Zvítězí ten nejlepší?
O rozdílu v prezidentských volbách v USA a v České republice toho bylo napsáno již mnoho a další úvaha na toto téma by patrně byla nošením dříví do lesa. Zkusme si tedy položit jedinou otázku: Zvítězí ten nejlepší? Má šanci zvítězit? Pokud ano, kde ji má větší, v USA či v České republice?
Ano, uvědomuji si ošidnost otázky. Podle jakých kritérií určíme, kdo je „ten nejlepší“? Znamená to nejinteligentnější - či nejzásadovější? Hledáme vůdce, který bude národ inspirovat, nebo spíše úředníka (jakkoli nám toto slovo k prezidentovi nesedne), který se - arci výhradně v rámci svých kompetencí - postará, aby státní „stroj“ běžel hladce? Je nejlepší ten, kdo se odsvědčí v krizích, či ten, kdo se osvědčí v klidném každodenním provozu?
V každém případě jak v USA, tak u nás zvítězí ten, kdo má vůli zvítězit. Zvítězí ten, kdo po prezidentské funkci touží a kdo je ochoten se nasadit, aby ji získal.
Je to ale ten nejlepší? Poslyšme tzv. Jotamovu bajku, kterou najdeme v Bibli, v knize Soudců:
Sešly se pospolu stromy, aby si nad sebou pomazaly krále. Vyzvaly olivu: „Kraluj nad námi!“
Oliva jim však odpověděla: „Mám se vzdát své tučnosti, jíž se uctívají bohové i lidé, a kymácet se nad stromy?“
Stromy pak vyzvaly fík: „Pojď nad námi kralovat ty!“
Fík jim však odpověděl: „Mám se vzdát své sladkosti a svých výborných plodů a kymácet se nad stromy?“
Stromy pak vyzvaly vinnou révu: „Pojď nad námi kralovat ty!“
Vinná réva jim však odpověděla: „Mám se vzdát svého moštu, který je k radosti bohům i lidem, a kymácet se nad stromy?“
I vyzvaly všechny stromy trnitý keř: „Pojď nad námi kralovat ty!“
A trnitý keř stromům odpověděl: „Jestliže mě doopravdy chcete pomazat za krále nad sebou, pojďte se schoulit do mého stínu!“
Z této bajky můžeme usoudit, že Starý zákon byl přinejmenším skeptický, pokud jde o očekávání, že o vládu budou usilovat skutečně ti nejlepší.
Prokletím nikoli snad České ústavy, ale české polistopadové politické scény je, že o tom nejlepším spolurozhodují ti nejhorší (mám na mysli Paroubkovy Marťany), ba dokonce mohou mít slovo rozhodující. Pak je ovšem více než pravděpodobné, že mnozí dobří o vítězství raději ani neusilují, neboť dobře vědí, že bez dvoření se Marťanům by asi neměli šanci. Jinými slovy, nejlepší se téměř jistě nedostavili na start tohoto závodu.
Prezidentské volby v ČR mají proti USA jednu velkou výhodu: Jsou poměrně levné. (Nebo jste u nás někde viděli nějaký billboard?) Netvrdím, že prezidentský úřad se dá v USA přímo koupit, ale je jasné, že bez peněz (bez hodně peněz) nemáte na americkém předvolebním candrbálu šanci. Nemusíte je mít vy sami - musíte se ale hodně líbit těm, kdo je mají. Líbí se jim ale ti nejlepší?
U nás by se kandidát na nejlepšího musel potýkat ještě s jedním podstatným handicapem, který je sice v USA přítomen také, ale zdaleka ne v takové síle jako v Česku. Mám na mysli všeobecné pohrdání politikou.
Jedním z argumentů pro Václava Klause je, že je to „čitelný politik“ (rozuměj: Máme s ním už své zkušenosti a víme, co můžeme čekat). Pro jiné - včetně autora tohoto článku, i když již začínám pochybovat - je v tvrzení, že Jan Švejnar „nemá zkušenosti z české politiky“, spíše určitý příslib: Co kdyby byl opravdu jiný než většina politiků? Co kdyby byl čestný? Co kdyby uměl přiznat chybu a nevymlouval se na druhé, pokud nějakou udělá? Co kdyby se ukázalo, že mu na pravdě záleží víc než na popularitě?
Otázka zní: Jakým způsobem se rodí takoví formáti, jako byli Masaryk a Havel? (A nemohu si pomoci, i Havla považuji za „formáta“, přestože bych s ním v celé řadě otázek srdečně nesouhlasil.) Zrodili se v tlaku, v krajně nepřátelském prostředí… Mohou se zrodit i v poněkud upatlané parlamentní demokracii?
20. ledna 2008
Dan Drápal