komunistická strana rozešla, nikoli těmi, kdož se rozešli s komunistickou stranou a její ideologií. Případně těmi, kdož ji za svou nikdy nepovažovali. Hlavně těmi, kdož se až do roku 1968 podíleli na výhodách totalitní a nelegální moci nad spoluobčany a snažili se dokazovat, řekl bych, že i ti vyloučení, vyškrtnutí, jsou dobří soudruzi a i nadále zasluhují si těch vzpomenutých výhod. Své odstavení chápali a chápou jako křivdu. Nebude náhodou, že Alexandr Dubček ve svém, prvém veřejném vystoupení po dvaceti létech pravil, že nastal čas, kdy všechny vyloučené soudruhy nutno přijmout nazpět do lůna strany. 1) Nebude náhodou, že Jan Trefulka, na konferenci PENu ve Slovinsku, po roce 1989, mezi výčtem utrpení jež mu bylo postoupit, uvedl na předním místě dvojí vyloučení z KSČ. U jugoslávských hostitelů s poněkud jinou empirií útlaku, vyvolal značný úsměv a oprávněnou otázku, zda tam hodlá vstoupit znovu. (Prý už ne.) Zde uveden jen jako konkretní kabinetní ukázka, byli jsme u toho.

Mé a tvé

Dostáváme se tudíž do oblasti rozdílného chápání práv jež se má dostat mně samému a těch, k nimž odsouzeni ostatní, nedosahující mé velikosti, důstojnosti a významu pro svět. Ten výraz už se mezitím vytratil, ale byly doby, kdy právě toto označováno slovem neamerické. Americký způsob života totiž značí zejména rovnost práv.

Považuji zde za vhodné vzpomenout veřejné debaty mezi občany Volgogradu a občany Portlandu Oregon, koncem osmdesátých let. Předešleme, že zajisté občané Volgogradu (kdopak je asi vybíral?) tehdy do Oregonu přicestovali na náklady Oregonských. Recipročně pak občané Portlandu, pokud měli osobní zájem, na své náklady zas do Volgogradu.

Pobouřený občan SSSR, jinak bez uzardění přijímající pohostinství, tam při vzpomenutí práv člověka pravil, že zajisté jest rozdíl mezi právy dělníka a člena Playboy Clubu. Kvalita tohoto dialogu nechtě podbízí se srovnáním onomu dialogu, jež hodlala vést a deklarovaně vedla v úřadovnách StB, Charta 77.

Pokud jde o ta práva dělníka, autorova osobní zkušenost zakotvena zde v empirii jeho dělnické profese ve slévárně v Chicagu. Kdež samozřejmě díky svému z Evropy dovezenému hlupáctví pražské hry na intelektuála, navštěvoval v téže době i Playboy Club.

Ve slévárně bylo právo majitele podniku vyjimečné jen v tom, že do provozu směl vstupovat bez ochranné helmy, brýlí a obuvi, což se jinak u zaměstnanců trestalo pokutou. Jenže majitel platil svým dělníkům úrazovou pojistku, stejně jako tu svoji. Ten náklad dával mu tudíž právo dbát, aby k jejich úrazům nedocházelo. Jinak mohu dotvrdit, že pil to samé pivo, kouřil ty samé cigarety a svou krmi pojídal v té samé kantině jako zaměstnanci a většinou jim bok po boku. Nedovedu si představit, že by tato rovnost existovala v kterémkoli podniku, kde byly výrobní prostředky svěřeny představitelům lidu. Případě, že je srovnatelná se situací zaměstnance kdekoli v Evropě. Kolik ze spoludělníků bylo členy Playboy Clubu autor neví, ví však, že jedenáct ze čtyřiadvaceti jeho dělnických soudruhů v předmětném provozu, kvalitu svého života naplňovalo vlastnictvím letadla a poletováním v něm.

Organisátoři tehdy hojně pořádaných pouličních kraválů, většinou ad vocem Vietnamu, případně míru jako takového obecně, vždy pokud možno doprovázené nějakým tím spálením americké vlajky, si dávali zatracený pozor, aby se jejich akce neodehrávaly někde blíže továrem, či staveb. Neb přítomnost Yellow Helmet (dělnických ochranných přileb) se blížila jistotě být konfrontován. Třeba právě pro tu americkou vlajku, kterou dělníci považovali (a považují) za svou a symbol svých nezadatelných práv a svobod. Když tehdy jednou podobný mírový pochod ohlášen na Cicero Avenue blízké slévárně, dělnická třída neváhala připravit se na jeho uvítání různými odřezky kabelů a jiným nářadím. Organisátoři, spolek Students for Democratic Society, nezištně podporovaní sovětským bratrským Komsomolem, o tom asi zvěděl a pochod bohužel odvolal. SDS sice jinak hlásala všemožné obecně přijatelné pravdy, ale třeba k protestu proti okupaci Československa, je to nikdy nepřivedlo. Ten zůstal v USA na bedrech odborové organisace přístavních dělníků, mimochodem.

Mezi mými a tvými právy, zde totiž leželo zejména vědomí, že totalitní systém, tak jak představován Sověty, sice připravuje o svobodu neposlušného, či třeba jen nekonformního intelektuála, ale zásadně činí poddaného z dělníka. Francouzská revoluce (pravil TGM) učinila z poddaných občany. Bolševická činí z občanů poddané.

Západní intelektuál tu pak, většinou přejímá roli Generála della Rovere. U vědomí, že důsledek konce „generálova“ mu ve svobodné otevřené společnosti nehrozí, ale nimbus neohroženosti postoje proti establishmentu to přináší. Pokud však padají slova o establihmentu, ta jsou viditelně právě platná jen u intelektuála a jeho hérostratovské snahy být in. Být vidět, upozornit na sebe. Plus životu ve strachu, co by nastalo, kdyby tomu tak nebylo. Co počít s nenaplněnou ješitností? Kde pobrat pocity důležitosti? Jak naplnit neukojené ambice?

Jediné možné řešení

Právě zde přichází ono pole jediných možných řešení. Jediným presidentským kandidátem roku 1968 byl Ludvík Svoboda, jediným kandidátem roku 1975 Gustáv Husák, roku 1989 tuto jedinečnost představoval Václav Havel a svobodně nevolení zástupcové svrchovaného lidu ho tehdy rovněž jednomyslně zvolili.

Při následujících volbách tohoto muže, jež nás roku 1989 slíbil dovésti ku svobodným volbám a pak se věnovat nadále svému intelektualismu, se sice vyskytovali i jiní kandidáti, ale Havel zůstával, dokonce i právem, jediným možným. (Protože ti ostatní byli prostě nemožní).

Pokud však máme jediné možné řešení, či jediného možného kandidáta, béře nám to možnost alternativy. Možnost rozhodnout se třeba nedobře, ale podle svého uvážení. V čemž vězí nezadatelné právo lidské svobody.

U úřadu našeho presidenta to naštěstí nehrozí tragedií. Důležitost jakou se mu snažil vtisknout Havel a úpornost s jakou se držel jak úřadu tak pomp s ním nově spojených, byla spíše komická. Momentálně však občanu dostává se přídomku jediného možného řešení v souvislosti se vstupem do Evropské unie. Ten v mnohém ohledu připomíná ona báječná řešení, s nimiž do našeho života vstoupili manageři podílových fondů slibujících 45% zúročení vkladu. Kecal našeho mocenského Kocourkova slibuje zde prostě občanu Jeníkovi, výměnou za Mařenku svobodné volby, dívku s dukáty a chalupou od táty. Slibuje navíc za poplatníkův peníz, pomocí dobře zaplacených bavičů všeho druhu, případně jiných osob svého chleba s máslem si hledících především, aniž poskytl prostředky na argumentaci opačnou. Považujeme Kecala za představitele positiv? Je tato výlučnost přístupu občana k informaci správná a poctivá?

Informace jež jsou nám poskytovány, jsou tudíž jednostranné, právě tak jako ony Kecalovy. Nebudeme se podílet na blahobytu Evropy. Nebudeme mít obchodní ani pracovní možnosti tamtéž. Nezavedeme u nás Euro. A tak dále, a tak podobně. Informace o zemích jež vůlí svých občanů do EU nevstoupily, aniž by jim to přineslo ty vzpomínané nevýhody, případně o zemích, jež si Euro zavedly, ačkoli mají ke vstupu ještě mnohem dále než my, pomlčeno. (Norsko, Island, Švýcarsko). Nic o zemích v našem postavení kandidáta, jež o prospěšnosti svého členství v EU vážně pochybují. (Estonsko). Euro používající (Černá Hora).

Jediným plusem vstupu, se v této situaci zdá být to, že proti němu jsou vehementně naši komunisté. S těmi si přece nepřejeme být na stejné lodi. V tomto případě je to dost málo. Komunisté brání se přece jen proto, že jim to hrozí naším příklonem k civilisaci tradičně jimi popírané, a zejména proto, že to obchodně znevýhodňuje jejich tradiční obchodní partnery. Obecně pak jim to dává možnost pokoušet se i nadále destabilisovat společnost. V tomto případě i tím, že nám vnucuje pocit dubiosity, zda stát na shodné straně, vzhledem k našemu podrobení se EU.

EFTA

Slovo takořka u nás neznámé. European Free Trade Association, čili Evropské sdružení volného obchodu. Volným obchodem myslí se tu obchod, jemuž nebrání celní a jiná omezení. Založeno v květnu 1960.

Členy jsou Island, Norsko, Švýcarsko a Liechensteinsko. Od roku 1972 platí mezi EFTA a EU dohoda, rozšířená roku 1992 o dohodu o jednotě trhu mezi EU a EFTA, obsahující podmínky volné výměny zboží, kapitálu, služeb i práce. Tedy přesně to, co je nám slibováno pouze jako výdobytek EU, ale bez byrokratické zběsilosti EU vlastní a suverenitu členů této zběsilosti podrobující.

Pokud jde o objem obchodu, dost zajímavý pohled zde tvoří statistika. V tomto případě za rok 2000 (poslední dostupná, World Almanac 2002). NATO nakoupilo zboží a služeb za 839, 218 200 USD, z toho většinou mimo USA, za cosi přes 703 miliard. Ačkoli největším zákazníkem jsou zde Spojené státy.

Objem EU tvoří 385 miliard, objem evropských zemí mimo EU 272 miliard.

Zdá se tedy, že členství v NATO, což zdaleka není jen vojenský spolek, rozsah jeho nevojenských aktivit je mnohem širší než objem těch vojenských - i to se nám jaksi zatajuje, jeví se samo o sobě výhodnější než byrokratický a stále více se socialisující spolek EU. EU zajisté vznikla pod americkým patronátem a v americké snaze učinit ten kontinent nezávislý na předrahé americké vojenské přítomnosti. Americe vlastní možnost volby, zůstala na Evropanech, ale například v politice berní, tedy toho, co stát občanu béře, se rozhodně americkým příkladem neřídili. Jsou i jiné úlety. Například ten, že evropský parlament se každé tři měsíce (na účet poplatníkův) stěhuje mezi Bruselem, Lucemburkem a Štrasbukem. U všech ďasů, jak výkonný může být orgán, který je neustále na cestách? Jaký smysl a význam vůbec má? Na co si to vlastně hrají? Je snad EU organisací podporující hlavně špeditéry.

Úlet presidenta Chiraca

To co se podbízelo nastalo, když francouzský president rozhořčen pravděpodobnou nenávratností francouzských investic v Iráku po pádu Saddámově, najmě spojených s investicemi ruského Lukoilu, vzkázal nám všem, jimž jsou Spojené státy zemí zaslíbenou a americký příklad uplatnění lidských práv a svobod příkladem pro budoucnost, že pokud jde o Evropu, máme právo držet hubu.

V našem případě je to výrok o to významnější, že toto právo nám země občana Chiraca poskytla už v roce 1938. Zřejmě svou vlastní empirií, co jí to tehdy následně přineslo, země nepoučená. Nebo jsme snad nepoučeni my?

První housle EU

První housle v EU hraje Německo. Občas na nich dovoluje pro lepší pocity Francouzů taktéž vrznout Francii. Vše v duchu oné these jež válku považuje za pokračování politiky jinými prostředky a logicky tedy politiku za prosazování cílů, k nimž se nám nedostávalo sil válkou. První světová válka, byť jsme se z ní vynořili opět jako stát, se nevedla kvůli tomu. Osvobození ujařmených národů, se mezi jejími cíli objevilo až s americkou účastí roku 1917. Vedla se doopravdy skrze zachování rovnováhy sil v Evropě, kterou se Německo pokusilo porušit. Tuto válku prohrálo.

Odčinění Versailles stalo se německým motivem další války, jež z tohoto odčiňování vzešla.

Versailles nebyl americký mír. Byl to evropský systém Ameriku z našich afér vylučující. Versailleský systém měl své odpůrce v Německu, SSSR a Maďarsku. Moskva se po Rapallu významně podílela na jeho obejití, výstavbou německých ozbrojených sil v Rusku a umožnilo tak Německu další útočnou válku. Ve svém zájmu destabilisovat Evropu. Otevřít pak její destabilisované kalné vody komunistickému vlivu.

Mezi argumenty těchto odpůrců Versailles nechyběla tvrzení o nepřirozených státních útvarech Československa a Jugoslavie.

Také tuto válku Německo, ač posléze v boji o Novou Evropu, prohrálo.

Další kolo?

O změny k nimž došlo a jejichž výsledkem byl (až po pádu Zdi v Berlíně) i konec naší domácí totality neschopné přetrvat bez svého okupanta, se zasloužily Spojené státy. Například tím, že ponechaly po roce 1945 v Evropě své ozbrojené síly a tím, že zajistily prosperitu evropského zbytku Sověty nekolonisovaných států. Původně USA počítaly s demobilisací a návratem všech svých boys domů, na rok 1946. Strýček Stalin je svým nekompromisním postojem k lidským právům v zemích kam vstoupila jeho vojska, přiměl rozmyslet si to.

Čas změn roku 1989 byla vůle Ameriky, nikoli nějaká Nová východní politika prosazovaná evropskými partnery. Korose komunistických funkcionářů i členů východních tajných služeb (107 vypovězených z Británie trávilo zbývající čas v zemi pobíháním po supermarketech a nákupy doma nedostupného zboží) a hlavně nemožností hospodářsky obstát v soutěži se svobodnou prací. Neb sovětský ani československý dělník na rozdíl od toho amerického a jiného na západě, nebyli svobodní. Osvěžme si ten výběr paragrafů o absenci a fluktuaci, který ho svobody zbavoval!

Od roku 1871 až dodnes

Německo, Německo, nade všecko. Roku 1864 válčilo Německo společně s Rakouskem proti Dánsku. Roku 1866 Německo pro změnu porazilo Rakousko, neb šlo o to, kdo bude v Evropě hrát prvé housle. Po následné Prusko-francouzské válce o tom už nemohlo být pochyb. Leč ouha, nikoli zcela v Evropě, ale skoro tam, leží Anglie. Touha po mocenském monopolu roku 1914 narazila.

Změny roku 1989 nebyly náhodné a při dohodách tehdy uzavíraných padla i slova a neměnitelnosti hranic. Ke změnám hranic na Balkáně, a to záhy, došlo s otevřenou podporou Německa a bez konsultace se Spojenými státy. Německo finančně podporovalo i požadavky slovenské státnosti v našem případě. V našem případě se to naštěstí obešlo bez dodávek výzbroje a výstroje a následných masakrů. Jež pak musel na Balkáně urovnávat Strýček Sam. V obou případech tedy došlo k zániku „uměle vytvořených států“. Termín známý v argumentaci s Versailleskou Evropou. K této terminologii se přiklání a běžně ji používá nejen evropský poslanec Posselt, ale obsahoval je i německý tisk roku 1993. Referendum, tedy možnost volby, zda si přejí, či nepřejí rozdělení země nebylo dopřáno občanům Československa, ba dokonce ani samotným občanům Slovenska. Opět jsme čelili jedinému možnému řešení. Případně to lze nazvat šlapání mocných přes naše hlavy.

Německo zajisté bylo a zůstává naším největším sousedem a evropským partnerem. Naším zájmem je být s ním v dobrých vztazích. Pan Posselt zajisté v této chvíli nepředstavuje v Praze Německo, a dokonce ani Evropský parlament v němž zasedá, ale jen zástupce jakési soukromé organisace. Jeho slova o nutnosti dialogu a jeho pražském pobytu za tímto účelem, jsou asi tak dobrá, jako dialog o jaký usilováno Chartou 77. Představuje však síly, kterým jde o to vyřadit z účasti na evropském pořádku Spojené státy. Jenže ty se ukázaly zatím vždy nejen jako původce, ale zejména jako jediná záruka všech našich nezadatelných práv.

Předstírané dopady

I zde budiž ztraceno slovo. Vymahatelnost práva, funkčnost justice a konec tunelářství, prý nám kyne v náruči EU. Pokud jde o tunelářství, klasickým případem je Lucerna (stát za peníz poplatníkův koupí za 200 a prodá za 150). Hodlá snad rodina pana Havla po vstupu do EU těch padesát melounů vrátit? Soudruh Kožený bude nám podán na stříbrném tácu? Zatím ho dokáže i v jeho Bahamském odloučení prohánět jen Amerika.

Máme zde, pokud jde o tuneláře, případ Rady Evropy, jež se pro početnost finančních afér všech svých členů raději sama rozpustila, než by připustila jejich vyšetření. Rada Evropy nám zde nabízí na tomto poli výrazné poučení.

EU nám nedosadí morálnější soudce, nezbaví nás těch s komunistickou minulostí a nepřinese nám systém v něž dobré odměňováno a zlé se tresce. Nemůže. Zpochybňuje Ameriku a zpochybňuje práva jež Amerika deklaruje. Docela obyčejně to EU ve své byrokratické podstatě prostě nemá a nikdy ani nemůže mít, v rozpisu práce. Až příliš zřetelně však za rozpis své práce béře vyřazení Spojených států a jejich systém vymahatelnosti práva a rovnosti práva. Tuze dobře, že nám to pan Chirac tak hezky a jemně připomenul. Tedy naši evropskou rovnost, v právu držet hubu.

Evropě pana Chiraca říkám ne.