"… rozhodnutí spojenců v Postupimi o transferu bylo nejen spravedlivé, ale současně i správné, lze říci, že i moudré. Vždyť polovinu století nevzešel z půdy Evropy žádný válečný požár. Na tom je nutno trvat, pokud tato nenávistná kampaň nebude ukončena," tvrdí Dr. Fořt ve svém textu k 64. výročí 15. března 1939.

Nebudu se zabývat tím, co vlastně a proč rozhodli spojenci v Postupimi a co tím mysleli – pokoušeli se o to již mnozí a můj názor na to lze nalézt např. v textu „Benešovy dekrety – co s nimi dnes?“. Rovněž úkol komentovat kontroverzní tvrzení, hledající přímou souvislost mezi poválečnou etnickou čistkou a faktem, že půl století prožila Evropa v míru, přenechám povolanějším. Budu se držet na „domácí půdě“ a dovolím si přičinit několik poznámek o samotných dekretech a jejich důsledcích.

Nelze popírat, že poválečná legislativa, namířená proti českým Němcům, byla reakcí na události 2. světové války, a jako taková by byla oprávněná, kdyby … a v tom je právě ten problém: kdyby byla namířena proti těm, kteří se skutečně podíleli na činech proti republice, podporovali okupanty, podíleli se na poněmčování atd., zkrátka proti těm občanům, kteří ve válečné situaci de facto zradili svůj stát.

Československá republika samozřejmě měla, stejně jako kterýkoliv jiný stát, právo bránit se proti těm, kteří se v situaci ohrožení chovali prokazatelně neloajálně – a ztráta státního občanství (tedy odebrání práv a výsad, kterých požívá loajální občan) by jistě mohla být zvažována jako součást trestu, který by následoval po řádném soudním procesu s provinivšími se. Ovšem „Benešovy dekrety“ jsou konstruovány zcela odlišně, což jsem se snažil ukázat např. ve svém předchozím textu.

Ano, hněv a touha po spravedlivé odplatě hrály nezanedbatelnou roli v poválečných událostech. Ale problémem přece není jen to, že vinní i nevinní čeští Němci byli lynčováni rozvášněným českým davem. Kdyby šlo jen o to, pak by šlo o politováníhodnou tragedii, o hřích konkrétních Čechů (kteří za spáchané násilí měli být následně právem potrestáni), nicméně byla by to věc, která - budiž Bohu žalováno - se za války stává…

Kdyby byli věci pouze takto, pak by zřejmě nynějšímu českému státu nečinilo takový problém se od krveprolití distancovat. Avšak věc je mnohem horší: problémem - a důvodem, proč se nynější politické elity tak ošívají k tomu cokoliv kloudného říci – je, že to řádění, to „znárodňování“, ty zločiny nejen proti občanským právům, ale i proti přirozeným právům lidským, to vše se dělo na základě, případně se schválením dekrety presidenta republiky – a veškeré tzv. „excesy“ byly následně dalšími dekrety amnestovány. Ano, nacisté si počínali mnohdy ještě mnohem hůř, ale to mi, věru, žádnou úlevu nepřináší.

Ani tradiční srovnávání osudu těch Němců, kteří byli po válce vysídleni, s osudy Čechů, kteří byli před válkou vyhnáni z pohraničí či za války vězněni v koncentračních táborech, není příliš fér. Oni totiž mnozí Němci byli odsunuti poté, co se vrátili z nacistických koncentráků. V prováděcích vyhláškách k dekretům se totiž nezapomnělo zdůraznit, že ani pobyt v koncentráku není u Němců dostatečným důvodem pro vynětí dotyčného z konfiskací a odsunu. Ostatně, takovým důvodem nebylo například ani to, že dotyčný poslouchal cizí rozhlas, že neudal prchajícího vězně, že věděl o pohybu partyzánů, že přechovával letáky…

Zkrátka: laťka byla nastavena tak, že obstát nemohl téměř nikdo - a v tom spatřuji hlavní problém tzv. Benešových dekretů: že totiž nešlo o potrestání viníků, ale prostě o odsun Němců z Československa stůj co stůj, o rozsáhlé vyvlastnění majetků a celkovou socializaci společnosti, tedy že problém s německou menšinou byl zneužit k realizaci jednoznačně politických cílů. To ovšem souvisí s dalším mýtem moderních dějin českého národa, mýtem tzv. lidově-demokratické republiky z let 1945 – 1948, který na nás vykukuje i z Fořtova textu.

„Češi by si komunismus nikdy samostatně nezvolili“, ujišťuje nás i sebe autor. Ano, patří k novodobým národním tradicím házet vše špatné na ty okolo, k tomu dobrému v dějinách se ovšem rádi hlásíme sami, to bylo vždy ryze české. A proto o odsunu rozhodli „mocnosti“, komunismus nám byl vnucen zvenčí, do náruče Sovětů nás dohnaly strašné zkušenosti s Německem. Zdá se, že nás čeká ještě notný kus cesty, než se naučíme vyrovnávat i s těmi méně laskavými stránkami našich dějin. Budeme-li však v každém pokusu o nastavení zrcadla spatřovat pokaždé jen „nenávistnou kampaň“, pak onu bolestivou cestu k prozření jen prodloužíme.


David Floryk, předseda MS Konzervativní strany Ostrava



Četli a souhlasí:

MUDr. Miroslav Beňo, místopředseda Konzervativní strany a autor textu „J sme všichni zrádci?“
RNDr. Čestmír Hofhanzl, člen Smírčího soudu Konzervativní strany
RNDr. Svatopluk Kalužík, předseda MS Konzervativní strany Brno a autor textu „Sudeťáci? Banda revanšistická...“
RNDr. Jan Kubalčík, Ph.D., člen Konzervativní strany
Martin Rejman, kancléř Konzervativní strany