Pokusme se stručně rekapitulovat: Občanská demokratická strana, sama sebe chápající jako pravicovou politickou sílu, byla základem vládních koalic v ČR od roku 1992 do roku 1997 a jako taková nesla na svých bedrech největší tíhu transformace české společnosti od plánovaného hospodářství k tržní ekonomice, od diktatury k zastupitelské demokracii, od komunismu k otevřené občanské společnosti. Co se stalo s ODS a co se stalo s námi, že strana, která v 1. polovině 90. let vyhrávala drtivě volby, je dnes svorně považována za viníka všech nepravostí?

V prvních letech po listopadu 89 byl za jedinou alternativu komunismu svorně považován kapitalismus. A byl to právě Václav Klaus, kdo "jako první řekl slovo kapitalismus", jak pravil jeden ze slavných dobových citátů. On a jeho ODS tak nabídli v pravé chvíli valné části společnosti symbol, s nímž bylo možno se identifikovat, do nějž bylo možno projektovat své sny a s nímž bylo možno poté, co tento symbol byl zhmotněn v podobě rozsáhlé privatizace, spojit své i ryze pozemské vyhlídky na lepší příští. Kapitalismus se stal chráněným pojmem, o jeho přednostech se nepochybovalo, chyby se nehledaly. I přišlo to, co přijít muselo, neboť se ukázalo záhy, že věc není vůbec jednoduchá - že totiž převést společnost a stát do kapitalismu není jen tak. Zvlášť v Čechách. A dnešní frustrace a rozčarování mnohých jsou možná o to hlubší, oč nebetyčnější bylo druhdy holedbání ODS, oč nesplnitelnější byla očekávání, která (mnohdy vědomě falešně) ODS vzbuzovala. Komu bylo více svěřeno, od toho se také více žádá: ODS mívala dříve v klíně důvěru celého národa - dostála jí?

Lze tedy odpovědět na výše položenou otázku jednoduše, odpovědí, která se sama nabízí: Tak už to v politice chodí, že ten, kdo se včera těšil přízni, dnes trpí výsměchem - a často od stejných lidí. Za chyby se tvrdě platí - a ODS se jim nemohla samozřejmě vyhnout, zvlášť v tak vypjatých dobách a na tak neprošlapaných cestách.

Myslím však, že tím zdaleka není vystižena podstata problému, domnívám se, že námitky mnohých kritiků ODS míří jinam, hlouběji, než jen ke kritice více méně "běžných" chyb, přehmatů a nedůsledností (politiku stejně jako výrobu bot dělají hříšní lidé), ke kritice občasné ztráty soudnosti, erupcí ješitnosti a občasných lží (dnešní pan premiér nezůstává pozadu, ba v mnohém bez konkurence vede), přehlížení chyb, mlžení a zatloukání (každý má svého Kavana), pyšného přehánění, ba zbožšťování vlastních úspěchů (zachraňovat spálenou zemi je údělem všech politiků, nejen těch z ODS), finančních skandálů, neprůhledných aktivit, podezřelých spojenců. Ke všemu tomu by bylo možno říci: nic nového pod sluncem.

Kritika ODS, alespoň ta, která zaznívá z konzervativních kruhů, míří jinam: Pozor, nemám na mysli kritiku, kterou lze číst v PRÁVU či tu, kterou ve světlejších chvílích dá dohromady pan premiér. Mám na mysli kritiku, která vyrůstá z otázek a obav, zda vize, kterou přináší dnešní ODS, je stále ještě vskutku pravicová, zda je stále ještě tou vizí, s níž jsme bourali komunismus, zda principy a mechanismy našeho dnešního kapitalismu, s nímž se ODS jako se svým dítětem nekriticky identifikovala, jsou slučitelné i s jinými hodnotami, které mnozí považujeme za nezbytné pro zdravé fungování svobodné a ctnostné lidské společnosti.

• Politická strana by měla být společenstvím lidí, které sjednocují myšlenky, nikoliv zájmy. Nutno říci, že v řadách ODS je ohromná spousta schopných starostů, podnikatelů, manažerů. Nechme stranou ty, kteří jsou schopni všeho, těch najdeme dost v každém oboru, a ptejme se: Je dostatečnou kvalifikací pro politika vědět, jak řídit podnik, jak získat pro obec peníze, jak a za kterou kliku vzít, aby to dopadlo tak, jak je žádoucí? Cožpak politika není více než jen pokračováním podnikání jinými prostředky? Vládnutí přece nespočívá v pouhém makroekonomickém účetnictví, obec není jen podnikem, který se řídí manažerskými rozhodnutími. Politika přece není jen o produkování materiálních výsledků, politikové nemají být vybírání jen podle toho, jaké dokáží dodat "zboží". Politika je také o svobodě, spravedlnosti a právu - s těmito pojmy si hoši z ODS často nevědí rady, nedají se totiž účetně vyčíslit, nedají se uchopit ekonomickými nástroji, proto se stávají pouhými "slovíčky". Neznamená tato technokratická redukce politiky na pouhý mechanismus moci nebezpečné zužování veřejného prostoru?

• ODS od svého vzniku prošla velmi pragmatickým posunem. Z jasně reformní síly se stala uzavřená skupina, jejímž zájmem je glorifikovat ty, "co to dokázali", byť i za cenu opouštění základních pravicových hodnot (dokončení privatizace, spravedlivé dořešení vztahů mezi státem a církvemi včetně navrácení ukradeného majetku, decentralizace a reforma státní správy, daňová a důchodová reforma). Mnohá z těchto témat musela být dotahována nynější socialistickou vládou a pro pravicového voliče je zahanbující sledovat, jak ODS kromě nekonečných řečí nenabízí ani v jedné z uvedených oblastí alternativní řešení. Proč tomu tak je? Propast mezi pravicovou rétorikou a levicovou praxí se stala již pověstnou. Ano, ODS dodnes produkuje velmi pravicové programové texty, avšak je možno těm lidem ještě věřit?

• Opoziční smlouva - nelze ji nezmínit. Z politologického hlediska jistě mistrný tah, který si jeho tvůrci pochvalují: "Na straně zisků je jisté, že ODS neztratila vliv na dění v zemi, obsadila důležité funkce a je mediálně více vidět, než kdyby opoziční smlouva nebyla. ... Opoziční smlouva sehrála pro ODS neuvěřitelně positivní roli." (místopředseda Macek, LN 10.8.2000). A volič se ptá - volím proto, abych jim umožnil zachovat si vliv, zůstat v mediích a přitom nenést odpovědnost, nebo proto, aby naplňovali jistý politický program? Není oposmlouva (a veškeré chování ODS po jejím uzavření) zcela typickým dokladem toho, že ODS, alespoň na úrovni svých nynějších špiček, rezignovala na svůj primární politický úkol?

• Společnost, která nevede spor o principy, se utápí v konfliktech zájmů a osobních nevraživostech. Politické strany, jejichž výsostným posláním je kultivovat veřejný život, se vnitřně i navenek věnují pouhému politikaření a pletichaření. Rozmnožuje se tím nedůvěra v politiku, nedůvěra v elementární lidské hodnoty. Výsledkem je kromě ztráty naděje mnohých, obecná duchovní i materiální chudoba, zmatek a anarchie, jakož i zvýšené náklady na každou činnost nebo i jen na pouhé žití. Není kupčení s mocí a vlivem, manipulace s volebními zákony a dokonce ústavou, stálá neochota k pokání i za prokázané hříchy výmluvným svědectvím o stavu srdcí a myslí těch, kteří mají v rukou moc?

Ano, lze nalézt i positivní rysy dnešní ODS, např. její "eurorealistický" postoj. A i v mnoha jednotlivých hlasováních zastávají někteří poslanci ODS namnoze pravicové postoje, stejně jako v mnoha obcích patří právě politikové ODS k těm rozumnějším a slušnějším. Přesto se však výše uvedeným otázkám nelze vyhnout. Nechme si je líbit, než začneme přemýšlet, co dál. Vždyť přiložíme-li tentýž metr i na ostatní parlamentní partaje, nevycházejí z toho o mnoho jinak.