"Zhruba v listopadu, jakmile začnou padat mlhy, vidíme hojné počty mužů shromažďovat se v rozličných zákonodárných sborech, a je jich tolik, že by z nich byl celý regiment. A tehdy začne vyhladovělá legislativní larva pracovat svými kusadly; tehdy propukne zběsilé přijímání nových a zavrhování starých zákonů." Podle mne bychom na tom dnes nebyli o nic hůř, kdyby za posledních 10-12 let nebyl přijat byť jen jediný zákon obecné povahy. Jako pan Jefferson, i já mám nechuť k tomu, aby se "ústava proměnila z návodu pro mimořádné sutuace v předpisy určující každodenní jednání." Právě tahle slova velkého jižanského konzervativce Johna Randolpha, pronesená v roce 1816 na půdě Sněmovny reprezentantů, mě napadla při pročítání zpráv o tom, že sněmovna, tentokráte česká, schválila ústavní zákon o referendu.

Původním záměrem navrhovatele zákona Pavla Svobody (US) bylo vytvořit zákonný rámec pro rozhodnutí o vstupu do Evropské unie "hlasem lidu". Ve svém konečném znění je pak text zákona obohacen návrhem Cyrila Svobody (KDU-ČSL), jímž se navíc otevřel prostor pro lidové hlasování i o ústavních zákonech. Svoboda Pavel je ale i tak spokojen; ústupek je to prý přijatelný.

Přiznám se, že nic přijatelného nevidím ani na výsledné podobě zákona, ale ani na původním návrhu; nevidím totiž nic přijatelného na institutu referenda jako takovém. Proč má probůh o zákonech rozhodovat nějaký lid, když si k tomuto účelu platím poslance, senátory a za nimi celé zástupy úředníků? Snad proto, že toho nejsou schopni? Proč pak ale omezovat referendum jen na některé zákony a nenechat lid vládnout bez omezení? Tady už politik přispěchá s vysvětlením: řada věcí je kromobyčejně složitých a nelze je přenechat laickému rozhodování. To je ale jen půl pravdy, a to hned dvakrát (aniž by to přitom dalo dohromady pravdu celou). Poprvé v tom, že často nemusí jít ani tak o složitost věcí jako spíše o to, že by hlas lidu připravil politika o část jeho - ach, tak sladké - moci. Podruhé pak právě naopak, což se však tomu, kdo je na "hlasu lidu" jakkoli závislý, říká dosti těžko: lid je v této souvislosti ničím, a nejen to: je dokonce hrozbou. "V zavedení principu, podle něhož by se většina zjišťovaná pouhým sčítáním hlav měla považovat za lid a vůle takto chápaného lidu za zákon, nespatřuji politickou moudrost ani účelnost, natož pak právo," praví Edmund Burke. A Russell Kirk k tomu dodává: "Je třeba jasně říci: lidé mají přirozené právo na to, aby jim bylo zabráněno plést se do politického rozhodování způsobem, pro nějž nemají kvalifikaci a který jim může leda uškodit."

Slova to jsou jistě odvážná a v demokracii konce 20. století bezmála kacířská. Znamená to ale, že v nich není ani zrnko pravdy? Podívám-li se na to, co a jak mi dneska vládne (a nejde jen o vládu v nejužším slova smyslu), a vezmu-li přitom v úvahu, že to bylo zvoleno demokraticky, tedy lidem, až tak nerozumná se zase nezdají. Vždyť co je to lid? Může snad mít lid nějaký názor? Pochopitelně nikoli; to, co se za názor lidu vydává, je pouhým průměrem názorů těch, kdo lid tvoří - dnes tedy prakticky všech. A je snad něco rozumného na vládě průměru? Vládnout druhým není právem, nýbrž privilegiem. A privilegia si dotyčný musí zasloužit - tím, že v dobrém vyniká nad průměr. Pravda, o současné vládnoucí "elitě" se to říct nedá. Ta tu ale není navěky; jak a kdo však zbaví privilegia vlády lid, bude-li vládnout přímo? Kdo jej při výkonu jeho moci zabrzdí, kdo jej zkontroluje, kdo jej bude za způsob jeho vládnutí volat k zodpovědnosti? Odpověď, že lid jako svrchovaný vládce tomu tak chtěl a podle svého práva rozhodl, nikterak neuspokojuje; neboť "lidé nemají právo na to, co není rozumné a co jim neslouží ku prospěchu", nemluvě o tom, že hlas menšiny, byť sebemoudřejší, ztrácí v podmínkách přímé vlády lidu jakoukoli šanci.

Je zřejmé, že omezit dnešní podobu demokracie je politicky nemožné - neboť, jak praví James Fenimore Cooper, "každý kdo se postaví zájmům či přáním veřejnosti, byť by měl v zásadě pravdu, nalézá pramálo pochopení, neboť v demokracii platí, že bránit choutkám veřejnosti znamená totéž jako omezovat vládce v jeho rozmarech"; bylo by to ale koneckonců i nerozumné. Je však na druhou stranu rozumné léčit známé neduhy demokracie ještě větší porcí - demokracie?

Na celém příběhu schvalování zákona o referendu je ovšem jedna věc zvláště odporná, a to zřejmá účelovost hlasování některých. Svůj návrh rozšířit původní text o možnost vypsání referenda ve věcech ústavních zákonů zdůvodnil totiž Cyril Svoboda tím, že je to pojistka proti tomu, aby si některé strany navrhly "nějaký, třeba výhodnější volební systém". Ten, kdo není zaslepeným stranickým fanatikem, ví, že smluvněopoziční dohoda o změně volebního systému není věcí principu, leč nízkého a povrchního účelu. (Kdyby šlo ostatně o věc vskutku zásadovou a akceschopnost výkonné moci ležela protagonistům opravdu na srdci, těžko by mohl Stanislav Gross po "zpochybnění" vlády ČSSD Václavem Klausem před dvěma měsíci prohlásit, že v nastalé situaci není toto téma pro ČSSD prioritou.) Bránit ovšem jednomu účelovému kroku (změně volebního systému) jiným (účelovou změnou ústavního práva) je perverzí na druhou. Sledování pouhé účelovosti je totiž vždy cestou do pekel. Také proto - i když nejen proto - nesouhlasím ani s původním návrhem "referenda na jedno použití". Neboť, jak praví v úvodu zmiňovaný Randolph, "...pokud kdy lidé této země ztratí své svobody, bude to jedině proto, že obětují nějaký závažný státotvorný princip chvilkovému hnutí smyslů. Existují jisté důležité zásady, a pokud nebudou považovány za nedotknutelné, a to za všech okolností, příznivých i nepříznivých, pak bude naše svoboda ztracena. Vzdáme-li se jich, bude zcela lhostejno, jaký typ suveréna budeme mít...; tak či onak, budeme otroky. To, že je naše vláda volená, nás nezachrání."

Co víc k tomu říci? Snad jen to, že největší spokojenost s výsledkem hlasování vyjádřil komunista Filip. Nic vám to, pánové (nejen Svobodové), neříká? Vždyť Hitlerovi v roce 1932 i našim komunistům o 14 let později se přece demokracie hodila náramně do krámu; a může snad dnes rozumný člověk říci, že tento hlas lidu projevil nějakou zvláštní moudrost a uvážlivost? Z dnešních volebních preferencí - tím spíše, že část hlasů pro komunisty je intepretována jako "šprajc" - je navíc zřejmé, že od těch dob lid rozhodně nijak nezmoudřel. Potvrzují se tak slova, že "většina lidstva sotvakdy přemýšlí a ve vyšším slova smyslu toho ani není schopna: zbavena lidové moudrosti a nepsaných pravidel, dokáže pouze oslavovat demagogy, plnit kapsy šarlatánů a poddávat se despotům" - což je zároveň tou největší hrozbou přímé demokracie, v níž je bezprostředním vládcem každý.