Odpovědnost za vlastnictví je motivující
(kolektivní vina se na nájemce nevztahuje, protože neexistuje)
Českým zemědělcům začíná být jasno, že
Evropská komise neustoupí od svého záměru, neposkytnout českým zemědělcům
takovou míru podpory, které se dostává zemědělcům ze stávajících členských zemí
patnáctky. Je to značné zklamání především těch, kteří uvěřili planým slibům.
Namísto toho, aby se hledaly
příčiny a pravé důvody, je argumentováno důvody zástupnými, v jejichž
důsledku nebude české zemědělství konkurence schopné, resp. mnozí nebudou
konkurence schopní a těch je většina. Jiní ano. Již samotná kvalifikace české
zemědělství je zavádějící, protože ono ve skutečnosti o žádné české zemědělství
vůbec nejde. Jak by jej bylo vůbec možno definovat, když pilířem multifunkčního
zemědělství je půda a její vlastníci, tvorba a údržba krajiny - životní
prostředí a údržba a obnova venkova. Podnikatelé v zemědělství, kteří jsou
výlučnými nájemci základního výrobního prostředku - půdy, nemají žádná práva
investovat do půdy jako nemovitosti a protože nejsou vlastníky, nenesou ani
žádnou odpovědnost za vliv na krajinotvorbu, potažmo životní prostředí.
Zemědělská prvovýroba nájemním způsobem tedy ve většinové míře v ČR není
zemědělstvím v pravém slova smyslu, ale jen výrobou pro zisk, tedy výrobou
pro soukromý statek, nikoliv činností s tvorbou statků veřejných. Odtud
vyplývá odpověď na opatření EU v tomto směru, zda podporovat kolektivní,
neodpovědný způsob hospodaření nájemním způsobem a do jaké míry, když příjemcem
veřejných prostředků by měli být ti, kteří veřejné statky tvoří, tedy soukromá
rodinná hospodářství malého a středního typu.
Druhým
problémem je kromě nájemnictví ta skutečnost, že družstva a společnosti vzniklé
na majetku oprávněných osob v podstatě vlastníkům zemědělského majetku
(oprávněným osobám) ničeho nezaplatili a navíc s jejich majetkem hospodaří
tak, že pravým vlastníkům jejich kapitál ničeho nevynáší a správci dělají vše,
aby se různými, často právně pochybnými operacemi s cizím majetkem, stali
zadarmo jeho legálním majitelem. Kde je pak obnova a údržba venkova - za co?
Vnitřní zadlužení společností, ale i řady větších podniků vzniklých privatizací
státních statků, je značné, ale to není vinou společnosti (tedy české - jako
celku), že by měla na soukromé vlastnictví, pokud tam nějaké vzniklo, doplácet.
Zvláště za situace, když se nejedná o veřejný statek. Soukromé podnikání za
účelem zisku skutečně není veřejný statek (pomineme-li daně, ale ty jsou
v této souvislosti jakýmsi "sekundárním jevem"). Nakonec družstva jako
správci cizího majetku, svěřeného jim se zárukou na sedm a déle let, stejně
nedokázaly s tímto majetkem efektivně hospodařit, sama se přivedla do
likvidace a do konkurzů, a snažila se přelivem vybraného majetku na jiné typy společností
oddlužit směrem ke státu, peněžním ústavům, ale i oprávněným osobám. Ale ani
divoce přetransformovaná družstva na akciové společnosti nedosahují podle nich
očekávaných výsledků, a svoje chyby svádí na stát, na daňové poplatníky. Vůbec
se zde nepřiznává, že podnikání na cizím majetku nájemním způsobem, na
nesplaceném majetku, nemůže být v žádném případě motivující. Takové
společnosti jsou vlastníky jen naoko, jsou na trhu drženy jen na úkor majetku
pravých vlastníků a za peníze daňových poplatníků.
Je bez pochyb, že tento stav je neudržitelný a EU jej podporovat nebude. Řada společností prostě skončí v konkurzech, ale doufejme že již v takových, aby bylo čím vypořádat věřitele. Vzhledem k tomu, že se jedná většinou o nájemní podniky a podniky s převahou věřitelského kapitálu, je nutno, aby konkurz byl vyhlášen jakmile klesne likvidita firmy nejníže na 95% zapsaného kapitálu.
Kardinálním
problémem většiny hospodařících subjektů je fakt, že hospodaří převážně na
cizím základním výrobním prostředku - zemědělské půdě. Tento stav u nás je
v přímém rozporu se stavem v Unii, kde veřejné prostředky jdou na
vlastníky, resp. na rodinné farmy.
Stát se
vlastníkem půdy je však investice dlouhodobá, rozložená na generace a nelze
předpokládat, že za současných nebo očekávaných tržních cen za půdu, se bude
vlastnictví dosavadní půdní držby masivně zvětšovat. Není také možné, ale ani
žádoucí, aby stát rozdával skoro zadarmo půdu předem vybraným vlastníkům či
nájemcům, když je jich velice malý počet a většina z nich se vlastnictví a
odpovědnosti obává vzhledem k neustáleným politickým poměrům, a stále se
prohlubujícímu agrárnímu socialismu za cizí zdroje. Koupení zemědělské půdy na
dluh za skutečnou tržní cenu je rovněž problematické, protože
z ekonomického hlediska by šlo jen o přikupování pozemků k většímu
vlastnímu pozemkovému kmenu, když splátky bude možno z dosavadního
vlastnictví reálně splácet.
Zřejmě se i
zapomnělo na ty, kteří budou chtít dnes i zítra založit rodinnou farmu
s menší výměrou a tuto časem zvětšovat na možnou velikost za své a to
nejen nákupem od fyzických osob, ale i nákupem od státu. Není udržitelný trend,
že majetek všech (státní půda) v podstatě chudých občanů se bude rozdávat
skoro zadarmo nejbohatším občanům. A předkupní právo nájemcům ještě z dob
socialismu je skutečně odvážný právní kousek zdejšího parlamentu vůči
demokraticky smýšlející společnosti.
Český stát se
tedy sám omezil v prodeji státní půdy a kupce, kteří by si rádi koupili
půdu od fyzických vlastníků, omezuje podruhé, protože nevyslal nikde signál, že
půda má vysokou tržní hodnotu a že je možno na ni jako na nemovitost dát
zástavní právo, jak je tomu ostatně všude v Evropě. Banky snad právě proto
půdu jako zástavu neberou.
A nakonec
omezovat prodej vlastního majetku-půdy fyzickým osobám je rovněž neudržitelná
nemožnost státu, tak jako i jakési bránění prodeji devizovým cizozemcům.
Devizový zákon nemá co dělat v současném právním řádu, je zásadní brzdou
rozhýbání trhu s půdou. Každý, kdo zaplatí za 1 ha pole slušnou cenu kolem
400.000 až 800.000,-Kč bude na to muset jednak mít a jednak ponese za ní
zodpovědnost jako za vlastní kapitál, ale i podle našeho platného práva. A o to
tu především jde. Stát se bojí říci vlastníkům půdy, že jsou to oni, kdo nesou
za svůj majetek odpovědnost, nikoliv nájemci, kteří se na cizí půdě jen dobře
živí. Asi by bylo moudřejší se více zabývat vlastníky půdy a těmi, kdo na nich
chtějí vlastnickým způsobem hospodařit, než nájemci, kteří se ani jako
uživatelé nad vlastnictvím bez této pomoci a pomoci státu nikdy neuživili a
neuživí. Takové stesky, jaké jsou slyšet od Zemědělského svazu, Agrární komory
i dalších, od rolníků a sedláků neuslyšíte. Chce to ministra celého
zemědělství, nikoliv jen toho výrobního a nájemního.
V Branišovicích dne 23.3.2002
Ing. Jaromír Morávek
autor je předseda Svazu vlastníků
půdy a soukromých rolníků v ČR
člen Předsednictva Konzervativní
strany
www.skos.cz