Usnesení výkonné rady ODS - tváří v tvář pravdě...
Vážený pane premiére, vážená výkonná rado,
dnes jste se na svém zasedání v Chomutově distancovali od výroků pana místopředsedy vlády Čunka s tím, že je považujete za xenofobní (mimochodem tento termín se stal jakýmsi módním zaklínadlem nekonformních výroků). Dle médií přitom pan ministr Čunek řekl toto: "To se budete muset jet někam opálit, začít dělat s rodinou binec, na náměstí dělat ohně a potom se vás teprve někteří politici zastanou a řeknou - on je chudák."
Zaprvé tam není žádný explicitní výraz, který by napadal či urážel jakoukoli společenskou skupinu, rasu, národnost. Reagoval-li na toto někdo podrážděně, pak pravděpodobně ti, kteří se v kontextu tohoto tvrzení sami poznali. A za stále omílaný kolovrátek o xenofobních a rasisitických výrocích skrývají fakt, že daný výrok je pravdivý.
Vybavila se mi v této souvislosti jedna scéna z nechvalně známého seriálu 30 případů majora Zemana, kde v ideologicky vypjaté chvíli dílu Štvanice reaguje Zeman na otázku „To musíme všichni donekonečna trpět, copak nesmíme znát pravdu?“ také otázkou „Jakou pravdu?“ Totalitní moc zde bezděčně odhalila jeden z jejích známých pilířů, že totiž pravd je několik, především ta NAŠE a pak možná těch druhých, ta ovšem nesmí být zveřejňována. Všichni jsme v těch dobách toužili, aby byla pravdou jmenována objektivní skutečnost, nikoli to, co komunistické vedení považovalo za TU SVOJI pravdu. S hořkostí ovšem vidím, že se v chápání pravdy změnilo k lepšímu jen málo a opět existuje nejméně dvojí pravda, ta oficiální, kterou na politicích, médiích a potažmo všech občanech vynucují postmoderní tzv. ochránci lidských práv schovávající se ovšem za vágní pojem „veřejné mínění“, a pak ovšem ta skutečná, objektivní, kterou naši občané vidí ve svých městech, ve svých ulicích, ve svém sousedství každodenně, kterou se ovšem „nesluší“ říkat nahlas, aby člověk nebyl v lepším případě kritizován a ostouzen, v horším měl potíže s úřady (přece jen je určitý posun vůči minulosti, i když i teď může skončit ve vězení, protože řekl pravdu…).
Pan ministr Čunek je jeden z mála ve vysoké politice, který nedrží konformní linii narýsovanou fanatickými evropskými „ochránci“ lidských práv, ale nebojí se pojmenovat věci tak, jak doopravdy jsou. On totiž na rozdíl od nejrůznějších rádobyaktivistů pronášejících své plamenné projevy třeba z luxusu satelitních městeček opravdu žije v reálném prostředí a řeší reálné problémy. Říká objektivně to, co všichni vidí, ale bojí se to nahlas říci, aby okamžitě nebyli obviňováni. Ne náhodou měl pan Čunek takovou podporu voličů při senátních a komunálních volbách. Ona se vlastně paní ministryně Stehlíková nemusí ve své funkci ani příliš snažit - zákon o pozitivní diskriminaci ještě nebyl přijat, ale neformálně zde již dávno existuje a funguje na principu jakési „autocenzury“…
Pevně doufám, že pan ministr Čunek svou koncepci řešení romské problematiky dokončí. V takovém případě je snad naděje, že poprvé bude toto téma zpracováno fundovaně na základě konkrétních zkušeností s konkrétním řešením dané problematiky.
S pozdravem,
RNDr. Tomáš Kaláb
Polička
31. března 2007