Pravda se neurčuje podle počtu hlasů
REFERENDUM
Je to pouhá náhoda, že lze předem spolehlivě odhadnout, která strana navrhne či zavrhne to nebo ono referendum? Ani náhodou. Někteří politici by referenda - třeba o radaru - rádi použili k tomu, aby to politickému soupeři zase jednou vytmavili. Ale vždyť je požadavek referenda v jádru ušlechtilý a hluboce demokratický; poslanci se přece nezištně zříkají moci a chtějí naslouchat hlasu lidu. No, jak se to vezme. Volič si svým hlasem a daněmi zaplatí jak profesionalitu politických rozhodnutí, tak ochotu politiků převzít zodpovědnost za složitá a nevděčná rozhodnutí. Poslanci mají hledat ta nejlepší řešení pro celou zemi a nepodstrkovat politickou odpovědnost voličům. Žádají-li politici referendum - třeba o radaru - říkají zároveň (byť i jen šeptem): „Národe, pomoz, nevíme si rady.“ Nebo (ještě tišeji): „Bojíme se odpovědnosti za obtížné rozhodnutí.“
Obrana je vždycky příliš drahá
Pravda, rozhodování o bezpečnostních otázkách je nevděčná úloha. Dříve se vyplenilo pár měst, dobylo cizí území nebo alespoň sláva na válečném poli. Dneska se efektivní bezpečnostní politika pozná podle toho, že se nestane nic. Jelikož však mír nestojí za zmínku, uslyší vláda místo chvály příkré: „Vyhazujete peníze.“ Obrana je však vždycky „příliš drahá“, protože je pro ni nutné udělat raději více než méně. V opačném případě by totiž také nemuselo být co bránit. Když jde o bezpečnost a nezávislost, musí být stratégové notoričtí škarohlídi a počítat s nejhorším. Chceme-li si zachovat naši nezávislost a bezpečnost, nesmíme doufat, „že ono už to nějak dopadne“, nýbrž musíme průběžně jednat; stabilita předpokládá neustálou aktivitu. A konečně je potíž i v tom, že se cena bezpečnostněpolitických rozhodnutí platí ihned, zato jejich správnost se pozná až po delší době.
Proč to tak podrobně popisuji? Z jednoduchého důvodu. Shrňte všechny tyto komplikované podotázky ohledně dlouhodobého přínosu radarové základny k zajištění suverenity a bezpečnosti naší země do „ano, či ne“. Referendum o radaru předpokládá, že všichni voliči jsou géniové, ale ve skutečnosti z nich dělá idioty. Samozřejmě, že jsou občané schopni pochopit mnohorozměrné problémy; digitální varianta „ano - ne“ jim však znemožňuje přihlédnout k rozmanitým souvislostem a časovým rovinám tématu radarová základna. Není divu, že pak mnozí podlehnou primitivnímu, jednorozměrnému vidění a řídí se pouze podle (momentálně převládajícího) pocitu. Ano, či ne k radaru svádí k tomu, že si někteří voliči odreagují své antipatie (v tomto případě vůči Americe) i za cenu dlouhodobého ohrožení své vlastní bezpečnosti. Za plentou triumfálně zakřížkují „ne“ a jaksi jim přitom unikne, že Ameriku nemusíme milovat, a přesto nám může být zatraceně užitečná proti těm, kterých se obáváme ještě víc.
A tím se dostáváme k hlavnímu důvodu nevhodnosti referenda pro řešení bezpečnostních problémů. Většina, která v referendu odmítne nějaké bezpečnostněpolitické opatření nebude ochotná, natož schopná bránit sebe a zbytek obyvatelstva, když se ukáže, že její rozhodnutí bylo chybné. Proto civilizované země nesvěřují rozhodování o bezpečnostních otázkách náladově mutujícímu hlasu lidu, nýbrž odpovědnosti své politické třídy. O bezpečnosti prostě musí rozhodovat ti, kteří ji v nouzi také musí zaručit; bezpečnostní politika je proto doménou vlády.
Podpora radaru stojí volební preference
Politici dokazují svou profesionálnost tím, že dokážou chladně uvažovat v kategoriích rovnováhy a vzepřít se myšlenkovému digitalismu. To je namáhavé a někdy to i zabolí pravověrné stranické srdce. Členové parlamentu jsou však placeni celým národem a zodpovědni za jeho nedělitelnou a dlouhodobou bezpečnost. Jak snadno lze na tomto poli udělat chybu, ukazuje koupě stíhaček Gripen. NATO má stíhaček nadbytek, řekl nám tehdejší tajemník George Robertson. Zbytečné a příliš drahé falické symboly sterilní bezpečnostní politiky jsme si však pořídili přesto; z furiantství nebo z nějakých jiných důvodů.
Proč si myslím, že rozhodnutí pro radarovou základnu je správné? Gripeny jsme si kupovali o vlastní vůli a na vlastní účet. Nikdo vám nebude bránit vyhazovat spoustu peněz za jeho výrobky; letadýlka nám tehdy nechtěli prodat jenom Švédové, ale kdekdo. S radarem je to něco jiného. Česká politická třída je v této otázce přímo konfrontována se zájmy a tlaky velmocí pro a proti; to si vynucuje objektivnější analýzu a promyšlenější rozhodnutí. Zahraniční vlivy rozšiřují perspektivu o mezinárodní souvislosti, utlumují tradiční maločeskou sebestřednost a myšlení v osobních averzích. A ještě z jednoho důvodu věřím, že by se politici tentokrát mohli rozhodnout lépe než v případě gripenů. Není totiž co získat; ani peníze, ani slávu. Naopak, podpora pro stavbu radarové základny je nepopulární - stojí volební preference. Kdo se za stavbu základny přesto postaví, má asi důvody být o její nutnosti přesvědčen.
O autorovi: PETR ROBEJŠEK, Autor je analytik, ředitel Institutu pro politiku a hospodářství v Hamburku