Problém veřejných financí nemůžeme vyřešit, dokud budeme jen čarovat s daňovými sazbami, zásadami pro poskytování sociálních dávek a důchodovým věkem. Je-li celá rovnice špatně, není ji možno vyřešit změnou hodnoty parametrů. Tak se jen přesouvají problémy mezi jednotlivými částmi: když ušetříme na důchodech zvýšením věku odchodu do důchodu, zvýší se potřeba dávek pro nezaměstnané, dotací do míst pro absolventy, zaplatíme za to snížením dynamiky ekonomiky, inovačního potenciálu a tak dále.

To, že mandatorní výdaje mají tak vysoký podíl, je samo o sobě irelevantní: kdyby byly 90% procent, ale objem státního rozpočtu byl, za jinak stejných okolností, pětkrát vyšší, bylo by po problémech. Problém je třeba formulovat přesněji: mandatorní výdaje jsou 80% a ten zbytek nestačí.

Při úvahách o krocích, potřebných ke snížení deficitu veřejných rozpočtů, musíme uvažovat se čtyřmi možnostmi:
A. mandatorní výdaje jsou co do výše i okruhu příjemců nastaveny správně
B. bod A neplatí
C. zbytek rozpočtu je opravdu malý
D. zbytek rozpočtu malý není, je jen nesprávně používán

Platilo-li by A a C, a někteří si to myslí, daně by bylo potřeba zvýšit. Tento předpoklad však zcela zřejmě neplatí.

Asi všichni, kdo nejsou dostatečně chudí, bohatí nebo sexy, aby daně neplatili, by se mnou souhlasili, že na chování státu vůči občanům platícím daně by měl být v trestním zákoně paragraf se skutkovou podstatou nazvanou „loupežný podvod“. To by měl být trestný čin, jehož se dopouští ten, kdo násilím, nebo pod pohrůžkou násilí, vymáhá na druhém peníze za služby, na něž si ve zločinném spiknutí s PS parlamentu ČR zajistil monopol, a pak tyto neposkytuje vůbec nebo v kvalitě zjevně nepřiměřené vynaloženým prostředkům.

Není nic snazšího, než prohlásit, že platí D, kdekdo přikývne. Jenže jak to dokázat a jak vyčíslit? Jednou cestou by byla vědecká studie, která by se pokusila odhadnout reálný kurs mezi korunou občanskou a státní. To znamená jaká užitná hodnota je dlouhodobě získávána za korunu soukromou a jaká za korunu vybranou na daních. Můj předběžný odhad je, že státní koruna neplatí více než 40 haléřů soukromých. Od užitku, který je možno prostřednictvím státu pořídit za korunu soukromou je totiž třeba odečíst náklady spojené s výpočtem a výběrem daní, kontrolou výpočtu a výběru, náklady na komplikovaný rozhodovací proces, ve kterém se určuje, na co budou peníze použity, kontrolu tohoto použití. Dále pak náklady na výběrové řízení, na korupci, na „boj“ proti korupci, na vyšší míru zisku spřáteleného či vydírajícího podnikatele, nižší kvalitu dodaného zboží, ke které dochází vždy, je-li si dodavatel jist, že fakturu proplácí někdo jiný, než ten, kdo bude užívat i než ten, jehož peníze jsou.

Dalším nepřímým důkazem toho, že D z velké části vysvětluje fakt, proč zbytek nestačí, je i to, že každá tak zvaná "nová agenda" zvyšuje počty státních úředníků a naopak „racionalizace“ státní správy, přerozdělování kompetencí a využívání moderní techniky i postupů jejich počty nikdy nesnižuje.

Součástí toho nemandatorního zbytku veřejných rozpočtů jsou ovšem i platy ve školství, zdravotnictví, vědě a spousta dalších věcí, ve kterých rozdíl kursu státní a soukromé koruny není možná až tak velký. Avšak v těchto oblastech je zase mnohem hůře obhajitelná myšlenka, že to za všech okolností MUSÍ být služby, které zajišťuje stát.

Prvním krokem vážně míněné reformy musí tedy být odpovědná revize toho, jaké „agendy“ skutečně musí být zajišťovány státem, co trh není schopen zajistit, protože poskytování příslušné služby nemůže být předmětem podnikání, do kterého by se někdo s perspektivou zisku nebo slávy pustil. Co nad to jest, od ďábla jest.

Dále to vyžaduje prověřit a propočítat, kde všude jsou náklady na prevenci (regulaci) výrazně vyšší, než nenapravitelné škody, které by mohly vzniknout, kdyby složitá a drahá prevence byla nahrazena jednodušší a levnější represí. (Živnostenský zákon je dobrým příkladem).

Znamenalo by to ovšem válku. Válku s nejsilnější lobby v tomto státě, s byrokracií. Návrh takového reformního kroku nám žádní ministerští úředníci nevypracují. Máme však nějakou politickou sílu, která by se do toho krvavého boje pustila? Obávám se, že nikoli.

A jak je to s těmi mandatorními výdaji? Většinu tvoří důchody. Ty zcela jistě zneužívány nejsou a asi jen málokomu se zdají příliš vysoké. Jsou zneužívány sociální dávky? Jistěže jsou. Každý z nás zná alespoň z doslechu případy svobodných matek, které "svůj" byt s regulovaným nájemným pronajímají za nájemné tržní, jsou zaměstnány v podniku, kde pro ně nemají práci, ale propustit je nemohou, žijí se svým přítelem a otcem svých dětí s dobrým platem i postavením v jeho bytě či domě, a nějakou tu dávku také pobírají, minimálně přídavky na děti. A většina zná také alespoň někoho, kdo si není nikdy jist, jestli bude zítra mít na oběd, ale žádné dávky nepobírá, buď proto, že je příliš hrdý, nebo proto, že to prostě neumí a nemá příslušná potvrzení.

Ale tak to být musí a vždycky bude! Neexistuje způsob, jak vypracovat OBECNÁ pravidla tak, aby postihla všechny KONKRÉTNÍ varianty lidských osudů, tak jako nelze namalovat mapu v měřítku 1:1. Každý systém pravidel pro poskytování dávek za sebou zanechá dlouhé řady lidí, kteří dostali, ač neměli a stejně dlouhé řady lidí, kteří nedostali, ač měli. Aby se tomu zabránilo, musel by o dávkách rozhodovat někdo, kdo by byl svázán jen velmi obecnými pravidly a rozhodoval podle konkrétní situace žadatele. Jenže kdo by to měl být? Soudce (V Česku? Proboha!), farní rada (V Česku? Proboha!), porota složená ze sousedů (V Česku? Proboha!), úředník ze sociálního odboru (V Česku? Proboha!), domovní důvěrník, uliční organizace KSČM? Nejméně ještě 100 let tady nebude nikdo, komu bychom byli ochotni takovouto moc svěřit.

Jak tedy snížit objem vyplácených podpor a dávek? Musíme si přiznat, že jsme chudí. Naše území kolem 50. rovnoběžky vyžaduje po své populaci, má-li zde přežít a setrvat, takovou minimální produktivitu, která umožní, kromě sběru a pěstovaní potravy, věnovat dostatek času na výstavbu dostatečně tepelně izolované chýše a shromáždění dostatečného množství dřeva, kterým se v ní bude přes zimu topit. Potravy pak musí být během teplého období naloveno, nasbíráno, vypěstováno a uskladněno tolik, aby bylo v zimě co jíst. To bylo minimum, bez něj bychom buď vyhynuli, nebo se museli odstěhovat do teplejších krajů. Všechno, co nyní máme nad to, je luxus, který přinesla civilizace. Jsme zcela jistě natolik bohatí, abychom mohli všem, kdo to nemohou získat vlastním přičiněním, ze svých přebytků poskytnou mnohem více, než je ono prehistorické vitální minimum. Nejsme však schopni všem zajistit tu míru luxusu, kterou, motivován nejrůznějšími vlivy, si náš sociální stát myslí, že mít musí. NELZE potřebnou výši životního minima (které, chvála Bohu, žádným skutečným životním minimem není) odvozovat od toho, jaké mají v bohatší cizině, nebo od toho, co se za nezbytné postupně naučili považovat ti bohatší a úspěšnější z nás. Životní minimum musí být - obrazně řečeno samozřejmě - podílem toho, co můžeme poskytnout a počtu potřebných. Díky civilizačnímu vývoji to zcela jistě bude více, než bylo těsně po Čechově prvovýstupu na Říp. Ale možná to nyní není tolik, aby to všem umožňovalo žít v bytech s tekoucí teplou vodou, dálkovým topením, patnácti metry čtverečními na osobu a parkovacím místem před nebo pod barákem, televizorem, počítačem, pračkou, myčkou a čistokrevným psem (já vím, že přeháním). Možná naše současné bohatství a naše nynější produktivita umožňuje poskytnout těm nejchudším jen pavlačový byt o dvou místnostech s výlevkou a společným záchodem na pavlači, ve kterém se topí plynovými kamny na mince. Nevím, asi to bude něco mezi tím.

Nemá proto cenu pokoušet se o reformu, která „vylepší“ pravidla pro poskytování dávek. Jedinou cestou je odvodit výši dávek od možností, které ekonomika má. To přirozeně není jen hra s čísly. Znamená to také znovu projít všechny normy, které svou "kvalitou" či "přísností" či "shodou s normami vyspělých států" nastavují standardy, na které nemáme. Máme však takovou politickou sílu, která by dokázala lidi přesvědčit, případně přinutit přijmout, že to, co jim bylo tak dlouhou slibováno, prostě a jednoduše mít nemohu, protože na to nemáme? Že to, co dostávají nad vitální minimum, není jejich nezadatelné právo - nárok, nýbrž výsledek dobré vůle, soucitu, pochopení, ale i strachu a prozíravosti ostatních? Obávám se, že nikoli.

Dobře, ale proč jsme o tolik chudší než okolní státy, které neprošly obdobím budování rozvinutého socialismu? Není to jen tím, že stát byl, je a vždycky bude tím nejhorším hospodářem. Není to ani jen tím, že plánované hospodářství je založené na nedostatku, který reprodukuje vždy lépe než cokoli jiného. Je to tím, že jsme již od roku 1948 systematicky okrádáni o výsledky své práce politikou a politiky. Němci, například, nejsou o nic pracovitější a chytřejší než my. Národy nemají vlastnosti, jen historii. Jenže zatímco oni léta pracovali a výsledky své práce vyměňovali za zboží, služby a kvalitní volný čas pro sebe a zbytek investovali do dalšího rozvoje SVÉ ekonomiky, my jsme výsledky své práce vyměňovali za vítězství tábora míru a socialismu. Zatímco oni své výrobky prodávali, my jsme je půjčovali na věčnou oplátku, (jak my odborníci říkáme: na státní úvěr) zemím budujícím socialismus v Asii, Africe, Jižní Americe a pochopitelně SSSR. Na úvěry, které nebyly nikdy splaceny a nikdy se s jejich placením z obou stran nepočítalo. Za to málo, které v zemi zbylo, se budovaly další kapacity, aby bylo více zboží pro další „obchod“. Pak budování socialismu skončilo jako když utne a nám kromě očí pro pláč za nedobytnými pohledávkami zbyly jen ty stavebně zdevastované, technicky zastaralé, neefektivně řízené továrny. Továrny plné zaměstnanců, kteří již ve své většině odvykli pracovat kvalitně nebo dokonce pracovat vůbec - a proč by taky ne, když ze své práce neměli po desítky let skoro nic. Pak přišla českou cestou velká privatizace. Ta měla zabránit tomu, aby naše rodinné stříbro převzala konkurence, továrny zavřena, lidi vyhodila na dlažbu a pozemky se ziskem prodala (Němcům!). Stát chtěl (po té co nás v době socialistické připravil o, řekněme, movité výsledky naší práce) zpeněžit a získat i ten zbytek, tentokrát nemovitý. Rozhodl se tedy, že továrny nedá novým českým podnikatelům na základě privatizačního projektu zadarmo, jak by bylo logické - vždyť bylo jasné, že nemohou mít žádné peníze - ale že jim je, opět na věčnu oplátku, prodá. Po různých divadelních představeních obsazených bankami pak peníze opět inkasoval od nás (jak my odborníci říkáme: sanoval bankovní sektor). A nakonec čeští továrníci buď prodali nezaplacené rodinné stříbro zahraniční konkurenci (ta část továren zavřela, vyhodila lidi na dlažbu a pozemky prodala), nebo celou operaci, před kterou nás měli ochránit, provedli sami. Tak se peníze, jež mohly do ČR přijít přímo jako investice a pomoci hospodářskému růstu, vinou české cesty dostaly do rukou několika desítek jednotlivců, kteří je obratem pro jistotu vyvezli ven - jak taky investovat v tak nestabilním prostředí, že. Za budování socialismu jsme většinu plodů své práce přišli. Za budování kapitalismu jsme nejen přišli o zbytek, ale ještě nás přinutili jej znovu zaplatit a výzisk darovali několika svým kamarádům.

Proto jsme chudí.

Třetím a posledním krokem toho, co by bylo možno nazvat skutečnou reformou je tedy důsledné oddělení podnikatelských subjektů od politiků a politiky. Znamená to ukončit všechny „restrukturalizace“, které údajně mají zachránit pracovní místa, vyrábějící zboží, které nikdo nechce. Přestat se státními garancemi na zakázky soukromých podnikatelů. Postarat se o to, aby jiní než soukromí podnikatelé neexistovali.

Mimochodem, že je hned jasnější odkud vítr věje, když se dozvíte, že nám Irák dluží 1,6mld dolarů, přemýšlíte-li o tom, proč tady některé kruhy tak ječí, když někde vyvěsí tibetskou vlajku, nebo Havel pozve Rushdieho? To víte, když kupujete na věčnou oplátku nehledíte příliš na cenu, výši provizí ani tolik nebazírujete na kvalitě.

Je tady politická síla, která by byla ochotna vyměnit současné posty ve statutárních orgánech za budoucí prosperitu? Která by se nebála odborářů? Která by pochopila že slogan „Citizen First!“ není jen heslo, ale také výzva k zásadní změně postojů k ekonomice, zcela jiné řešení přístupu k občanu jako výrobci a občanu jako spotřebiteli, než tu je posledních 55 let nezpochybnitelným dogmatem? Obávám se, že nikoli.

Bude tedy nějaká reforma? Obávám se, že nikoli.

Ing. Jiří Brož, Praha