Konec demokracie v českých zemích?

Letos opět půjdeme k volebním urnám. Možná opět přibude mnoho občanů, kteří si tento, téměř zbytečný akt, odpustí. Není divu. Stále stejné tváře na bilbordech, tváře spojené s neúspěchy nebo planými sliby. A přesto se tam objevují stále a stále. Proč? Prostě proto, že si tito lidé zajistili, aby je nikdo nevyměnil. Jednou z těchto zdí je pětiprocentní hranice pro vstup politického subjektu do parlamentu a druhou nedostatečné fungování stran uvnitř.

Řekněme si, je důležité, aby se lidé v politice měnili? Ano, je to nejdůležitější. V podstatě jsou důvody specielní, které platí jen pro náš stát a důvody obecné, které platí pro jakýkoliv demokratický stát.

Specielní důvod je ten, že většina stávajících politiků se dostala do politiky v období transformace. Kriteriem byly určité názory tohoto člověka a možná schopnosti. V žádném případě ne zkušenosti (třeba s regionální politikou apod.). To také nešlo. Zkušenosti s politikou měli jen komunisté. Proto tito lidé začínali jako nezkušení a mnohdy nevěděli dobře, co lidé "dole" chtějí. Ve vysoké politice se zkušenosti "zdola" nezískávají, tam se získává pouze nějaká rutina, navazují se vazby a učí se dvorská etika. To vše je sice potřebné, ale samo o sobě to nestačí. Nové podněty mohou přinést jen lidé zdola. A ti se nekonají.

Obecný důvod je, že člověk - politik - se opotřebovává. Takový opotřebovaný člověk může nastoupit snad na nějakou formální funkci (třeba prezident), ale už se nehodí pro výkonnou politiku. Co je to takové opotřebování? To je rozsáhlý komplex, řekněme si ty nejdůležitější atributy. Politik naváže příliš mnoho vazeb, zaváže se příliš mnoha lidem, kteří mu pomohli odstranit jeho "kopance" nebo mu pomohli dosáhnout některé funkce, dá příliš mnoho slibů, které nesplnil, vyřkne mnoho hloupostí, které musí opakovat, aby se neřeklo, že mění názory. A tak je stále více vázán a nemůže se správně "rozletět". Hlavně však neví jak se mění situace dole. Ztratí kontakt s "masami". Někteří to překonávají méně nebo více a podle toho by mohli vydržet v politice kratší nebo delší dobu. Jednou ovšem ten čas nastane. Za první republiky se říkalo, že politik musí umět mlčet (aby příliš mnoho nesliboval a nenamluvil mnoho hloupostí) a včas odejít. To druhé se však z politiky vytratilo.

Změna politických tváří v zastupitelské demokracii může proběhnout dvěma způsoby. Demokracií zevnitř stran a demokracií vně.

Demokracie zevnitř znamená obměnu lidí uvnitř strany. Správně by lidé s určitými zkušenostmi a úspěchy v nižších funkcích (v regionální politice, v mediích) měli kontinuálně nahrazovat vyšší kádry, a ty by měli opět sejít dolů. To vyžaduje ovšem širokou členskou základnu (aby byl dostatečný výběr) a potom zajištění postupu. V současných stranách nevyjímaje ty novější (US) to tak není. Ve vysoké politice se motají stále stejní lidé (pouze výjimky potvrzují pravidlo) a na regionálních úrovních se zase objevují jen stejní lidé. Pokud dojde k posunu, je výjimečný a pomalý. Stranická základna je malá a nekvalitní. Není odkud brát. Také chybí oslovování a získávání schopných lidí do politických stran. Politici si těch několik členů své strany pěstují, aby je vždy v primárních volbách zvolili a proto ani masovou stranu nepotřebují, taková by je totiž rychle vyměnila. Nová tvář nemá šanci, pokud snad ji ti nahoře nevyberou. Sobectví a závist vykonávají svoje.

Demokracie vně stran znamená postupné prosazování nových stran do politiky. Tomu brání volební zákon. Na regionální úrovni se objevují schopní nezávislí zastupitelé i starostové obcí, ale dál nemají šanci. Pokud by vstoupili do některé strany, nechají je "viset", založit novou stranu nemohou, protože nemají peníze na registraci a na bombastickou kampaň, kterou by taková strana musela mít, aby vstoupila do povědomí lidí a získala více než 5% hlasů. Velké peníze české subjekty nemají, šanci by měli možná některé mafie, nebo zahraniční kapitál (slyšel jsem že i Kožený chce do politiky, ten by na to peníze měl, ale to snad chceme?). V tom je opět nebezpečí pětiprocentní hranice. Pokud by tato hranice nebyla, může taková strana postupně získávat voliče, peníze z politiky postupně dostávat a postupně růst.

U nás se projevují záporně oba principy nedostatečné demokracie a platí oba důvody pro nedostatečnou výměnu kádrů. Bohužel vznikla nějaká dohoda nebo shoda mezi stranami, protože se tak projevují všechny, které jsou v parlamentu, a nejen ty dvě největší (opoziční smlouva). Proto můžeme mluvit o krizi zastupitelské demokracie.

Stojaté vody v naší zastupitelské demokracii vedou některé "myslitele" k prosazování jiných forem demokracie.

Participační demokracie znamená zvýšení vlivu občanských sdružení a jiných iniciativ na politiku. Tak jako nejsou v našem státě velké politické strany (počtem členů), nejsou ani masové organizace, které by snad měly dostatečnou základnu a demokratickou strukturu. Je to dáno tím, že lidé obecně ve vyspělých zemích se politicky neangažují. Pokud bychom umožnili nějakým občanským sdružením nebo organizacím vliv na politiku, využijí toho organizace řízené ze zahraničí nebo placené opět nějakými finančně zajištěnými mafiemi. To nelze připustit. I když máme nedůvěru ke zvoleným zastupitelům, přece jen jsou to lidé nějak demokraticky zvolení a jejich postoje jsou známé. Neznámé anonymní organizace, jen s několika členy, zato dobře zajištěné, nejsou přece zástupci lidu.

Přímá demokracie (přímá volba osobností) je možná pouze v malých jednotkách, max. do 5 tis, obyvatel. Tam se lidé znají a mohou zvolit svého zástupce nebo přímo starostu. Pro větší celky to nejde. Tam opět musí být zástupce volící další zástupce.

Přímá demokracie pomocí různých peticí a referend je problematická. Hlavní nebezpečí referenda je špatná informovanost občanů. Občan obvykle se problému příliš nevěnuje a nezná všechny okolnosti (na rozdíl od zastupitele, který je politický profesionál a má to v "popisu práce"). Pýcha některých občanů, kteří by chtěli rozhodovat, ale přitom se o problém nezajímají (ani na to nemají čas a kvalifikaci), může být scestná. Příkladem může být referendum o jaderné energetice v Rakousku, kde většina občanů rozhodla proti. Pyšní občané jsou stále na své rozhodnutí hrdi a nepřipustí si, že rozhodli špatně o věci, které řádně nerozuměli. Toho zneužívají populističtí a nacionalističtí politikové. Několik odborníků, kteří chtěli věci vysvětlit, byli ukřičeni nátlakovými skupinami využívajícími xenofobie. Referendum o podobných otázkách, majících odborný význam, je úplný nesmysl. Navíc voliči nemusí rozhodovat zcela zodpovědně a nikdo je za jejich rozhodnutí nevolá k zodpovědnosti. Rozpor mezi pravomocí a zodpovědností, byl hlavním nedostatkem feudálního a komunistického zřízení, kdy vedoucí činitelé nemohli být voláni k zodpovědnosti za svá pochybení. Víme jak to dopadlo. Za každé rozhodnutí, by měl být, pokud možno, někdo zodpovědný a nést důsledky. To referendum neumožňuje, protože davy jsou anonymní.

Velkou roli při referendu hrají sdělovací prostředky. Kdo je ovládá, ovládá občany (viz stávka v české televizi). Ti potom rozhodují podle různých stupňů psychické manipulace, které sdělovací prostředky předvedou. Nezapomeňme, že třeba noviny jsou už téměř všechny v zahraničních rukou. Kdo potom rozhoduje v takovém referendu? Opět mafie ovládající sdělovací prostředky.

Jsou ovšem referenda, která by se mohla, bez velkého rizika, uskutečnit. To jsou referenda k obecně známým problémům. To ovšem zase spěje spíše k obecní úrovni, kde jsou občané s problémem seznámeni. To je třeba referendum, zda má obcí vést silnice apod. Na celostátní úrovni to mohou být pouze referenda o závažných otázkách týkajících se nezávislosti státu. Zde totiž zastupitelé ani nemají právo o těchto závažných otázkách rozhodovat sami. Další referendum by mohlo být na základě petice občanů věrohodně podepsané určitým poměrně velkým počtem občanů, která by již obsahovala otázku k referendu. V takovémto případě se předpokládá, že občané problém znají. Diskuse k této otázce by se potom musela vést ve státních sdělovacích prostředcích. Vše to by musel přesně stanovit zákon. Takovým způsobem by se mohl třeba změnit volební zákon, protože poslanci sami nikdy pětiprocentní hranici nesníží a stejně tak ani svoje platy.

Ani v nastávajících volbách není řešení nevolit. Furiantství se nevyplácí. Nutno uvažovat relativně. Přibližně vybrat politika, o kterém víme, že hájí zájmy státu. Hlavně rozpoznejte ty, kteří slouží jen sobě nebo cizím zájmům.

Ing. Vlastimil Podracký

člen ÚR KAN

vpodracky@volny.cz

www.kan.cz