Zveřejnění internetového příspěvku Rosti Hedvíčka ve Zpravodaji pro obnovu venkova mne nepobouřilo. Potěšilo mne, že redakce měla odvahu zveřejnit názor z poza oceánu. Pohled člověka, který nežije ve špinavé šlichtě, jejíž substanci připravilo půl století nacismu s komunismem a kterou dokonale rozmixovali pohrobci.
V reakci na Hedvíčkův článek se pan architekt Kruml neobtěžoval diskutovat - ověřit či vyvrátit Hedvíčkova tvrzení. Paušálními frázemi odsoudil publikaci úvahy. Třináct let po listopadu 1989 je dost dlouhá doba a dostatečný odstup, aby byl pozorovatel české scény schopen vidět souvislosti a skládat obraz reality.
Miroslav Sládek za komunistů pracoval na cenzurním úřadě. Republikánská strana byla u nás účelově "vyrobené" uskupení k odvedení pozornosti - tomu odpovídala rétorika i politické aktivity. Když splnila své zadání, byla ze scény odsunuta. Nedostala prostor v médiích. Petr Cibulka měl ve svých základních tvrzeních pravdu. Způsoby, kterými je zveřejňoval, v krátkodobém horizontu jeho věc zbytečně zdiskreditovaly.
Viktor Kožený byl a je representantem části našeho exilu. Totalitní stát "sovětského typu" neponechával věci náhodě a vysílal do exilu své nelegály a spící agenty. O původu peněz, ze kterých byly založeny Harwardské fondy, stejně tak, koho řídil v době svého pracovního pobytu ve Velké Británii pracovník Státní bezpečnosti Václav Walis, si ve Sněmovní ulici cvrlikali vrabci na střeše. Viktor Kožený nebyl jediný, ve špičce dnešního českého podnikání i politiky se to podobnými postavami téměř hemží.
Nevím, jestli "zdárný vývoj na našem venkově" lze zajistit zatajováním a mlčením ke lžím a nehoráznostem. Nebo, zda "slušní lidé" jsou ti, kteří vždy respektovali současnou realitu a pluli v nastavením nebo nařízením směru.
"Jakýsi Rosse Hedvicek" nezostuzoval pana prezidenta, pouze ukázal na některé podivnosti v jeho jednání. Bohužel, vnitřní kvalitou převážné části českých(?) intelektuálů, Václava Havla nevyjímaje, je, že něco jiného mluví a píší a zcela jinak žijí a jednají. Václav Havel desítky let psal a rozmlouval o etice a morálce. Svými klíčovými činy v konci osmdesátých a na počátku devadesátých let pomohl nastavit proces k tomu, že "protiobčanští ptáčci … nyní mohou, ukojeni mocí, mlaskat".
V okamžiku, kdy při přebírání moci a později, jako nejvyšší státní činitel, přistoupil na právní kontinuitu a neprosazoval zákaz komunistické strany, bylo rozhodnuto o dalším vývoji. Bylo to znamení pro všechny, kteří na své zemi a spoluobčanech za komunismu parazitovali, že zneužití a zločin jsou beztrestné a pokračuje se dál. Své skutečné postoje a směrování ztvrdil líbivými hesly "nejsme jako oni" a "tlustou čárou za minulostí".
Lež, nebo i jen nedůslednost v základních aspektech lidské a společenské existence, má vždy tragické důsledky. Nepotrestané zlo je příkladem a základem pro zlo budoucí a někdy i větší. Václav Havel jako nejvyšší státní představitel a instituce lhal, kázal etiku a morálku a upevňoval základy zla. Co jiného je možno říct o jeho dlouholetém odporu k lustracím a zveřejnění seznamů agentů a spolupracovníků Státní bezpečnosti. V zasvěcených kruzích vrabci cvrlikali o záznamu Václava Havla v polovině šedesátých let v seznamech StB. Doložit nelze nic, hledat pravdu se nechce a je to "neslušné".
Na počátku roku 1991 bylo v tisku publikováno, že jsem byl v seznamech StB veden jako N-1. Nepřátelská osoba první (nejhorší) kategorie. V případě potřeby určená k internování a nebo likvidaci. Doklad nebo důkaz jsem nedostal žádný. V roce 1998 po odchodu ze Sněmovny jsem si byl v Pardubicích prohlédnout svůj svazek, který na mne StB vedla. Předložili mi 14 stránek, které byly o ničem. Když jsem se o tom zmínil jednomu z bývalých sněmovních kolegů, výše postavenému a zasvěcenějšímu, odpověděl mi: "Tvůj svazek byl mezi těmi, které ne počátku vyjmul ministr Sacher; dále na tebe vedou 'živý svazek'.".
Viděl jsem celý vývoj české politiky i společnosti v devadesátých letech z vnitřku Sněmovní budovy. Vše, co se stalo, se odvíjí od prosté skutečnosti, že nikdo nenesl odpovědnost a nikdo ji také v budoucnu nechce nést. Proto se také bránilo, brání a bude bránit hledání "objektivní pravdy". Celé roky, jako poslanec, jsem vždy a ve všech sporech apeloval na hledání "objektivní pravdy". Dostal jsem bez výjimky jedinou odpověď - úsměšek a nebo byla odpovědí věta "objektivní pravda není, každý má svou pravdu". To je nemoc.
Demokracie stojí a může trvat jen na pravdě a na mravnosti - teprve až potom začíná platit a je vymahatelný zákon. Václav Havel nese jednu z největších vin za dnešní stav naší země a společnosti. Lepší krycí figuru nemohli pro své záměry v popřevratové době komunisté a mafiáni mít.
Kdo prezidentem? Všichni předkládaní kandidáti jsou plodem a produktem předchozího období. Kdo "o něčem" byl, již dávno v politice (té, která reálně něco ovlivňuje…) není.
Co se týče "osobnosti, která zápasí o hodnoty našeho demokratického vývoje…" - nesdílím nadšení pana architekta nad "státnickými" kvalitami pana doktora Pitharta. Kdykoli narazil na odpor, protitlak - zakličkoval a uhnul. I když z vnějšího pohledu je pro mě přijatelnější než ostatní. Někdy v roce 1999 se mne zeptal na můj názor na Slušovice - žil jsem 10 let ve Zlíně (1974-83) a přišel do styku s jejich způsoby a metodami. Po pravdě jsem odpověděl a popsal, co jsem viděl. Asi o dva měsíce později byl v televizi pořad o slušovickém "reformátorovi" Josefu Čubovi. Pan doktor v něm pozitivně hodnotil slušovického magnáta a mafiána. Když jsem při nejbližší příležitosti panu doktorovi položil otázku: "natáčeli s Vámi příspěvek k Čubovu medailonu před našim rozhovorem a nebo až poté?", viděl jsem, jak "neslušný" dotaz jsem mu dal.
Dnes, myslím, nejde tolik o to, kdo bude příštím prezidentem: ti, kteří prošli sítem a budou předloženi jako kandidáti, se příliš neliší. Díky "sametovému převratu" máme formální demokracii a i to je pokrok oproti stavu před rokem 1989. Politickým národem však jsou zase již jen ti, kteří drželi moc už v osmdesátých letech a přidružení mafiáni.
Demokratické poměry se ustavují a udržují hledáním pravdy a pak trváním na ní a cesta k takovým poměrům není možná bez morálky.
Takže: bude to dlouhá cesta.
V Třeštici, 31. října 2002
Čestmír Hofhanzl
bývalý poslanec Parlamentu ČR
člen Smírčího soudu Konzervativní strany
www.skos.cz