Realita však je, jak už to k nelibosti politiků bývá, poněkud složitější. Dovolím si proto nabídnout několik pohledů, jimiž je možno tuto problematiku nazírat:

Je historickou skutečností, že s mnoha nástrahami "pokonstatinovské éry" církev nebyla schopna se biblicky vyrovnat - a přátelské obětí, jež zpočátku nabízel římský stát, se tak stalo téměř smrtícím stiskem. Podobně i mnohé ústupky od novozákonních norem, na něž církev v dějinách přistoupila (a na něž se pokoušela hledat lék v reformních hnutích) zasely hořkou setbu, jež posléze přinesla hořké plody. Pod tlakem osvícenství tak byla církev postupně vytlačena z mnoha oblastí, v nichž dlouhodobě sehrávala dominantní roli (školství a vzdělávání, sociální služby, atd.), josefinskými "reformami" byla církev vystavena státnímu dozoru a zbavena značné části svého majetku.

Komunistický režim pak jen dokonal dílo, které bylo v podstatě již započato - zůstal věren konstantinské tradici a dotáhl "osvícenské" reformy k totalitním důsledkům: vykázal církve z veřejného života, omezil jejich vliv, zbavil je veškerého majetku, spoutal je přísným státním dozorem a učinil je závislými na státu tím, že převzal starost o "hospodářské zabezpečení" veškeré jejich činnosti.

Po listopadu 1989 bylo jho mocenské manipulace a pronásledování zlomeno. Zdá se nicméně, že dnešní společnosti a jejím vedoucím elitám příliš nevadí stav, kdy církve jsou nadále "na řetěze" v oblasti ekonomické a legislativní:

• stále trvá stav, který lze nazvat téměř diskriminací, neboť stávající právní úprava vyžaduje pro registraci nové církve neúnosně vysoký početní limit (10.000 dospělých členů!), čímž jsou z realizace svých občanských svobod vyloučeni členové a příznivci mnoha náboženských společenství. Zákon o sdružování občanů, na jehož základě působí dnes již nespočetné množství občanských iniciativ, totiž přímo vylučuje sdružování za náboženským účelem - k tomu přece máme zákon o církvích!

• stále platí, byť novelizován, zákon o "hospodářském zabezpečení církví státem"

• stále v nedohlednu je tzv. "restituční tečka" - kromě morálního nároku církví je tak zpochybňován i samotný princip nedotknutelnosti vlastnictví

Věc má však ještě jeden rozměr: říkají-li totiž křesťané ANO odluce církve od státu, říkají zároveň NE odluce křesťanství od společnosti. Zdá se, že právě tento rozměr "odlukového" problému je pro mnohé nejdráždivější. Byť je tento proces mnohdy vnímán v podobě poněkud bizarních sporů o náboženské tradice a symboly (např. spor o umístění křížů ve školních třídách v Bavorsku či Polsku, atp.) případně jako politické zápolení "liberální" levice s "konzervativní" pravicí, jeho podstata zůstává stejná - je to duchovní nátlak s úmyslem podřídit život člověka i společnosti výlučně pozemským cílům.