Technologie postkomunistické politiky zůstává stejná
Ad. Neviditelný pes, zprávy,cz/politika - „Dějiny se opakují“, Radim Perlín
Ve virtuálním prostředí postkomunistické politiky moudrost podobného typu, jakou 27. února na Neviditelném psu zveřejnil Radim Perlín, neznamená nic. Odvádí pozornost od skutečného dění. Odvolávání se na dějiny potvrzuje neschopnost vidět věci v jejich metodické setrvačnosti.
Případ dluhu Občanské demokratické aliance má s případem pohledávky advokáta Altnera společnou metodiku využití peněz v postkomunistickém politice.
V postkomunistické zemi ten, kdo má zdroje volného a neregistrovaného kapitálu, může podle libosti a svých představ tvarovat a usměrňovat politickou scénu a aktivity klíčových hráčů.
Nikdo mi doposud nevysvětlil, odkud se vzal kapitál a majetek, který byl vložen do vzniku, organizace a fungování Občanského fóra na počátku sametové revoluce. Pokud vím, „revolucionáři“ ze sametových důvodů nekonfiskovali majetek komunistického státu, aby byli nezávislí. Správci, technologové a technokraté, kteří spravovali majetek strany a státu za totality, zůstali na svých místech.
Byl jsem účastníkem „převratu“ od počátku a viděl jsem, kdo se účastnil zakládání OF. O něco později, jako poslanec parlamentu, jsem viděl, jak se hrála i „velká politika“.
Na tomto místě připomínám, že díky mému hlasu prošlo v poslanecké sněmovně usnesení o vydání Lidového domu sociální demokracii. Ministerstvo financí s ministrem Kočárníkem blokovalo vydání komplexu budov, které před komunistickou érou patřily sociální demokracii. Považoval jsem tu hru za nechutnou politickou sviňárnu a hlasoval jsem s opozicí pro vydání Lidového domu. Hlasoval jsem pro, ač svým politickým smýšlením jsem na jiné straně politického spektra. Chtěl jsem, aby se na politické scéně stabilizovala levicová strana se slušnou historickou tradicí. Když se na podzim 1990 začalo dělit Občanské fórum na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí, při dělení majetku byl majetek OF rozdělen mezi tyto dva subjekty. Občanská demokratická aliance nedostala z majetku OF nic. Viděl jsem způsob dělení i kdo oběma novým subjektům velel. Nebyl jsem ochoten do žádného z nich přejít.
V prvé polovici roku 1991 vstoupil do ODA nejpopulárnější prognostik Vladimír Dlouhý. Ten na podzim 1991 a v lednu 1992 zprostředkoval ODA půjčky od Komerční banky, Živnostenské banky a Obchodní banky. Ta půjčka byla fakticky otrávenou újedí, na kterou nás nakonec dostali. Banky začaly vymáhat splacení půjček, které pak na sebe převzala Moravcova Kreditní a průmyslová banka, již na jaře 1992. Tyto věci jsem v té době ani jako poslanec nevěděl. Bylo o nich informováno jen několik členů politické rady.
V postkomunistickém sametovém revolučním prostředí stačilo mít ve vedení strany jednoho, dva či tři lidi zasvěcené do širší postkomunistické politické hry. Lidi, kteří byli ochotni spolupracovat na likvidaci vlastního politického subjektu. Nebyl pak žádný problém „nastupující hvězdy“, po vykonání počáteční „špinavé“ práce, s pomocí poctivých investigativců v pohodě spláchnout. Navíc s veřejnou pověstí špinavců.
Vladimír Dlouhý, rovněž na jaře 1992 až do doby asi měsíc před volbami, trval na tom, že se ODA má spojit s ODS a do voleb již máme jít jako členové ODS. Ve velkém se stejná hra opakovala po lednu 1994, kdy byl „dluh“ ODA vytažen na veřejnost. Voloďa Dlouhý, který byl za dluh ODA výjimečně odpovědný, se veřejně stal hlavou bojovníků za očistu ODA od korupčníků, kteří ODA zadlužili.
V původní variantě „projektu“ pluralitní politické scény se mělo stát hlavní levicovou stranou Občanské hnutí. Tato varianta nevyšla, protože „nerozumný“ volič ve volbách 1992 do té doby nejsilnější OH vypláchnul za zastupitelských sborů. Média nebyla ještě v dostatečné ráži postkomunistů. V následujícím roce se i přes snahu již nepodařilo OH oživit. V průběhu roku 1993 zvolili postkomunističtí kormidelníci variantu sociální demokracie. Klíčové postavy OH Miloš Zeman, Pavel Rychetský, Zdeněk Jičínský a další přestoupily do sociální demokracie. S nimi přišly peníze na mediální propagandu. Ze sociální demokracie byl odstraněn Rudolf Battěk se svou frakcí. Potom byla ze sociální demokracie vyrobena hlavní levicová strana i přes riziko tradiční historické značky. V té době nebyla jiná varianta volby parlamentního subjektu. Komunistická strana byla zatím nestravitelná.
Původní garnitura parlamentní KSČM a komunističtí „intelektuálové“ Jaroslava Ortmana měli posloužit v přechodné době jako mouřenínové. V tehdejší parlamentní politické hře měli za úkol udržet veřejné i hospodářské pozice komunistických technokratů do doby, než se přetransformují v kapitalisty, demokraty i pravičáky. Roli splnili, ale celá hra nevyšla podle původních předpokladů. Radikální část komunistů se etablovala na nové scéně, podržela si značku i přítomnost na parlamentní půdě.
Z toho, co jsem měl v české postkomunistické politice příležitost vidět a pochopit, tvrdím, že zůstává původní představa a koncepce jednoduché „pluralitní“ pravo-levé parlamentní politické scény tvořené dvěma politickými subjekty. Ideální pravicovou stranu, bez tradice a zásad, již mají. Je jí ODS. Přes letitou snahu se stále ještě nedaří zkonstruovat ideální levici. Tvrdím, že cesta k „moderní“ postkomunistické levicové straně je vedena přes sebediskreditaci sociální demokracie a její značky. Sem patřila závratná kariéra bujarého mladíka Grosse i s jeho konečným umazáním. Stejně tak i zjev a způsoby následovníka Jiřího Paroubka. I pohledávka advokáta Altnera byla nepochybně dobře připravena a uvedena v mediální život ve vhodný čas. Nepochybuji o tom, že na přípravě této kauzy Veliký Miloš spolupracoval. Moderní levicová strana by měla vzniknout splynutím části sociální demokracie s komunisty.
Kdyby člověk ty věci nezažil, jevily by se zcela absurdními. Bohužel je to realita, kterou nechceme vidět. Realita je to proto, že magoři a zločinci, které stvořily tři generace v komunismu, se v pohodě převtělili v „demokraty“. Oni jediní měli a mají peníze, které mohou „investovat“ do politiky, a v ní projevují svůj talent.
V Třeštici 1. března 2007
Čestmír Hofhanzl