Přímá demokracie?
Nesmysl!
Mezititulek článku
Bohumila Doležala („Nevolič, bezmocné hovádko“ – MFD 23. 5.) zní:
S nevoličem si každý udělá, co se mu zlíbí. A hle, okamžitě nám to
předvedl Ondřej Slačálek v článku, jenž byl na téže straně („Ti, kdo
nevolí, přece také hlasují“). Udělal z nevoličů málem politickou stranu.
Z Ondřeje
Slačálka nám vyrůstá vskutku zdařilý demagog. Demagogii je ovšem nutno trpělivě
odhalovat – jinak vykoná své zhoubné dílo. Přitom věci samozřejmé se někdy
dokazují nejhůře.
Ondřej
Slačálek tvrdí: „Nevoličství je vyjádřením vůle po jiné politice.“ Zde je jádro
oné demagogie. Nevoličství totiž není vyjádřením ničeho jiného, než že nevolič
se rozhodl nejít k volbám. Ano, je možné, ba pravděpodobné, že řada
nevoličů by si přála jinou politiku. Mám ale obavy, že většině z nich je
opravdu úplně jedno, jestli je politika taková, jaká je, nebo „jiná“. Kdyby
byla jiná, k volbám by stejně nešli.
Kromě
toho, kdyby to někdo s tou „jinou“ politikou myslel opravdu vážně, založil
by stranu, sepsal by program, pustil by se do boje. (Ostatně předpokládám, že
celá řada oněch malých stran chce skutečně jinou politiku dělat, a dost bych se
divil, kdyby některá z nich nevolala po přímé demokracii.) Pan Slačálek
píše, že kdyby nechuť volit byla výrazem touhy po vládě silné ruky, tito lidé
by volili některou z neparlamentních stran, volajících po vládě silné
ruky. Asi si neuvědomil, že tento argument lze použít i proti němu: Kdyby lidé
tolik toužili po přímé demokracii, volili by některou ze stran, která volá po
přímé demokracii. Pokud taková strana není, doporučuji panu Slačálkovi, aby ji
založil.
Tu
jsme ale u druhé závažné věci: U terapie, kterou pan Slačálek nabízí, tedy u
přímé demokracie. Prvky přímé demokracie se leckde ve světě uplatňují. Vesměs
s důsledky katastrofálními. Není těžké pochopit, proč. Ostatně, zde je i
racionální vysvětlení nízké volební účasti.
Moderní
stát je totiž velice složitý mechanismus. Vytvářel se dlouhou dobu. Svět je
stále složitější a složitější je i vládnutí. Každá zamýšlená změna vyvolává
celou řadu dalších změn, z nichž lidé (a v případě politiky by to
měli být především poslanci) předvídají pouze některé. Pan Slačálek píše, že
poslanci nejsou chytřejší než my – pojďme si tedy vládnout sami, přímo. Jenže
poslanci přece jenom pracují, a jejich práce je nesmírně složitá. To, že u nás
často vznikají legislativní paskvily, že se zákony musí neustále novelizovat
atd., neplyne z toho, že by poslanci neměli co na práci, ale z toho,
že svou práci nedělají tak kvalitně, jak by měli. Řešením není od této práce
upustit se vším všudy – to bychom zde měli opravdu velmi rychle anarchii a vše,
co k ní patří: nedostatkové hospodářství a především vládu násilí. Řešením
je dělat tu práci lépe, a – ano, pane Slačálku – zvolit lepší poslance, tedy
poslance lepší než my sami. Ne každý se chce snažit modernímu státu porozumět.
Demokracie je o tom, že svěřuji svou důvěru někomu, kdo si udělá čas na to, aby
porozuměl problémům, kterým já z principu porozumět nemohu, ne proto, že
jsem hloupý, ale jednoduše proto, že mám jiné poslání a nemám na to čas. Jiná
otázka je, jak najít důvěryhodné poslance – ale to by bylo na jiný článek.
Přímá demokracie by byla cestou do pekel. To by vládli ti, kteří na jakékoli
porozumění předem rezignovali. Měli bychom vládu hospodských povalečů, kteří
vám vždy na počkání řeknou, „co oni by udělali.“ Většinou slyšíte něco jako:
„Já bych to všechno vymlátil.“ Ostatně, někdy mám pocit, že právě to by panu
Slačálkovi nebylo proti mysli.
23. května 2006
Dan Drápal