Zákon na ochranu prezidenta


Nejvyšší ústavní funkce v našem státě má řekněme svébytné postavení již od dob vzniku první československé republiky. Ač si to málokdo chtěl otevřeně v nejrůznějších dobách přiznat, přece jen v očích občanů zůstalo cosi z přirozené autority monarchů, kterýžto pohled ještě umocnilo charisma prvního prezidenta T. G. Masaryka. V dalších desetiletích byla tato funkce podkopána zástupy dělnických prezidentů, kteří mezi obyvatelstvem mnoho vážnosti nezískali. On taky nebyl důvod - mnoho původních myšlenek historie nezaznamenala, projevy a rozhodnutí byla předem diktována z východního mocenského centra. Jak potom k figurce získat úctu?

Dlužno podotknout, že na trpkých koncích poválečných prezidentů se podepsal již druhý muž v tomto úřadě, Edvard Beneš. Nejenže nebyl s to vzdorovat brutálnímu nátlaku nacistického vůdce Adolfa Hitlera, on se těžko vyrovnával i s dvojí tzv. „pátou kolonou“. Ano, dvojí, protože větší šok než většinová absence loajality vlastních občanů německé národnosti musel zažít při zprostředkovatelských misích zemí, které do té doby vystupovaly jako naši spojenci. Arogantní a naprosto jednostranná mise lorda Runcimana na sklonku léta 1938 nepřipouštěla právo na vlastní přístup k řešení problému, nic nezprostředkovávala, pouze oznamovala rozhodnutí politických elit evropských velmocí. Tváří v tvář tomuto soustředěnému tlaku asi nezbývalo nic jiného než přijetí mnichovského diktátu.

Již zmínění dělničtí funkcionáři kompenzovali nedostatek pozitivních a narůstající negativní emoce svých spoluobčanů nejrůznějšími protektivními zákony, v jejichž důsledku strávili mnozí odpůrci režimu dlouhá léta v káznicích, pokud rovnou nepřišli o hlavu (jen přeneseně, takto divoce popravovali jen středověcí vládcové). Pouhou represí se ovšem moc nadlouho neudrží, a tak jsme po znovunabytí svobody a delším intermezzu dramatického prezidenta, jehož popularita po dvou letech ve funkci vytrvale klesala, až se stal exprezidentským dramatikem, dostali na Pražský hrad politika, kterému žádný z kritiků nemůže upřít konzistentnost názorů bez ohledu na okolní politickou módu.

A právě pro své neměnné a v současném hlavním politickém proudu, do něhož nás opakovaně tlačí domácí eurofederalisté, nekonformní názory, je Václav Klaus terčem nevybíravých útoků od evropských politiků a jim poklonkujících žurnalistů. Vrcholem společenské nestoudnosti, které by se v těchto společenských kruzích málokdo nadál, byla návštěva reprezentace Evropského parlamentu, která by měla představovat výkvět evropského občanstva, působila však spíše jako partička hulvátů z mokré čtvrti. Způsob jednání této mise mající Čechy dotlačit k již předem „demokraticky“ nalajnovanému rozhodnutí nebyl zcela jistě nepodobný již výše zmiňované Runcimanově delegaci. A ne náhodou se jedná o stejné evropské velmoci přesvědčené o své jediné pravdě, které neváhají zneužívat žurnalistické kruhy k bezprecedentní kampani proti hlavě státu jedné ze členských zemí jen proto, že si dovolí prezentovat odlišný názor nikoli na existenci Evropské unie jako takové, ale na její vnitřní podobu. Stejnou diskreditační kampaň jsme zažili proti nositelům nekonformních názorů i za minulého režimu - smutné konstatování!

A co je na věci vůbec nejhorší, že hlavní česká média, která už dávno nejsou v českých rukou, mají pro tuto nestoudnou dehonestující kampaň nejen pochopení, ale ještě se na ni přiživují. Kam zmizela úcta k titulární hlavě našeho státu? Nebo to už jsme opravdu více tzv. „Evropany“ než Čechy? Jistě, každý z nás žijící na tomto kontinentě je Evropan, stejně jako každý člověk žijící za velkou louží od Aljašky po Andy je Američan. Člověk je ovšem primárně spojen se svou vlastí, která se stala jeho kolébkou, a tuto příslušnost mu žádný sociální experimentátor nemůže vzít. Proto jsme byli, jsme a zůstaneme především Čechy. A proto bychom také měli přijmout zákon na ochranu našeho prezidenta. Nikoli v parlamentu, ale ve svých srdcích…



2. ledna 2009

Tomáš Kaláb