Dámo a pánové!

Děkuji za pozvání, děkuji i za to , že zde mohu promluvit. Nakonec jste se sami hlasováním rozhodli, že zde mám mluvit. Nevím však, zda právě já jsem ten správný typ, který by zde měl něco říkat. Dokonce ne jenom zdvořile pozdravit, ale dokonce mluvit trochu o sobě a svých zkušenostech . Proč si nejsem jist , že jsem ten správný řečník?

Protože já jsem člověk bez velkých osobních politických ambicí, který, když „přišlo“ k 17. listopadu 1989, tak se dal obyčejně do služeb a k dispozici studentům a jejich revoluci, protože chtěl pomáhat odstranit zločinný komunistický režim a pomáhat nastolit skutečnou lidskou (já říkám občanskou) svobodu. Byl jsem vlastně, díky babiččině „modré“ krvi, dědečkově antikomunismu a poměrně značnému „pobytu“ mých příbuzných v komunistických lágrech, spíš geneticky, než jinak, předurčen k politice.

Jsem člověk, který našel spřízněné myšlenky v Občanské demokratické alianci, straně volebního typu, kde má mít rozhodující slovo mandát z obecných voleb a ne sekretariát. Kandidoval jsem za ní a dokonce se stal jedním z nejvyšších ústavních činitelů ČR. A jako správné „dítě revoluce“, dítě politicky naivní, jsem pak byl, jak se říká „po zásluze touto revolucí požrán“.

Jsem hrdý na to, že jsem mohl být „u toho“ (dokonce pyšně říkám, že aktivně), když jsme, často tzv. téměř „proti všem“ přijali Ústavu ČR, prosadili alespoň částečné rehabilitace a restituce, vstoupili do Severoatlantické aliance, probojovali transformační privatizaci, či dali základy svobodnému podnikání a výrazně se podíleli na vytvoření podmínek, když se občané po roce 1989 rozhodli žít ve svobodě. Ať si kdo chce, co chce říká, je to zázrak.

Ale na druhé straně jsme s dalšími konzervativci nedokázali vyhrát boj s postkomunisty, etatisty a pseudo pravicovými liberály uvnitř ODA a tudíž jsme dopustili, aby se strana, která působila na voliče, kteří podporují pevný řád, svobodu, spojenou s odpovědností a proto zdůrazňují vládu zákona, stala stranou neúspěšnou a proto i nepotřebnou.

V obecné rovině se nám nepodařilo prosadit novou politickou kulturu, nepodařilo se prosadit opuštění nesmyslných třetích cest, nepodařilo se zabránit otřesnému státnímu zadlužení. K fenoménu zadlužení je třeba připomenout sdělení současných politických stran, že ČR má poměrně nízký státní dluh. Za prve to není pravda, neboť se nemůžeme poměřovat se státy s výrazně menším vnitřním zadlužením. Za druhé to není dluh žádného státu, ale jeho občanů. A když každý občan – od novorozeněte až po nejstaršího seniora – dluží už více než 100 000,– Kč, tak sdělení, že dluh je poměrně nízký by nemělo obstát ani na party v psychiatrické klinice. Také se nám nepodařilo razantněji prosadit cenové deregulace a provedení důchodové a také zdravotní reformy, odluku církví od státu a pod. Za nejdůležitější chybu pak považuji, že se nám nepodařilo vyrovnat se důstojně s komunistickou minulostí. Za zločiny minulosti se udělala tlustá čára, což do paměti národa uložilo informaci, že zločiny se vyplácejí - hlavně pokud jsou dostatečně velké a navíc jsou konány kolektivně.

Dobře víme, že demokratická společnost stojí na dobrém fungování, ale také na téměř absolutním strukturálním oddělení tří elit – politické, ekonomické a morálně kulturní. Odešel jsem téměř po deseti letech dobrovolně z tzv. velké politiky, protože jsem nebyl ochoten akceptovat praktiky starých, staronových i nových politických elit, které strukturální oddělení politiky od ekonomiky odmítly a morálku vynechaly.

Samozřejmě,že mě na současné politice mnoho věcí štve. Vždyť místo nové politické kultury a transparentnosti moci se přestávaly střetávat různé politické názory a hodnoty, setřel se rozdíl mezi pravicí a levicí, mezi liberály, konzervativci, socialisty a populisty. Každý se dokáže spojit s každým, v ekonomice se i proto stále hledá nesmyslná třetí cesta plná korupce, desatero se stalo i významově cizím slovem, natož slovo Bůh. Vzniká dojem, že demokracie je vlastně amorfním politickým prostorem pro dlouhodobé přežívání jistých politických elit, naprosto spojených s elitami ekonomickými. Otřesná situace je pak v médiích. Ta totiž provozují nejhorší politickou prostituci s tzv. současnými mocnými (a to možná urážím prostitutky). Vrcholem je pak politika party kolem pana Paroubka, který si zahrává s myšlenkou „osvíceného totalitaristy“. Právě proto blížící se parlamentní volby 2006 by měly být a také budou tzv. dvojkovou volbou – tedy:

- pro pana Paroubka a jeho partu (včetně KSČM)

- proti panu Paroubkovi.

Já říkám otevřeně, že pro mne je liberál lepší než socialista, etatista lepší než totalista, quasi–pravičák lepší než socialista se svou třetí cestou, plnou ekonomické korupce, související s přerozdělováním prostředků. Nejhorší však je pro mne blbec. Proto si myslím, že pro všechny slušné lidi v této republice, zvláště pro ty, kteří ctí občanskou svobodu a vládu zákona, by mělo být poměrně jasno. Ale – je zřetelné, že to bude opět na krátkou dobu – dobu volebního mandátu.

Je evidentní, že právě pro chybějící pevné morální zásady současné politické reprezentace může být, (a také bude) konzervativní politika politikou budoucnosti. Jedině návrat k pravdě, svobodě zákona a biblické pravdě může zastavit degeneraci tzv. západní křesťanské společnosti. A výjimkou nebude, a ani nemůže být, ani Česká republika.

Je evidentní, že konzervativní politika se právě pro tyto důvody prosadí. To ale znamená, že se pro to něco musí dělat. Pokud konzervativně, tak pomalu, pečlivě a dokonale se připravovat. Pokud by to měla být politická stran, tak musí mít svoji vlajku s jednoznačným erbem, která hledá své vojáky, kteří v ní věří; a naopak musí zdaleka odpudit všechny, kteří touží po osobní moci, po spolkovém klábosení a hlasování o tom, co na tu vlajku vodovkami kdykoliv budou moci přimalovat.

Pokud máte své vize, pokud máte svá pevná a jednoznačná stanoviska, pokud jste odhodláni udržet svoji konzervativní značku, pokud budete umět zabránit případným rozporům i třeba tvrdým vyhnáním ideových odpadlíků a hlavně pokud si věříte, tak do toho běžte! Česká republika to bude potřebovat.

Jistě nebudu ani zdaleka jediným, kdo Vám bude držet palce. A pokud budete přesvědčeni, že Vám jakkoliv mohu pomoci – tak vězte – budu k tomu připraven.

Promiňte, že jsem Vás svou úvahou zdržel. Když už jste se rozhodli pozvat mě a dát mi slovo, tak jsem to považoval za svoji povinnost.

Děkuji Vám za pozornost a přeji mnoho úspěchů. A také docela obyčejně přeji: Pěkný den.

V Brně, dne 1.4.2006

Karel Ledvinka