Předvolební
zápisník 3 – o soukromém vlastnictví
Zatímco
hlavní politické strany se ve své kampani věnují populistickým tématům a
stavějí spíše na tom, že volič se o programy zajímat nebude, chtěl bych se
v těchto předvolebních úvahách i nadále věnovat zásadnějším tématům.
V minulém
zápisníku jsem psal o tom, že demokracii se podařilo zavést tam, kde byla
předem prosazena ochrana soukromého vlastnictví. V debatě o mém článku na
„Neviditelném psu“ kdosi vyslovil pochybnosti, zda křesťan vůbec může být
pravicový. Tato poznámka je svědectvím, jak je v myslích lidí křesťanství
často (mylně) spojováno s jakýmsi jánošíkovským postojem „bohatým brát a
chudým dávat“. Jsem přesvědčen, že princip soukromého vlastnictví je naprosto
klíčový jak pro zdravý duchovní a duševní život jednotlivce, tak pro prosperitu
celého národa.
Komunistům
se bohužel do značné míry podařilo nasadit lidem do hlavy, že soukromé
vlastnictví je cosi nemravného. Ve skutečnosti nás Bůh stvořil s určitou
odpovědností a přeje si, aby tato odpovědnost měla dostatečný prostor,
v němž by se mohla projevit. K tomuto prostoru patří právě soukromé
vlastnictví, které dává člověku jistotu, že nebude připraven o plody svého
snažení. Soukromé vlastnictví umožňuje, aby se člověk mohl postarat o svou
rodinu, případně aby něco zanechal svým potomkům. Soukromé vlastnictví a
neexistence dědické daně působí ve prospěch rodiny; jeho zpochybnění a omezení
dědickou daní působí protirodinně.
Ano,
pokud je někdo čistě sobecký, bude mu princip soukromého vlastnictví sloužit
jen k neplodnému hromadění majetku. Soukromé vlastnictví není samozřejmě
jedinou či nejdůležitější zásadou a není vlastně (podobně jako svoboda) samo o
sobě pozitivní hodnotou. Je to ovšem (podobně jako svoboda) hodnota nezbytná
k tomu, aby člověk mohl odpovědně žít – a nic na tom nemění ani fakt, že
existují lidé, kteří se chovají pouze sobecky.
Kdekoli
je princip soukromého vlastnictví zpochybněn, nastupuje nejistota ohledně vlády
práva jako takového. Nevyhnutelně nastupuje omezení svobody a na celonárodní
rovině se nemůže nedostavit ekonomický úpadek.
V naší
zemi byl princip soukromého vlastnictví po pádu komunismu do jisté míry
obnoven. Jsou však přinejmenším tři oblasti, kde obnoven nebyl, či přinejmenším
ne důsledně.
Nejkřiklavější
prohřešky proti principu soukromého vlastnictví stále přetrvávají
v oblasti majitel domu – nájemník. Stát jednoduše nechává část své
„sociální politiky“ platit majitele domů. Jinými slovy, bezostyšně je okrádá.
Důsledkem je, že bydlení je nedostatkovým zbožím a v celé oblasti bují
korupce. Proto je pro mne nevěrohodná každá politická strana, která nemá ve
svém programu ochranu soukromého vlastnictví, k němuž náleží i narovnání
vztahů v oblasti bydlení. Doufám, že náš stát prohraje soudní spory
s majiteli domů a bude je muset za své hanebné jednání odškodnit.
Druhou
oblastí, v níž byl princip soukromého vlastnictví soustavně porušován,
byly restituce zemědělských družstev. Chápu, že po jejich zrušení či
transformaci bylo třeba určitých přechodných opatření (to ostatně platilo i
v otázce bydlení). Těžko očekávat, že po letech komunistického tureckého
hospodářství se spravedlivý stav navodí za pár týdnů. Nicméně v oblasti
vlastnictví zemědělské půdy nakonec došlo k okradení některých vlastníků,
kteří restituce „nestihli“. Škoda sice není tak veliká a trvalá jako
v případě bydlení, nicméně i v této oblasti byl princip soukromého
vlastnictví porušen.
Třetí
oblastí jsou církevní restituce. Církve jsou v naší zemi nepopulární a
všechny vlády toho využily, aby majetkové vyrovnání s církvemi odsouvaly
donekonečna. Jako křesťan a vedoucí činitel jedné z církví jsem
v polovině devadesátých let církve vyzýval, aby se svého majetku
v rámci evangelizační věrohodnosti vzdaly; pokud se ale na věc dívám jako
občan, musím konstatovat, že stát se v této oblasti principem nezcizitelnosti
soukromého vlastnictví neřídí, dlouhodobě dle mého názoru k vlastní škodě.
O církvích si můžeme myslet cokoli; právo by ovšem mělo platit padni komu
padni. Pokud je nám někdo nesympatický, nedává nám to právo ho okrádat.
Nedostatečná
ochrana soukromého vlastnictví umožňuje státu, případně městům či obcím, aby
konaly nátlak na občany, kteří nechtějí prodat svůj majetek třeba tam, kde má
vznikat průmyslová zóna. Kupříkladu v případě výkupu půdy pro továrnu
automobilky Hyundai byli někteří lidé nuceni svou půdu prodat pod brutálním
nátlakem, pod hrozbou vraždy. Nečinnost policie a státních zástupců v této
věci nevěští nic dobrého.
Doporučuji
volit strany, které mají ve svém programu důslednou ochranu principu soukromého
vlastnictví.
Dan Drápal