V roce 1891 vydal ve Vídni, mně prozatím neznámý, rakouský patriot, s největší pravděpodobností aristokrat, velice promyšlený a duchaplný spis Der Konservativismus und Oesterreichs Zukunft, kde se bez jmenovaní jakékoliv rakouské strany a jakéhokoliv rakouského politika zamýšlel nad budoucností monarchie z hlediska možnosti prosazení konzervativních politických zásad. Již na první pohled navazoval název tohoto spisu zcela vědomě na stěžejní dílo zakladatele moderního rakouského politického konservatismu a kritika předbřeznových politických poměrů barona Viktora Andriana von Werburg Oesterreich und dessen Zukunft z počátku 40. let 19. století. Tenkrát se stalo Werburgovo dílo politickou učebnicí, a to nejen šlechtické opozice vůči metternichovskému politickému systému. Absolutistické zkostnatění již nevyhovovalo šlechtické, a ani měšťanské inteligenci, oslněné tehdy příkladem anglické šlechty,která ač šla s dobou, přesto si udržela výsadní politické a hospodářské postavení ve společnosti nikoliv ovšem jako politická korporace, ale jako moderní silný sociální stav občanské společnosti, z něhož vyzařovalo osobní a politické džentlmenství, v podstatě jako jakási „zobčanštělá idea urozenosti“. Tehdejší odbojní aristokrati z Čech byli fascinováni dokonalým souladem vnitřních postojů a společenského a politického vystupování v rámci neuvěřitelných možností politické angažovanosti uvnitř anglické konstituční monarchie a lokálního selfgovernmentu. Zvláště byli nadšeni anglickým modelem konzervativní syntézy tradice a pokroku. Za českého Andriana von Werburg byl tehdy považován hrabě Leo Thun-Hohenstein především díky svému nepolitickému spisu Über den gegenwärtigen Stand der böhmischen Literatur und ihre Bedeutung a nedlouho poté i jeho bratranec Josef Matyáš Thun za názory sdělené veřejnosti také v počátku 40. let 19. století v brožuře Der Slawismus in Boehmen. Oba aristokrati v nich podpořili emancipační snahy české inteligence (a posléze rovněž Leo Thun i emancipaci Slováků vůči Maďarům), když byli napadeni ze strany mladoněmeckých liberálů. Jim, tedy mladoněmcům, překvapivě tato mladá a nečekaná národní hnutí hatila uskutečnění myšlenky politického sjednocení velkého Německa. I když argumentační výzbroj obou obranných spisů nebyla politicky příliš silná, fascinovala české publikum především propagací myšlenky, že konzervativec musí stát vždy rytířsky na straně slabšího. Od té doby uplynulo padesát let a v Rakousku se zjevil opět nový, tentokrát anonymní prorok konzervativní idey ochrany slabšího. Náš neznámý konzervativec v 90. letech 19. století chránil či pokoušel se chránit ve svém stostránkovém spisu nikoliv nové národy, ale nejslabší sociální vrstvy proti liberalismu, když pateticky psal: „Die gähnende Kluft zwischen Armen und Reichen wird immer weiter, die Anzahl der ersteren wächst mit dem Besitze der letzteren. Nation steht gegen Nation, Race gegen Race, Klasse gegen Klasse bis an die Zähne gerüstet im Felde. Wo früher eine Fuge war, ist heute ein Riss. Die Wissenschaft entfernt sich immer mehr von der Bildung, die Begriffe von Recht und Unrecht haben sich verschoben, die Bande der Familie und Ehe sind gelockert, Moral, Sitte und Glaube haben aufgehört der Kompass für die Menschheit zu sein. Immer mühvoller wird der Daseinkampf und immer rücksichtloser und vernichtender wird geführt. Das Schiff ist steuerlos geworden, es irrt durch die brandenden Wogen, ein Spiel der Strömung - wohin wird sie uns führen?“ Takovýto neutěšený obraz politických poměrů v habsburské monarchii a v Předlitavsku zvláště vznikl tedy po několika desetiletích panování liberalismu. V tomto díle nenajdeme ani stopu po nějakém uznání či vyjmenování jediného úspěchu liberální doby. Liberalismus přinesl dle svého autora-patriota jen ještě větší problémy, než které byly před rokem 1848. Vždyť jeho dětmi jsou v prvé řadě nacionalismus a nezvládnutelná sociální, rozuměj dělnická, otázka. Anonymní spis nešetřil ostrou kritikou liberalismu, na druhé straně ale přinášel i zajímavá nová konzervativní řešení zásadních dobových politických a sociálních otázek. V následujícím textu se pokusím naznačit postavení konservatismu v Rakousku a v Čechách a konfrontovat jeho reálný a myšlenkový vývoj s ideálními řešeními, naznačenými právě ve výše uvedeném textu anonymního autora.
Kde začít? Snad tvrzením, že v Rakousku se po roce 1848 nevytvořila silná konzervativní politická strana s vlivným politickým listem. Konservatismus je obecně politickým principem, na kterém se velmi obtížně budují a udržují politické strany. Uznáme-li za jeho základní myšlenku postulát, že usiluje především o udržení stvořeného s ohledem k jsoucímu a že si buduje živý vztah k současnému, pak má velmi mnoho společného s mnoha dalšími politickými hnutími působícími v jiných stranách. Představuje tak dokonce jakousi pomyslnou diagonálu vedenou napříč společenským a politickým spektrem, i když je vlastně neustále z této diagonály vyháněn, protože ostatní ofenzivní hnutí velmi provokuje snahou po udržení přirozené a vyvážené nerovnosti ve společnosti, po udržení stávajícího pořádku, tehdy tedy monarchie, snahou po obnovení přirozeného křesťanského vztahu mezi lidmi, láskou spíše k vlasti než k národu a samozřejmě vírou v císaře a v Boha. Jiná hnutí, například klerikalismus, liberalismus, socialismus a nacionalismus, lze časově a územně ohraničit a vymezit. Konservatismus nikoliv. V Rakousku spíše existovali konzervativně naladění jednotlivci, nikoliv strany. Málokterá strana měla v té době v názvu slůvko konzervativní, a když už v názvu konzervativní byla, pak byla spíše klerikální, katolická, státoprávní, anebo naopak verfassungstreu nebo agrární. To, čím by se daly konzervativní strany a proudy v Předlitavsku vymezit, nebyla ani tak idea, jako spíše zcela konkrétní opora jejich politického významu a autority, a tím byly opravdu instituce monarchie a novostavovského parlamentarismu, tedy konkrétně dvoukomorový parlament, zvláště panská sněmovna, novostavovská ústava s výlučným postavením císaře a s volebními řády postavenými na kuriích, tedy s volebními třídami podle majetkového a inteligenčního censu. A k tomu také musíme samozřejmě připočíst i jistý tradiční lidový monarchismus venkovského obyvatelstva. I v rámci takto nastavených božsky zakotvených (císař) a ústavních institucí (panská sněmovna) existovala po dlouhou dobu možnost chovat se v Předlitavsku jako moderní konservativní strana anglického typu. Tato možnost byla naplněna po politickém pádu liberálů na přelomu 70. a 80. let a ještě předtím po spektakulárním krachu ekonomického liberalismu v roce 1873. Tato možnost spočívala ve změně volebních řádů a v rozšíření voličské základny (viz tzv. pětizlatkoví voliči z roku 1882) či v nastartování velkolepých sociálních programů ochrany nejchudších dělných vrstev sociálním zákonodárstvím nebo jinou ochranou, například reformovanou živnostenskou politikou. Rozšiřování volebního práva inovací volebních řádů však mělo pro předlitavské konzervativce také zcela jasné hranice. Nikdo z tehdejších rakouských konzervativců nepřekročil stín požadavku všeobecného volebního práva, který visel ve vzduchu již od počátku 90. let 19. století. O tomto tématu ostatně ve zmíněném spise nenajdete ani slovo.
Zatímco k zásadní změně volebního řádu rakouští konzervativci nenalezli nikdy odvahu, do kardinálního reformování sociálního zákonodárství se pustili s vervou. Nastolení sociálního smíru nápravou liberálních doktrín či zanedbání bylo pro ně velké téma. Za vlády konservativců, sdružených kolem hraběte Eduarda Taaffeho, tedy po roce 1879, se sociální politika stala i v Předlitavsku součástí státní politiky. Regulace bídy a utrpení byla významným přínosem tohoto pestrého uskupení konservativních sil v Předlitavsku. Konzervativci korigovali přežilé liberální ekonomické a právní normy. Jejich novely živnostenských řádů z 80. let 19. století likvidovaly základní přehmaty liberalismu vůči kvalitní a poctivé lidské práci. Poprvé také v tomto období došlo k zásahu státu do vlastnictví výrobních statků a dopravní infrastruktury (viz počátky postátňování železnic). Zvláště integrované sítě jako pošty a železnice měly sloužit vcelku a celku. Veřejný zájem byl tehdy propagován především konzervativcem, nikoliv individualisticky založeným liberálem. Za krátké vlády hraběte Sigmunda Hohenwarta, předsedy prvního celorakouského konzervativního klubu, vystupujícího pod hlavičkou Strany práva (viz pokus o fundamentálky) na počátku 70. let a Taaffeho konzervativců, ke kterým patřily také české honorační měšťanské elity a konzervativní velkostatek, bylo více vycházeno vstříc národním hnutím a jejich jazykovým a kulturním požadavkům. Regulace byrokratizované komunikace ve prospěch národních jazyků v jednotlivých zemích, zvyšování počtu středních škol a rozdělení pražské univerzity spadá rovněž do tohoto konzervativního období let 1879 až 1893.
Dalším rysem konservativců v Rakousku bylo uznávání autority církve především v soukromí, tedy v rodině a ve škole. Theismus byl žitým programem rakouských konzervativců. Problematičtější už bylo jeho politické vyjádření. V době rozmachu přírodních věd, zavádění nadkonfesní školy a relativizace základních duchovních hodnot byla liberálně či spíše svobodomyslně naladěná veřejnost konfrontována například s vyhlášeními o papežské neomylnosti. Tím byly moderně uvažující konzervativci hnáni do dilematického ústraní. Chápali, že trend doby směřuje jednoznačně k sekularizaci. Klerikální křídlo konzervativců, reprezentované některými šlechtici a faráři, proti tomuto trendu bojovalo osvětovou činností v katolicko politických jednotách, od 90. let, kdy se víra stala také politickou devizou, tíhu boje proti ateistickému liberalismu a socialismu převzaly s požehnáním papeže křesťansko sociální strany se značnou plebejskou voličskou základnou. Pokus kanalizovat či ovládnout toto hnutí prelátskou elitou (bratři Schönbornové) v Čechách ztroskotal. Toto hnutí šlo, zvláště ve Vídni, svou vlastní - antisemitskou - cestou. Tímto a posléze ještě podporou požadavku zavedení všeobecného volebního práva pro volby do poslanecké sněmovny říšské rady štěpilo konzervativní řady a odtrhovalo se viditelně od starorakouského konservatismu.
Konzervativci feudálního, státoprávního a klerikálního zaměření hráli nejvýznamnější roli v českém a tyrolském sněmu. V Čechách byli reprezentováni nejvlivnějšími magnátskými rodinami, historickou šlechtou. Ideově se řadili a sdružovali kolem vídeňského listu Vaterland, jehož duchovním otcem byl majitel děčínského velkostatku hrabě Lev Thun a redaktorem Karl von Vogelsang. Tento list žil jen z finančních darů české šlechty a po dobu jednoho půlstoletí plnil úlohu sice málo čtené, zato ale významné konzervativní hlásné trouby. Původně byl podporován i těmi šlechtici z Čech, kteří se s nejmocnějšími českými tory později rozešli kvůli českému státoprávnímu programu, tedy ústavověrnými aristokraty. Čeští aristokraté vstupovali do nové porevoluční a posléze obnovené konstituční doby s pošramoceným sebevědomím. Dvakrát prohráli zcela zásadní materiální a politické boje. Nejdříve za revoluce ztratili ve prospěch byrokratů správu nad obyvatelstvem, pak na začátku 60. let prohráli i svůj boj o vyčlenění velkostatku z katastru obce. Nyní se jim mohlo přihodit, že o jejich hospodářských aktivitách budou spolurozhodovat jejich bývalí poddaní. Proto se velmi angažovaně zapojili v 60. letech 19. století do vedení obecních a okresních samospráv. Samosprávy se tak staly po roce 1865 jejich vojskem v boji proti státní byrokracii a v boji za uskutečnění největšího českého konzervativního požadavku, jímž byla restituce práv království Českého. Konzervativní šlechta se stala společně s českým liberálním měšťanstvem v Čechách strážcem státoprávního odkazu. Historické státní právo, ono německými liberály vysmívané středověké haraburdí, díky šlechtickým a měšťanským konzervativcům přežilo do moderní doby a bude jako živý princip úspěšně uplatněno v říjnu 1918. Bez tohoto největšího konzervativního, tedy státoprávního, požadavku druhé poloviny 19. století a jeho šlechtických a měšťanských nositelů, by se Československá republika rodila velmi těžce.
Politickými partnery konzervativního velkostatku byli kupodivu čeští liberálové. U Palackého, u Riegrových a posléze Bráfových liberálů či u národních liberálů můžeme také hovořit o zřejmých konzervativních rysech, jestliže konservativismus pojmeme jako velmi široké spektrum politického jednání a myšlení. Hlavní náplní politické činnosti těchto staročechů bylo současně naplnění konzervativních politických maxim, která se konkrétně vyznačovala bojem proti správnímu (vídeňskému) centralismu a centralistické únorové a prosincové ústavě a proti proticírkevnímu smyšlení německých liberálů. Cítili, tak jako historická šlechta, povinnost vůči státoprávní tradici a tím se bránili německému liberálnímu centralizovanému státu. Konzervativci tedy byli v Čechách nejen klerikály, feudály, honoracemi, ale především federalisty či autonomisty, neboť prosazovali (sice marně) historicko politickou individualitu českého Království a její modernizované zakotvení v rámci habsburského soustátí. Když z jara 1870 přistoupila historická šlechta k Riegrově Deklaraci ze srpna 1868 jen s lehkou formální výhradou, zdálo se, že je to velký krok k vytvoření vlivné konzervativní strany v Čechách a k integraci rakouských konzervativních sil, které spolupracovaly s tichým souhlasem liberalismem znechuceného panovníka. Toto spojenectví zůstalo nakonec jen spojenectvím volným i díky společné prohře ve státoprávních bojích během tzv. fundamentálek na podzim 1871. Na počátku 90. let, po krachu tzv. punktací a po rozpadu staročeské strany, skončilo toto politické koaliční spojenectví po období desetileté vrcholné spolupráce na půdě českého sněmu a říšské rady definitivně. Šlechtičtí konzervativci poté už adekvátního měšťanského partnera v Čechách nenalezli a zůstali společensky a politicky osamoceni, i když jisté vazby k agrarismu a křesťanskému hnutí bylo u nich možné stále nalézt.
Pozice konzervativců se po roce 1900 stala obtížnou. Atributy českého politického konservatismu se tehdy příliš neslučovaly s novými trendy doby. Rakouský a český konservatismus byl spíše patriotický a tudíž nenárodní, autonomistický, a tudíž proticentralistický, antimasový, tudíž elitářský, antibyrokratický, tudíž samosprávný, novostavovský, tudíž nedemokratický, neslovanský, a tudíž kmenově vlažný, respektive programově neprotiněmecký a neprotirakouský. Dále byl kuriální, katolický až klerikální, monarchistický a státoprávní, avšak i z tohoto posledního politického principu ustoupili někteří čeští šlechtici pod tlakem masových hnutí a generálních stávek před první světovou válkou. Díky šlechticko honorační složce byl konservatismus silně vázán k tradici a minulosti, z níž si ale vypěstoval odpor k rozpohybovaným masám, tedy k revoluci a k obecně českému obdivu k husitství (viz skandál na českém sněmu kolem neumístění Husovy busty na budově nového Národního divadla v roce 1889).
Jeho přednosti byly vůči velkým dobovým politickým modlám, kterými byla především unifikace a demokratizace, jako by nicotné a ze starého světa, neboť mezi ně patřila majetnost, nezkorumpovatelnost, noblesa, zbožnost a morálka. Česká společnost byla spíše plebejská, levicověji a rovnostářsky zaměřená a moderní a „inteligentní konservativismus“ (smím-li užít slova Tomáše Halíka) byl, a snad stále je, pro ni luxusem či cizím prvkem. Její katolictví bylo už tehdy tak trochu povrchní (největší heretik českého středověku má pro ni stále neuvěřitelnou přitažlivost) a „další konzervativní hodnota, například potřeba řádu a zakotvení v něm nebyly nikdy naléhavě pociťovány, stejně jako se jí nedostávalo smyslu pro drobnou trpělivou práci pro stát“ či „úcta k právu, které se jen mírně a opatrně přizpůsobuje měnícím se podmínkám“. Spíše stále holduje mladočeské modle pokroku, obstrukce, poškozování státu a odboje. Snad proto ani dnes nenaleznete ve věcném katalogu Národní knihovny v Praze v Klementinu heslo Konservatismus.
Ale zpět k našemu spisu o konservatismu z roku 1891. Onen neznámý autor v něm nastínil velkolepý program konzervativního řešení nejožehavějších politických a sociálních dobových a nadčasových otázek. Dopředu prozradím, že k jejich realizaci jsme dospěli mnohdy teprve v nedávné době, protože se mezitím zkoušely jiné, většinou národně socialistické, socialistické a komunistické varianty. Chtěl vychovávat dělnictvo, stavět pro jeho děti školy, organizovat ho na nepřevratových základech (například píše: „věřím tomu, že sociální demokracie se jednou dostane k moci, ale nevěřím tomu, že by svůj program někdy vůbec uskutečnila“). Navrhuje budování společenské solidarity, samozřejmě na křesťanských základech, ale také na nové mzdové a daňové politice. Vyslovuje nutnost financovat velký konzervativní list. Uvažuje o nových možnostech státního kapitalismu pro některá výrobní odvětví atd. atd.
Buďme však spravedliví: k navrženým konzervativním řešením tehdy nedošlo a dojít ani nemohlo. Jejich konzervativní nositelé byli smeteni či nechali se smést z tehdejšího politického jeviště, neboť se například postavili proti rozšíření všeobecného volebního práva (viz smutný osud Bohuše Riegra v české společnosti po jeho hlasování proti všeobecnému volebnímu právu), a také proto, že během Velké války setrvala většina z nich na loajálních a monarchistických pozicích. Na tento velký, nejen politický třesk (první světová válka) připraveni nebyli. Jako by se konzervativci nikdy nedovedli orientovat ve vykloubených časech.
Per aspera ad astram, tedy mlhami ku hvězdám, byla tehdy jejich optimistická deviza, mnohdy však, zdá se, pochodovali opačným směrem. Má proto ještě program, založený na odhalování podstaty lidského konání a udržování a udržení pořádku a morálního řádu ještě v této době budoucnost? Naději masověji se prosadit?
Milan Hlavačka