Poprvé jsem slyšel jméno Jan Beneš od spisovatele Edvarda Valenty: doporučil mi přečíst si Do vrabců jako když střelí a řekl, že Jan Beneš spolu s Václavem Havlem budou v příštích letech nejvýraznějšími osobnostmi české literatury. Po sovětské okupaci se o Janu Benešovi nemluvilo a většina z nás neměla ani tušení, že našel možnost v americké emigraci aspoň trochu přispět k pádu komunistické totality.

Poprvé jsem slyšel jméno Jan Beneš od spisovatele Edvarda Valenty: doporučil mi přečíst si Do vrabců jako když střelí a řekl, že Jan Beneš spolu s Václavem Havlem budou v příštích letech nejvýraznějšími osobnostmi české literatury. Po sovětské okupaci se o Janu Benešovi nemluvilo a většina z nás neměla ani tušení, že našel možnost v americké emigraci aspoň trochu přispět k pádu komunistické totality.
Po Listopadu 89, kdy se Jan Beneš s nadějemi vrátil, jsem s nadšením četl jeho články a knihy a pak jsem měl konečně příležitost osobně ho poznat, když jsem jel na Obořiště nabídnout mu kandidovat do Evropského parlamentu za Konzervativní stranu. (To přijal, ale z byrokratických důvodů jeho kandidaturu úřady zamítly.) Formální návštěva se brzy změnila v přátelské povídání o psech a kočkách, o našich otcích - legionářích, o společných přátelích a zájmech, o naivitě (zradě?) Václava Havla a k čemu vedlo jeho heslo „Nejsme jako oni!“.
Pak už jsme se setkávali často, ať to bylo na soudech s Vláďou Hučínem, na přednáškách a akcích, kam nás vedl shodný zájem - naposledy to bylo, když promluvil 26. dubna v Brně na naší manifestaci za americkou radarovou základnu. Řekl: znáte nějaký zločin, který mají na svědomí nacisté a který by neměli na svědomí komunisté? Tato hnutí a tyto ideologie byly zcela shodné, páchaly stejné zločiny a jsou ochotny je páchat dále.
Jeho skromnost, předvídavost a odvaha, jeho přátelství nám bude scházet.

V Praze dne 3. srpna 2007

Martin Rejman
kancléř Konzervativní strany