Jistota pro stáří jako blamáž
Reforma penzijního systému v pojetí ODS může současný kolaps pouze přibrzdit
První vlna nadšení z propuknutí
předvolební kampaně zvolna opadla a na bezpochyby šťavnaté finále si ještě
chvíli počkáme, takže nastal čas podívat se na některá z dosud předložených
témat střízlivým okem. Mezi ta, která si pozornost zaslouží, patří bezpochyby
občanskými demokraty volená jistota pro stáří - tedy tzv. radikální reforma
penzijního systému v pojetí ODS.
Na základě sporých, místy demagogických
a místy rozporných informací, jež k tomuto závažnému tématu ODS předložila, lze
podstatu jejího návrhu shrnout následovně:
Současný státní penzijní systém
založen na průběžném financování, kdy dnešní plátci daně (nazývané vznešeně
"pojistné") financují důchody dnešním penzistům, je v krizi. Penzistů
přibývá, plátců daní ubývá (obojí v absolutních číslech) a finanční deficit
systému roste. Demografické prognózy navíc praví, že tento trend bude
pokračovat (což dnes ostatně přiznává už i pan Špidla, před minulými volbami
zapálený bojovník za opětovné snížení hranice důchodového věku). Nutné reformě
musí podle ODS předcházet zprůhlednění příspěvků na sociální zabezpečení. Dnes
část z nich (necelou čtvrtinu) odvádí ze svého hrubého příjmu zaměstnanec, zbytek
doplácí zaměstnavatel. ODS navrhuje obě platby sjednotit, aby celá částka byla
součástí hrubé mzdy a každý tak na výplatní pásce viděl, kolik ho tato legrace
skutečně stojí. Úvaha je to nepochybně správná - i na "příspěvek
zaměstnavatele" musel totiž vydělat právě zaměstnanec a jediným
představitelným důvodem dnešního prazvláštního rozdělení odvodů je tak snaha
skrýt před voliči skutečnou míru zdanění jejich příjmů. Škoda jen, že s takovým
návrhem nepřišla ODS už dávno; šancí k tomu měla při novelách příslušného
zákona za dob své vlády hromadu. Její pokrytectví podtrhuje i fakt, že stejný
princip funguje i v případě zákona o zdravotním pojištění, navrženého ministrem
ODS a počátkem roku 1997 schváleného 100% přítomných poslanců ODS.
Vlastní reforma pak má spočívat
v rozdělení penze na dvě složky s odlišným způsobem financování. První, státem
garantovaná "solidární" část má být pro všechny stejná (hovoří se o
částce 4 600 korun), přičemž na ni bude každý až do státem určeného penzijního
věku ze svého hrubého příjmu odvádět 15% do státního rozpočtu. Srovnáme-li
dnešní průměrný důchod s výší dnešních odvodů z průměrného příjmu, zjistíme, že
nula od nuly pojde: v obojím případě dochází podle návrhu ODS ke snížení na cca
73%. Jinak by tomu pochopitelně bylo v případě odvodů z příjmů pod- a
nadprůměrných; tam by se přerozdělování od bohatých k chudým výrazně zvětšilo,
což Václav Klaus také přiznává.
Výše druhé, individuální a
nerovné části důchodu, by závisela na každém jednotlivci, který by prostředky
ušetřené díky snížení povinných odvodů do státního pilíře dobrovolně a podle
svého rozhodnutí vkládal do různých typů dlouhodobých investic. (Tyto jeho
výdaje by prý byly odečitatelné od daňového základu; jak se to ovšem srovnává s
návrhem na zrušení všech podobných odečitatelných položek v plánu ODS na
zavedení rovné daně, to asi ví jen Václav Klaus.)
Hlavní problém návrhu ODS se
skrývá v tom, že konzervuje základní příčinu stále kritičtější situace,
spočívající právě v průběžnosti financování státních penzí. Podívejme se na
návrh ODS z hlediska státního rozpočtu na modelovém příkladu roku 2000, tedy
posledního roku, za který jsou k dispozici oficiálně publikované údaje.
Příjmy z pojistného na důchodové
pojištění činily v tomto roce cca 170,5 miliardy Kč, výdaje na bezmála 2
miliony vyplácených starobních důchodů pak 131 miliard. Výdaje na důchodové
dávky celkem byly ještě o 51 miliard vyšší, takže celkový deficit systému
představoval zhruba 11,5 miliardy Kč. Po reformě à la ODS by se příjmy
snížily na 124 miliard, výdaje na starobní důchody na 94,5 miliardy
(počítáme-li tzv. rovný důchod ve výši 4100 Kč, což k roku 2000 odpovídá
Klausem deklarovaným 30% průměrné mzdy a zároveň ani ne 1,2 násobku výše
životního minima pro jednočlennou domácnost, platného v tomto roce). K této
částce ovšem musíme přičíst oněch 51 miliard nutných výdajů na invalidní,
vdovské a další druhy penzí (jejichž financování návrh ODS neřeší) plus náklady
na správu systému; výsledný deficit dosáhne překvapivé výše 24 miliard Kč a
bude se, jak již řečeno, ruku v ruce se stárnutím populace dále zvyšovat.
Navrhovaná opatření (v uhlazeném předvolebním jazyku ODS "úprava",
tj. zvýšení hranice důchodového věku, změny valorizace důchodů a zápočtu tzv.
náhradních dob pojištění) mohou tento nepříznivý trend pouze přibrzdit - pokud
ovšem Václav Klaus nemá na mysli "únosné kvantitativní parametry"
(jak sám kdysi napsal) Bismarckova systému, kdy byl důchodový věk o 3 roky
vyšší než průměrný věk dožití.
ODS se také nesvěřuje s tím, z
jakých zdrojů hodlá přechod na nový systém financovat. Vedle nutnosti krytí
zmíněného průběžného deficitu bude totiž třeba nemalých prostředků na hrazení
propadu v příjmech po snížení sazby pojistného, kdy bude nutné vyplácet penze v
"plné" výši stávajícím důchodcům, resp. splácet dluhopisy vydané
protihodnotou za již odvedené příspěvky do státního systému. Budiž řečeno, že s
touto nutností by se musela vypořádat každá varianta reformy založené na
opuštění či redukci průběžného systému a že se v zásadě jedná jen o
zviditelnění dluhu, který již fakticky existuje. Pokud by ale ODS myslela svůj
návrh vážně, měla se už dávno starat o to, aby se např. příjmy z privatizace
(nebo v poslední době ze "splacení" ruského dluhu anebo za vlády ODS
dosahované a jí samotnou tak velebené a připomínané rozpočtové přebytky)
nerozplývaly v často nesmyslných výdajích a byly rezervovány na tuto tak
potřebnou systémovou reformu.
Celou "reformu" tak,
jak ji ODS navrhuje, lze tedy shrnout jednou větou: státní systém zachováme,
jenom snížíme pojistné, úměrně tomu i důchody a budeme více přerozdělovat.
Ostatní je, holenkové, na vás - což je ale na těch, kdo chtějí mít ve stáří
alespoň nějaký příjem, už dnes. Budiž, aspoň něco, řekl by si někdo. Tomu by
ale bylo dobře připomenout slova Václava Klause v jeho polemice s Vladimírem
Špidlou v říjnu 1998: "Také jsme nikdy nechtěli 'státní' důchodový systém,
ke kterému by bylo volně přidáno připojišťování na privátní (dobrovolné) bázi,
protože to samo o sobě není zásadní systémovou změnou. Chtěli jsme zavést
systém individuálních penzijních účtů...". Tehdy ještě ze zhoršujících se
demografických trendů pro Václava Klause vyplývalo, že "není jiné cesty
než provést radikální reformu celého důchodového systému, která znamená zásadně
oddělit penzijní systém od systému sociálního, ... vytvořit celoživotní systém
povinného penzijního spoření (na rozdíl od dobrovolného připojištění), ...
zrušit okamžik povinného odchodu do důchodu...".
Obrázek o upřímnosti dnešních
snah Klausovy strany nechť si na základě těchto slov (ale i na základě jejich
srovnání s Vodičkovou, tedy ODS "reformou" v polovině 90. let) udělá
laskavý čtenář sám. Inu, před volbami se naslibuje ledacos. Může ale rozumný
člověk dát svůj hlas straně, která sama neví, co chce?
Ve zkrácené
verzi zveřejněno v Lidových novinách, Horizont, 09.04.2002
Jaromír
Žegklitz
Občanský
institut (www.obcinst.cz)
člen
Konzervativní strany (www.skos.cz)
zveřejněno se souhlasem autora