České postkomunistické panoptikum
Motto: „Morálka, abstraktní myšlení, schopnost jednat v etických pojmech, jsou plodem kultury. Člověk a jeho společnost bez pozitivních podnětů a příkladů upadá, pomalu se stáváme stádem sobě navzájem nebezpečných bestií.“
Prožil jsem svůj život v prostředí, jehož hodnoty nastavoval komunismus. Počítám v to i posledních dvacet let. Na obsahu hodnot, které svým příkladem udávala nová „revoluční elita“, se nic nezměnilo. Negativní podněty, kterými na mne prostředí působilo, mne nutilo o věcech hlouběji přemýšlet.
Fenoménem naší stádní doby byl jednotný mustr, který chtěli vnutit všem. „Vytvářeli“ nové lidi - „zombie“ bez paměti a věkovité lidské zkušenosti, která tvoří kulturu. Kulturním zločinem naší doby je vyprázdnění obsahu pojmů, které označují hodnoty, na nichž stojí a trvá lidská společenská existence. Dnes se většinová společnost domnívá, že obsah důležitých pojmů je opačný, než jaký ve skutečnosti je.
V dětství jsem viděl, jak v našem městečku začali rozhodovat hlupáci, zlí lidé a lenoši. Z nejlepších hospodářů udělali pronásledovanou spodinu. Nakonec společenskou vrstvu dobrých venkovských hospodářů doslova osobnostně vyhubili. Většinu donutili k mlčení, „vychovali“ je ke lhostejnosti.
Člověk bez pozitivních podnětů duchovně chátrá, jeho život se stává uzavřeným cyklem opakování živočišných a fyziologických potřeb. I většina z mála těch, kdo komunistická schémata „normálu“ nepřijali, byla postižena. Vzdor se odrazil v prioritách, které byly anomální nebo pohodlné. Nepřizpůsobit se, trvat na hodnotách, zůstat člověkem vyžadovalo kázeň, vytrvalost, odolnost. Naděje na změnu či kariéru nebyla žádná, člověku zbýval k tomu, o co je možné se opřít, jen pocit vlastní sebeúcty.
Žádného ze svých šéfů, kteří prošli mým životem, jsem si nemohl vážit a přirozeně je respektovat. Kriteria, která komunistický systém nastavil pro profesní, i společenskou cestu vzhůru vylučovala, aby jimi prošel eticky a morálně nepoškozený člověk. Krize systému v roce 1968 a následná „normalizace“ znamenaly prohloubení společenského rozkladu. Lidé, kteří svoji spolupráci s režimem, díky které udělali své kariéry, si dosud mohli omlouvat „vírou“ nebo hloupostí, přišli o berličku tišící svědomí. Kariéry v sedmdesátých a osmdesátých letech dělali lidé bez etických a morálních zábran. Padoušství se v těch letech stalo regulérním kvalifikačním předpokladem.
Můj šéf z těch let byl krystalickou ukázkou talentu, jakým ta doba otevřela cestu ke kariéře. Pochopil změnu priorit, iniciativně se stal „normalizátorem“. V sedmdesátých letech jsem v baťovském komunistickém Gottwaldově měl jedinečnou příležitost prožít a do důsledků pochopit, co se stane, když se cíleně institucionálně potlačí a zničí morální systém a obsah morálních pojmů vůbec.
Nenechal jsem se ve své práci nikdy přinutit, abych napsal výsledek vyšetření ne podle pravdy, ale tak jak to na mně bylo žádáno - tak, jak se k tomu, a k daleko horším věcem, nechali přinutit moji lékařští kolegové. Všichni byli cíleně dotlačeni dělat ve své práci těžké přestupky proti lékařské etice. Podle potřeby jim to pak šéf ve vhodnou chvíli připomínal.
V normalizačním Gottwaldově jsem prošel průpravou, školením na to, co se odehraje po „sametové revoluci“ v celé zemi a asi v celém postsovětském prostoru. V sedmdesátých a osmdesátých létech, v prostředí rozkládajícího se komunismu, jehož „normy“ v Československu nastavil „geniální padouch“ a mocenský kariérista Gustav Husák, vyrostla druhá-třetí generace nových komunistických lidí. „Mlčící“ většina byla lhostejná ke všemu, co se netýkalo její fyzické existence. Již dědičně se ukotvující nomenklatura stranických aparátčíků a hospodářských a úřednických technokratů mezi sebe přijímala z mlčící většiny talenty akceptující jejich hodnoty. Malá skupinka, které se říkalo disent, žádala lidská práva - ne fair play poměru, právo rozhodovat o svém vlastním osudu a směrování společnosti. Následně tak mimo Polska neexistovala na území sovětského komunistického bloku společenská vrstva schopná se postavit ideově a mocensky technokratické vrstvě pohrobků komunismu.
Desetiletí slyším omílat fráze o totalitním komunismu. Obecné fráze, nic o tom, co znamenal - jak destruoval tradiční struktury společnosti, ničil hodnoty, na kterých stála. Nikdo veřejně neřekne, že i když formálně komunismus odešel ze scény, jsme všichni v různé míře jeho pohrobky. Jsme „noví“ lidé, odchovaní jeho hodnotami. Anomální „elita“, kterou komunismus vytvořil, zůstala „elitou“ i dnes, ač si říká jinak. Jsme lidské panoptikum kreatur, většina to nevidí a ani vidět nechce.
Bytostné přesvědčení mne v konci osmdesátých let přivedlo do politiky. Bylo to jediné období, lépe řečeno okamžik, kdy se člověk mých názorů mohl v naší zemi dostat na veřejnou politickou scénu. Díky tomu jsem mohl vlastníma očima vidět a v hlavě si srovnat technologii „sametového komunistického přesmyku“. Mohl jsem pozorovat jednání a chování „revolucionářů“ a „státníků“, kteří v té jedinečné době mohli změnit duchovní prostředí naší země a neudělali poctivě nic. V těch létech jsem si uvědomil hloubku devastace společnosti komunismem. Posléze i to, že uvolnění, účelová orientace společnosti na hmotné poměry, bude znamenat další úpadek a hodnotový rozklad.
Již v počátku devadesátých let jsem pochopil, že přirozeným nástupcem a pokračovatelem komunismu bude vláda regulérního zločinu. Formálně bude mít náš stát instituce demokratického státu - politické strany, Parlament, Ústavu, zákony - rozhodovat se ale bude jinde. „Hybatele“, kteří budou rozhodovat o nás a našem státu, nebude mít kdo volat k odpovědnosti, veřejnost je ani nebude znát. To byl hlavní smysl a cíl sametové revoluce, k tomu „státníci“ počátku devadesátých let nastavili cestu. Pozoroval jsem v této přechodové době, kdy se zdá, že jedna epocha končí, jak lidé očekávají změnu a jsou vnímaví. Viděl jsem na scéně jednání aktérů, na očích všech, jak nastavují příklad, mustr, pro chování a jednání společenské masy, která přihlíží. Viděl jsem, jak se schéma jednání „nové elity“ pomalu stává zvykovým vlastnictvím „mlčící většiny“ a „nový systém“ se tak stabilizuje do doby příští katastrofy.
Václav Havel… celým svým životem ten člověk hrál divadlo, doposud neví, že život je doopravdy. Ústy etik a moralista, v roli prezidenta dal lidu příklad, že za těmi vznešenými pojmy není nic.
Václav Klaus… nový člověk z projekční dílny vyrábějící řídící kádry pro Orwellovu Euroasii. Nedotčený pojmy historické zkušenosti, citu, odpovědnosti. Ekonom, který neznal pojmu „špinavé peníze“ a nevěděl - nebo věděl příliš dobře -, že trh, tržní hospodářství, není-li ohraničen pevně nepsanými zákony civilizované morálky, může být jen loupeží a základem zločinu. Člověk, pro kterého účel světí všechny prostředky.
Josef Lux… zemědělec s rukama pacholíčka, hlásající „vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno“, zakonzervoval pod novými názvy staré kolchozy. Věřící, který svou víru ostentativně předváděl, se podílel na tom, že církev nedostala zpět majetek, ze kterého mohla vydělávat na udržování kostelů a památek. Spolupracoval na tom, aby se církev nestala nezávislou a svéprávnou morální institucí, tak potřebnou v našem čase.
Miloš Zeman… tlučhuba, tržně-moralizační, sociálně se tvářící varianta číslo dvě k Václavu Klausovi. Oba ze stejné líhně. Hubou vyřvávající fráze o zlodějích a rozkrádání státu, po roce 1998 dokončil práci na tomto poli, kterou nestačila stihnout garnitura varianty číslo jedna.
Vladimír Dlouhý… prototyp českého Pepíka úspěšného v jakémkoli režimu - proto se tak líbil mlčící většině.
Petr Pithart… liberální komunistický intelektuál nemohl překročit hranice prostředí, které jej odkojilo a v němž vyrostl.
Pavel Rychetský… jeden z otců kontinuity komunistického práva, dnes tu „kontinuitu“ garantuje v roli předsedy Ústavního soudu. Jeho tvář je dokladem toho, jak do ní věk zapisuje povahu a duši člověka.
Takto bych mohl pár slovy či větami charakterizovat další velikány, kteří porazili komunismus, aby jej zachovali. Svým příkladem nastavili tyto „osobnosti“, které povýšili mravní krizi naší společnosti o další řád, „normy“ mlčící postkomunistické většině.
Výsledek nedávných krajských voleb je dokladem toho, jak lidová tvořivost nastavený příklad dále rozvíjí. Lidé nevěří v žádný pozitivní úmysl, „elita“ jim dala dost příkladů, aby se takový superskeptický přístup nastavil a zakořenil (ono v mnoha případech stačilo efektivně podpořit a připomenou nedůvěru zasetou před rokem 89…). Pro jistotu se tak lidé přivinou k tomu, kdo vypadá více nebezpečný a bezohledný. Střílečka a vražda na Paroubkově oslavě zvýšila popularitu jeho party. Již dávno nejsme civilizovaná společnost se smyslem pro fair play - tohle je jedním z viditelných plodů tohoto stavu.
Veřejná scéna naší země se stala panoptikem kreatur a stalo se tak zákonitě. Je v lidské povaze, že bez pozitivního příkladu, když zlo má všechny preference a výhody, chátráme a vlčíme. Obávám se, že překročí-li se určitá hranice duchovní devastace, přestávají lidé rozumné argumenty nejen poslouchat, ale i slyšet. Pak se již jen padá…
21. října 2008 v Třeštici
Čestmír Hofhanzl
www.konzervativnistrana.cz