Předvolební
zápisník II. – O úkolech státu
V Bibli
– konkrétně v epištole Římanům – je jednoduše a jasně řečeno, co má dělat
vládní moc. Ocitujme si příslušný oddílek (13,1-6):
Každý
ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou
zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu
řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud.
Vládcové
nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš,
aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní
pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš
proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem
trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně
před trestem, nýbrž i pro svědomí.
Proto
také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů.
Podle Písma je tedy úkolem vlády
trestat zlo a odměňovat dobro. Aplikuji-li tento mandát vládní moci do dnešní
doby, mám za to, že dnes se má stát starat především o vnitřní i vnější
bezpečnost země a o vládu práva. Daň platíme proto, aby vládní moc mohla tyto
úkoly naplňovat.
Začteme-li se do knihy Fareeda
Zakarii „Budoucnost svobody“, možná mu dáme za pravdu, že vláda práva (k níž
patří ochrana soukromého vlastnictví) je ještě důležitější, než demokracie.
Zakaria ve své knize dokonce
přesvědčivě dokazuje, že tam, kde se podařilo zavést vládu práva a ochranu
soukromého vlastnictví (Frankovo Španělsko, některé státy Dálného Východu, jako
třeba Taiwan, Jižní Korea nebo Singapur), mohl později nastat úspěšný přechod
k demokratickému zřízení, jež je dnes relativně stabilní. Naopak tam, kde
byl učiněn pokus zavést demokracii dříve než vládu práva a ochranu soukromého
vlastnictví, se demokracie dlouhodobě neprosadila (mnohé státy Afriky). Písmo
demokratickou vládu nevyžaduje – Pavlovi nepochybně tato možnost ani nebyla
známa – nicméně Písmo formuluje předpoklady, za nichž je případně možno
demokratickou vládu zavést.
Všimněte si, že náš stát
biblický mandát staví na hlavu (podobně jako mnohé jiné socialistické státy).
Stát se věnuje otázce sociální, řeší problémy zdravotnictví, organizuje státní
i veřejné školství, ale poměrně značně selhává v těch oblastech, které by
měl zajistit především. Soudnictví je mnohdy nefunkční už proto, že je tak
nesmírně zdlouhavé. Soukromé vlastnictví není dobře ochráněno (o tom
v jednom z příštích „zápisníků“). Oprávněná nespokojenost s prací
policie a soudů podvazuje úspěšné fungování celé společnosti.
Nechci říci, že by se stát měl
teď zčista jasna přestat starat o otázky sociální, zdravotní či o školství.
Tvrdím ale, že naše pozornost coby voličů by se měla upřít především na ty
oblasti, které jsou primární funkcí státu. Čím více se stát stará o otázky
sekundární (k nimž kromě zmíněných oblastí patří i ekologie), tím větší prostor
vzniká pro korupci, jež nakonec podvazuje i tyto sekundární oblasti. Uveďme
příklad: Co nám bude platné, budeme-li mít dobré ekologické zákonodárství,
nebude-li vynutitelné a nebude-li vynucováno? Mnohdy pak obyvatelé určité
předpisy považují za zbytečnou buzeraci, protože vědí, že mocné podniky mohou
beztrestně páchat mnohem větší škody. Podobně je málo platné, je-li bezplatné
zdravotnictví, pokud je současně nefunkční, a lidé nevědí, komu strčit úplatek
a jak velký, aby se jim dostalo ošetření na přístroji, jenž by mohl vyřešit
jejich zdravotní problém.
Stát dle mého názoru nemůže
„zprivatizovat“ své základní funkce – armádu, policii, soudnictví.
V těchto oblastech se musí postarat o hladké fungování. Na to platíme
podle Bible daně. Další sféry moderní stát organizovat také musí, ovšem měl by
v nich otevřít maximální prostor soukromým a korporativním iniciativám a
dohlížet především na to, aby se hrálo podle pravidel a bez faulů.
Všimněte si, že Písmo
předpokládá, že stát nebude rezignovat na hodnotové soudy. Musí odměňovat dobré
a trestat zlé, tj. musí vědět (a také veřejně oznámit), co a proč považuje za
dobré a co a proč považuje za zlé. V dobách relativismu se tomu bude stát
snažit vyhnout, my občané – a zvláště my křesťané – bychom se měli snažit jej
k tomu tlačit. Nesnažme se usilovat o „křesťanský“ stát; z dějin je
dostatečně jasně doloženo, že tyto pokusí končí katastrofálně. Aniž si pleteme
politiku s evangelizací, můžeme jako občané trvat na tom, že stát se bez
hodnotových soudů neobejde. V podstatě to všichni dobře vědí – kdyby tomu
tak nebylo, nedala by se např. udělovat žádná státní vyznamenání. Jen se stalo
módou se tvářit, že stát by měl být hodnotově neutrální.
Dan
Drápal
Příští
zápisník bude o soukromém vlastnictví.