Vše, co se odehrává v naší zemi, zejména v politice, ale také v ekonomické, sociální a kulturní oblasti, i to, co se dotýká morálky, problémů narůstající zločinnosti a drogových závislostí, lidé hodnotí z mnoha pohledů. Podle toho ke které straně mají nějaký vztah, podle toho k jaké společenské vrstvě náleží. Velkou roli v tom hrají samozřejmě media, která jsou při vytváření názorů lidí hlavním ovlivňujícím faktorem. Ne-li dokonce tím rozhodujícím.

Z politiky se v posledních letech stala pro řadového občana jen velice málo přehledná a srozumitelná džungle, v níž „predátorské strany“ rozhodují bez ohledu na zájmy občanů tak, jak to vyhovuje plánům jejich čelních představitelů. Mnohým lidem se leckteré kroky těchto stran sice nezamlouvají, ale jejich hlas jen málokdy pronikne na veřejnost. Jednak proto, že těm „velkým stranám“ skrytě poplatná media jim prostor pro nějaké vyjádření neposkytnou a jednak proto, že pokud se pokusí svůj názor, odlišný od názorů politické elity, veřejně vyslovit, uštěkají je skalní příznivci těch „velkých stran“ dřív, než stačí vyslovit první věty své myšlenky. Svoboda slova sice údajně existuje, ale jak pro koho!

Obdobnou džunglí je také oblast ekonomická. Která se díky zmateným, ale promyšleně zacíleným „ekonomickým reformám“ prvních polistopadových vlád stala doménou technokratické elity předcházejícího režimu a všehoschopných individuí, pro které morálka poctivosti je velkou neznámou. Existuje sice svoboda podnikání, ale jen pro ty, kteří patří mezi „vyvolené“, protože za sebou mají některou ze zmíněných „velkých stran“, nebo tučné konto v některé stejnou elitou ovládané bance, u něhož nějaká čistota zdroje nehraje ani tu nejmenší roli!

Nejiné je to v oblasti sociální. Na jedné straně existují vrstvy, které se doslova topí v přepychu a vedle toho početně vysoce převažující vrstva čehosi, čemu se kdysi říkalo „střední stav“ a o níž se tvrdilo, že je základem ekonomické stability a prosperity, která se dnes potácí na rozhraní mezi chudobou a slušným životem. Pak je tu ještě vrstva „ztroskotanců“, odkázaných žít bez domova a odkázaných jen na sociální výpomoc a na charitativní organizace. A nakonec vrstva „parazitujících“, která žije jen ze sociálních dávek, k nimž si „přilepšuje“ velmi často nepříliš zákonnými aktivitami a která nejeví ani tu minimální snahu starat se o svou obživu poctivou prací. Lze říci, že i v této oblasti existuje občanská rovnost práv, ale bohužel jenom v proslovech politiků, protože přes všechno jejich přesvědčování, že všichni lidé jsou si rovni, někteří jsou přece jen o hodně rovnější!

Samostatnou kapitolou absurdnosti naší společnosti je pak oblast kultury. Tedy dá-li se vůbec v době zvrácenosti soukromých televizních medií o kultuře vůbec mluvit. Skutečná kultura se stává dostupnou zase jen pro vybranou vrstvu společnosti, která „na to má“! Knižní trh je přesycován laciným literárním brakem a pokud je vydána opravdu hodnotná publikace, její cena je pro většinu lidí nedostupná. A stejně je tomu tak rovněž u kvalitních divadelních představení. Politici sice velice rádi o potřebě zkulturnění naší společnosti hovoří, ale občas se zdá, že spíše pracují proti tomu. Třeba například tím svým neustálým preferováním internetu jako základního informačního a vzdělávajícího media. Ale kdo má možnost připojení na internet, ten musí potvrdit, že to, co se v síti nachází, k tomu zkulturňování přispívá pramálo!

V oblasti morálky jsme na tom ještě hůř. Dá-li se ještě u nás vůbec o nějaké morálce mluvit. Již tak dost lety komunistické totality narušený morální kredit lidí ještě víc narušila polistopadová filosofie nové politické elity, přesvědčující veřejnost, že především se každý musí starat jen a jen o sebe, že každý je tvůrcem své budoucnosti a že na metodách jaké při tom použije příliš nezáleží. Přidá-li se k tomu skutečnost, že valná část našich občanů je díky letité propagandě komunistů dnes založena silně atheisticky, v čem jim jdou příkladem i vysocí političtí činitelé v čele s tím, který je mezi nimi dnes nejvyšším, i již zmíněné působení elektronických medií, v nichž člověk nalezne jen minimum pořadů věnovaných křesťanství a křesťanským morálním zásadám, lze říci, že morální propad spíše narůstá, než aby se zmenšoval! A politikům to zřejmě asi vyhovuje. Zřejmě proto, že v kalných vodách se líp loví a morálně rozpolcené davy se lépe dají zmanipulovat. A to přece ve volbách hraje hlavní roli!

Zločinnost a drogy, to jsou opět dvě kapitoly samy o sobě. Dvě kapitoly se stejným pozadím. Na obou se podepisuje především přehnaný liberalismus prosazovaný současnou politickou elitou a také celkový morální propad společnosti. Svým dílem přispívá samozřejmě k nárůstu zločinnosti i drogových závislostí i to, že naše soudnictví je v boji s přestupníky zákona víc než bezzubé a navíc ještě přímo neochotné zločiny řešit rychle a razantně, aby se náhodou neřeklo, že nějakému darebákovi byla narušena jeho „lidská práva“!

Ale vrátím-li se k té „různosti pohledů“na dění v naší společnosti, musím se zmínit ještě o jednom fenoménu. Různí se nejenom názory zde doma žijících občanů, ale také názory mnohých Čechů žijících doposud v exilu. Narazil jsem na to u řady těchto exulantů s nimiž jsem měl možnost osobně se setkat, nebo alespoň písemně komunikovat. Mnozí z nich prostě nechápou co se u nás děje. Zejména nechápou jak je možné, že mají komunisté, současní i ti bývalí, u nás tolik moci ještě tolik let po listopadu 1989 a zejména to, že tato jejich moc neustále narůstá. Většinou tento neutěšený trend připisují sice naší současné politické elitě, ale jsou mezi nimi také někteří, podle kterých je na vině jak politický analfabetismus občanů, tak jejich mizivá odvaha projevit svůj názor, vyvolaná strachem z možných takových represí, jako je ztráta zaměstnání a podobně. Lze konstatovat, že jak exiloví zastánci prvého, tak exiloví zastánci druhého názoru, mají pravdu. Pravdou je zřejmě obojí, ale to si lidé tu doma, ani ti tam venku, stále ještě neuvědomují a tak se naši občané dál nechávají hnát politiky jako stádo směrem, který jim politická elita vybere a o jehož nevyvratitelné správnosti veřejnost všemi způsoby intenzivně přesvědčuje.

Shrnuto, to, co se u nás tak vzletně nazývá demokracií, má často neskonale blíž k prapodivné anarchii, která celou společnost zavádí do slepé uličky a v oblasti politiky k stranické oligarchii, která v mnohém připomíná nomenklaturnost předcházejícího režimu.

J. Thuma, Praha