Příčiny a důsledky naší společenské krize - III., demokratická perestrojka totalitního komunismu
Motto: „Absurdní drama sametové revoluce muselo skončit jako tragická fraška“.
Rozdělení sněmovny na tábor vládních poslanců a opozici bylo od počátku formální. Schéma platilo jen tehdy, když o nic nešlo. Jednalo-li se o klíčové kroky směrování „perestrojky“, rozhodovalo se jinde. Politické spektrum, tak jak bylo založeno, kdo rozhodoval o existenci politických subjektů a jejich politice, zajišťovalo kontinuitu „sametového“ procesu.
Noví lidé v politice, kteří chtěli skutečnou změnu, měli významnější vliv jen asi jeden rok. Bylo to od aféry a politické krize s odměnami předsednictva České národní rady v prosinci 1990. Důsledkem krize s odměnami předsednictvu bylo v lednu 1991 převolení vedení České národní rady. V následujícím čase, do počátku roku 1992, byla napsána nová česká Ústava s klíčovými pravomocemi druhé parlamentní komory - Senátu a Ústavního soudu. V Ústavě kodifikované pravomoci těchto institucí garantovaly stabilitu ústavního pořádku - bránily náhlé změně mocenských poměrů.
Po volbách 1992 měli již Václav Klaus s kominternistou Josefem Zieliencem pevně v rukách Občanskou demokratickou stranu. Ústava na konci roku 1992 byla schválena díky tomu, že 1. ledna 1993 se dělilo Československo. Poslanci zasedající v České národní radě hlasem pro Ústavu hlasovali o tom, že oni se stanou první garniturou svých stran.
Další politický vývoj i směrování privatizace byly pak již procesem obnovy a upevňování moci přetransformovaného „předvoje pracující třídy“.
Roky 1993 až 1996 byly obdobím restaurace moci na bázi majetkového vlastnictví. Přesněji řečeno, ovládnutí jeho strategicky významné části. Zárukou, že takový majetek půjde do rukou bývalé mocenské nomenklatury a lidí, kteří přijaly její způsoby, byla „pravicová“ vláda Václava Klause. Slogany Klausových „komsomolců“, že „vše musí být privatizováno, nejlepší vlastník je soukromý vlastník“, byly ve skutečnosti mlžnou clonou.
Největší objem majetku byl privatizován kupónovou privatizací přes fondy propojené s bankami. Nejrozšířenější formou vlastnictví se staly akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným. Právní rámec byl minimální, vymahatelnost zákona nulová. Většina majetku zmizela v různě pojmenovaných společnostech, jejichž skutečný vlastník není dodnes znám. Vlastníků ručících svým majetkem a existencí byla menšina, dnes jsou biti za všech stran.
Na venkovské scéně, v zemědělství a lesnictví, při privatizaci zpracovatelského průmyslu stejnou roli sehrál Josef Lux. Lux udělal vše pro to, aby většinovým způsobem hospodaření - „podnikání“ v zemědělství zůstala jinak pojmenovaná, ale stejně neodpovědná družstva a právnické osoby. Zpracovatelské podniky byly privatizovány odděleně, bez návaznosti na prvovýrobu proto, aby si je mohli přihrát stejní lidé, kteří je spravovali rodné straně. Důvodem byla i příležitost od počátku vytvořit monopol výkupců a zpracovatelů nad prvovýrobou. Byl jsem členem zemědělského výboru sněmovny, pokoušeli jsme se o změnu, při politické sestavě sněmovny jsme však neměli šanci.
Luxův slogan „co bylo ukradeno musí být navráceno“ byl účelový podvod, nikdy nebyl myšlen vážně. Při restituci církevního majetku nikdy nebylo úmyslu dát církvi majetek, který by nesl zisk - půdu a lesy. Církvi byl vydán majetek, o který je třeba pečovat a který bude nadále činit církev závislou na státu. V lesnictví pomohl Josef Lux zakonzervovat podvodný způsob vykrádání státního lesa.
Zblízka jsem viděl privatizační úsilí „prognostiků“ Tomáše Ježka i Vladimíra Dlouhého. O zaúkolování privatizátorů Jiřího Skalického a Romana Češky nemám nejmenších pochyb. Když jsem se jejich způsobům privatizace vzpíral a bouřil, měl jsem možnost poznat a pochopit, o co ve skutečnosti jde.
Aktivity „opoziční“ levice, její protesty proti privatizaci, byly formální a často dohodnuté. Levice fungovala obdobně jako tomu bylo za cara, kdy car ovládal svého ministerského předsedu tím, že si na jeho místo držel stínového „zlého“ náhradníka. Platí to pro velkoústého Miloše. Byla to hra, ve které vždycky šlo jen o to, která patra se dostane k lizu.
S odstupem času dnes mohu říct, že v polovině devadesátých let bylo základní zadání „perestrojky“ splněno. Rozhodující objem majetku byl přesunut do „správných rukou“. Stejné platí i pro ovládání medií. Soudnictví, policii a státní správu měli v rukou bez přerušení. Závěrečným úkolem „perestrojky“ byly úklidové práce a zjednodušení fungování „pluralitní“ politické scény.
Aféra s dluhem ODA byla dělostřeleckou mediální přípravou na definitivní likvidaci politického subjektu, který splnil zadání a jehož někteří členové se vymkli řízení. Kauza byla mediálně odpálena v okamžiku, kdy ODA měla voličské preference kolem 16%. Nejrozkošnější na té politicko-strategické hře bylo, že v čele bojovníků za očistu vedení ODA byl nejpopulárnější Vladimír. Vladimír Dlouhý totiž tu půjčku na podzim 1991 pro ODA zorganizoval. Každý z angažovaných Voloďových poctivců - „pragmatiků“, jak je media nazývala, byl v něčem namočen. Skutečná podstata financování politiky, původ peněz a celé kauzy „poctivé investigativce“ nezajímal.
Volby na počátku léta 1996 mediálně připravené zadání nevyřešily a ODA volbami ještě prolezla. Demokratická „výroba“ veřejného mínění není spolehlivá, nefunguje přesně tak, jako strach nebo rozkaz. Ještě navíc se z členů ODA do sněmovny většinově dostali ti, kteří měli být zaříznuti. Nemohu v tomto textu věci popsat podrobněji.
Když mi po volbách odcházející předseda sněmovny Milan Uhde předával dekret poslance, řekl jsem mu: „Pane předsedo jsem přírodní zázrak. Přestože jsem se postavil mafiím, prolezl jsem“. Uhde mi na to odpověděl: „Snad se již věci mění k lepšímu a do sněmovny se dostane i osobnost.“. Neměl pravdu, systém jen ještě nefungoval dokonale. Kdyby volby byly jen o dva-tři měsíce později, již žádný z nás by tam nebyl. V tom čase i jen nosem byl cítit rychlý morální rozklad. O pár týdnů později by se „tvůrci demokratické politiky“ již nebáli vše zcela zešvindlovat.
Kdyby česká politická scéna byla autentická a v politické hře by šlo o zájmy a prosperitu země a státu, byla po volbách 1996 jedinečná příležitost prosadit zásadní reformu hospodářskou i společenskou. Nic takového se však nekonalo. Všechny návrhy a pokusy o reformu blokoval Václav Klaus. Nebyla to opozice, ale sám předseda vlády.
Hlavním cílem „perestrojkové“ politiky po volbách 1996 bylo dokončení redukce počtu politických subjektů na parlamentní scéně. Šlo i o to, aby z politiky bylo odstraněno několik lidí, kteří se nepodřídili. Jako členové sněmovny mohli ještě veřejně mluvit a skutečnost pojmenovat. Vládní a politická krize konce roku 1997 byla uměle vyvolaná. Jejím smyslem bylo dokončit práci, kterou „nerozumný“ volič neudělal svou vlastní rukou v létě 1996. Viděl jsem „Sarajevský puč“. Seděl jsem i v Rudolfinu při „státnické“ řeči Václava Havla. Všichni hlavní herci, včetně Klausova Havla, v té politické hanebnosti spoluhráli. Symbolické a pro historiky jistě zajímavé bude, že šéfem přechodné vlády se stal „náčelník proviantu“ perestrojkových vojů, strážce pokladu Josef Tošovský. Připravený a vyškolený spolupracovník Státní bezpečnosti, jehož největší kvalitou bylo krásné, moudré mlčení.
Úkolem Zemanovy vlády a smyslem „Opoziční smlouvy“ bylo prohlasovat v parlamentu a kodifikovat nový volební zákon založený na většinovém systému. Za „starých dobrých časů“ měli vedoucí úlohu v Ústavě. V „demokratických poměrech“ si chtějí stejné zajistit „jen“ zákonem. Potřebují volební zákon, který by zaručoval, že „volbami“ projdou jenom dva subjekty - strany. Dvě „společnosti s ručením omezeným“, jejichž chlebodárci ovládají veřejná media a hlavní mocenské nástroje.
Skuteční držitelé moci a manipulátoři politiky v naší zemi jsou svou podstatou gangsterská sdružení ovládající velký majetek a media. Do této formy se v „sametové revoluční privatizaci“ přetransformovala komunistická technokracie.
Návrh většinového volebního zákona prošel poslaneckou sněmovnou, neschválil jej však senát a poté ani zvýšeným hlasovacím kvórem sněmovna. Po novém předložení jej schválila poslanecká sněmovna i senát, ale účinnost zablokovalo rozhodnutí Ústavního soudu. Tyto dva neúspěšné pokusy postkomunistů o završení „perestrojkového“ procesu faktickou kodifikací „vedoucí úlohy“ zákonem prokázaly moudrost tvůrců Ústavy. Velkoústý Miloš nesplnil základní zadání, se kterým přebíral premiérskou funkci. Přes všechna velkohubá prohlášení o zlodějích a zlodějské privatizaci to byl Miloš Zeman, kdo završil a stabilizoval komunistický způsob privatizace.
V zásadě však taktika prosadit klíčové politické a mocenské zájmy postkomunistů formálně legálním zákonným postupem selhala. Mělo to za následek změnu strategie. Po roce 2000 můžeme pozorovat snahu obsazovat klíčová místa v institucích státu lidmi všestranně použitelnými a svázanými s původní koncepcí perestrojky. Platí to především pro Václava Klause, Pavla Rychetského a další.
Špatný odhad prokázali tvůrci této politiky při výběru Vladimíra Špidly do vedení sociální demokracie a následně i vlády. Po rozverném, mnohomluvném Milošovi nasadili suchou úřední tvář „pracanta“ Špidly. Počítali s ovladatelnou onucí a podcenili urputnost bývalého zeleného aktivisty. Positivním efektem Špidlova působení ve vysoké politice je trafika eurokomisaře, kterou mu nakonec za mlčení dali a v níž nahradil spolehlivě rudého Pavla Teličku.
Politická kariéra Stanislava Grosse i její ukončení je názornou ukázkou, o čem je česká postkomunistická politika. Měl jsem příležitost vidět „výrobu“ politického velikána Grosse od jeho parlamentních počátků. Bystrý chlapec bez vzdělání, zkušeností i bez přirozeně získaných zvyklostí určité moudrosti nabyté tím, že člověk vyroste v prostředí posloupnosti tradice a odpovědnosti. Pamatuji, jak v samém počátku své parlamentní kariéry ve sněmovní debatě pravil: „Jsem morální, protože jsem mladý“. Nevěděl co morálka je a o čem mluví.
V zimě 1997-98 s Milošem Zemanem spolupředkládal zákon „o předčasných volbách“. Byl zpravodajem toho zákona. Ve sněmovní debatě jsem k zákonu řekl: „…jednáte tak, jak je v této zemi zvykem. Neřešíte politickou krizi podle pravidel, která jste si sami dali v Ústavě, děláte švindl. Otevíráte Pandořinu skříň, dáváte příklad do budoucna. Proč to dělá Miloš Zeman, je mi jasné. Stanislav Gross je mladý muž, on neví…“. Stanislav Gross jako zpravodaj zákona mi odpověděl: „Poslanec Hofhanzl je pesimista, já jsem optimista, vidím to jinak…“.
Život někdy bývá, ale politika vždy je, surová a hrubá. Stanislav Gross se svou použitelností dostal vše nazpět i s baštonádou. „Tvůrci“ postkomunistické politiky potřebovali po Vladimíru Špidlovi nalít svobodnému plebsu do žil trochu optimismu a tak stvořili premiéra s tváří bujarého dítěte. Nepochybuji o tom, že připraven byl i způsob závěrečné dehonestace a spláchnutí. Ten chlapec nevěděl, v čem se ve skutečnosti pohybuje.
Zaběhlým schématem mafiánských a oligarchických politických režimů je i to, že v období krizí, korupce a chaosu vytahují na scénu tvář „silného“ muže. V českých postkomunistických poměrech se jím stala tvář hostinského Paroubka. Pro současnou „epochu“ je to tvář specifická. Ta tvář osloví určitou cenovou skupinu, u ostatních vyvolá pocit zhnusení politikou. I s tím dnešní kormidelníci počítají.
V jiné zemi, ve společnosti ne tak hluboce vykořeněné, by jednání veřejné „elity“, jaké je již po léta předváděno na naší politické scéně, vyvolalo hlubokou a razantní reakci. Vynořili by se lidé, kteří by zorganizovali politické hnutí nebo stranu, a ve volbách by znechucení občané reprezentanty takové politiky smetli ze scény. My jsem již tak daleko, že je počítáno s efektem zhnusení politikou, ale s veřejným angažováním ne. Nikdo nic nedělá, lidé k volbám nepůjdou.
Za legálního komunismu byli lidé ovládáni strachem, i když už se nebylo čeho bát, a fungovalo to. Za postkomunismu jsou lidé ovládáni pocitem vše obklopující špíny a marnosti, a také to zatím funguje.
V polovině devadesátých let jsem ve sněmovně řekl: „Nevyčistili jsme Augiášův chlév, vpustili jsme do chléva řeku a nechali zavřít vrata. Hnůj jsme naředili, ta sračka nám sahá až k ústům. Utopíme se v té špíně…“. Dnes mi největší chytráci při různých příležitostech říkají „vždyť jsi tam byl, vždyť jsi u toho byl…“ Teď umíme už jen hloupě kecat.
To, co se v naší zemi na politické scéně po tak zvaném „volebním patu“ odehrávalo, by si v jiné - i postkomunistické - zemi žádná politická garnitura nemohla dovolit. Ve vlastním zájmu by se dohodli na nějakém schůdném řešení. Nebo by udělali nové „virtuální“ volby, aby společenskou bažinu ještě víc nerozšlapali a neohrožovali sami sebe. U nás se zdá, jako by relativizace a svinstvo nemělo hranice.
Měl jsem příležitost pozorovat českou společnost, její stav a hodnoty v době akutní krize komunistického mocenského modelu, zevnitř politické scény. V době, kdy po více než čtyřiceti letech jsme měli šanci na systémovou změnu politických, kulturních i hospodářských poměrů. Byla to lidská bída, ne hmotná, ale bída duchovní.
Komunismus redukoval náš život na úroveň uspokojování hmotných pocitů a požitků. Vzal individuálnímu životu i společenské spoluexistenci vyšší étos smyslu života, ctění hodnot, kterým se náš život má blížit.
Bylo pak přirozené, když ústřední ideou „disentu“ se stalo dožadování se „lidských práv“. Ve skutečnosti práva dělat co se mi zalíbí. Většině, i oficielním odpůrcům, nevadilo, že s námi jednají jako s dobytkem. Proto byla dohoda mezi komunistickými technokraty a sametovými revolucionáři tak snadná. Revolucionáři bez potíží přijali nepsanou dohodu: „přijměte náš scénář, naše hodnoty a dostanete výhody, stanete se jedněmi z nás - my vás vezmeme mezi sebe“. Symbol „sametové revoluce“ Václav Havel dostal příležitost realizovat své největší absurdní drama ne na prknech divadla, ale na scéně skutečného života.
Na samém počátku devadesátých let bylo možno u některých lidí i ve sněmovně cítit určitý étos. Avšak ten, jak se začínala uplatňovat dohodnutá pravidla a limity, vyprchával. Lidé, kteří přišli s dobrou vůlí, se pomalu vnitřně rozkládali. Kdo myslel na svou budoucnost, přizpůsobil se. Každá další garnitura po volbách byla horší.
Co se stalo na počátku druhé světové války, kdy českoslovenští vojáci nastoupili do pohraničních opevnění a potom byli staženi, vydali opevnění i výzbroj Hitlerovi, stalo se i v únoru 1948, kdy nekomunističtí politici sami odešli. Nikdo z nich nevyzval a nepostavil se do čela vojáků a občanů k obraně země. V srpnu 1968 se nechali komunističtí rebelové odvézt do Moskvy, podepsali a pak sami pomohli zahájit proces rozkladu. Vzepřel se doktor Kriegel, který měl osobní válečnou zkušenost.
Po roce 1989 česká „elita“ ve jménu „lidských práv“, bez hrozby války a bez hrubého vojenského nátlaku nejenže ustoupila, ale navíc spolupracovala na podvodu. Za „lidské právo“ dostat se mezi vyvolené, budovali maskovací kulisu pro převtělení se banditů, které ve třech generacích vytřídil totalitní komunismus, v demokraty a kapitalisty.
Stav lidového společenství, úroveň mezilidských vztahů, fungování společenských institucí a uplatnitelnost zákona stojí na úrovni společenské kultury. Na nepsaných hodnotách - zákonech přirozeně vnitřně přijatých, které se žijí a nezpochybňují.
Problémem české postkomunistické společností je hluboká devastace hodnotového systému. Nejsou to špatné zákony ani problémy ekonomického rozvoje. Co nedokonal komunismus, dokonala sametová omlazovací kůra.
Výsledkem „humanizace“ komunismu je zpochybnění téměř všeho. Malichernosti jsou představovány jako problém a skutečné problémy se zatajují. Liberalismus v poměru ke zlu, přesněji řečeno tolerance „zla“, z něj nakonec udělala ctnost. Jednání a chování, které po celou historii civilizačního vývoje bylo vykazováno ze slušné společnosti a jeho původci trestáni, stalo se v sametové revoluci normou hodnou následování. Za vnější formální kulisou humanismu a lidských práv, za symbolem sametové epochy, stálo zneužití, lež a podvod.
Příklad, který dali „státníci, podnikatelé a humanisté“ sametové perestrojky svým skutečným jednáním, prorostl celou společností. Lidová tvořivost ve společnosti degradované komunismem rozvinula příklad, který jí daly „elity“, do dnešní podoby.
Můžete mi nadávat, syčet na mě a posmívat se mi tak, jak jsem si to užil a vychutnal, když jsem tyto věci říkal a před důsledky varoval na počátku devadesátých let v poslanecké sněmovně. Dnes úsilí o změnu - a ta změna musí nastat - začíná na mnohem nižší úrovni, než tomu bylo na počátku devadesátých let. Před námi stojí na prvním místě obnova významu klíčových pojmů, hodnot a důvěry v to, že takové hodnoty jsou, že musí platit a život bez nich nemá smyslu. Přitom každý, kdo o to bude věrohodně usilovat, by měl počítat s tím, že bude veřejně zpochybňován a označován za nepřítele lidských práv. Tak jak se stalo mě na počátku devadesátých let.
V Třeštici 18. února 2007
Čestmír Hofhanzl