Konzervativní strana nahlíží Klub angažovaných nestraníků (KAN) a Pravý blok (PB) jako své spojence v zápase za správnou věc. Spolu s názorem MK KAN Olomouc navrženým ing. Vlastimilem Podrackým (dále jen autor) jsme přesvědčeni o nutnosti integrace konzervativních sil v naší zemi, proto i naději na sloučení KAN a PB vítáme - jako další dílčí, přesto však velmi důležitý, konkrétní čin v práci na vzniku jednotné konzervativní strany, jejíž podobnou, stejně dílčí, součástí je nedávné sloučení Strany konzervativní smlouvy a Konzervativní strany pod tradičním názvem Konzervativní strana. Věříme, že jedním z prvních kroků na cestě k tomuto cíli má být obsahová diskuse nad programovými otázkami. Domníváme se, že mnohé praktické postupy, které představitelé KAN a PB prosazují v politice, slouží věci spravedlnosti v této zemi. Bohužel, s některými programovými cíli (viz materiál autora - www.kan.cz, Zpravodaj KAN č. 64) nemůžeme plně souhlasit. O četných nesporných kladech materiálu se v dalším nebudeme rozepisovat, neboť tyto nejsou (a z principu věci být nemohou) předmětem diskuse. Z formálního hlediska bychom rádi navrhli, aby po dobu diskusí byly materiály vnitřně strukturované - např. číslované odstavce (pro přehlednost, přesnost odkazu apod.).
V textu jsme se na některých místech uchýlili k odkazům na literaturu. Konzervativně založení lidé žijící z tradic se většinou chovají dle řádu a nekladou si otázku "PROČ?" - oni prostě VĚDÍ, že daná situace se řeší takto. I proto se konzervativci (na rozdíl od liberálů a socialistů) neradi pouští do praktické politiky - neboť tam je třeba každou myšlenku obhajovat a vysvětlovat, přesto, že je jim samotným stále stejně zřejmá. Jedinou pomocí a oporou jim v tom mohou být myšlenky formulované podobně smýšlejícími a moudřejšími. A tak i my jsme této opory využili a s důvěrou jsme se obrátili k starým osvědčeným teoretikům konzervativní politické filosofie, neboť si uvědomujeme, že bychom se zbytečně snažili lépe ozřejmit a popsat otázky, kterým oni zasvětili velké části svých životů.
Dovolíme si nejprve malou odbočku, která se samotným obsahem materiálu souvisí pouze okrajově. Domníváme se, že myšlenka republikanismu byla v této zemi (naneštěstí) dokonale zdiskreditována. Podobně název "Obroda" považujeme vzhledem k reminiscenci na jistou organisaci kooptovanou v počátku 90. let do ČSSD za značně diskutabilní, zejména má-li se jednat o označení konzervativní strany. Jaký název naopak pro konzervativní stranu za ideální považujeme, je zřejmě patrné.
Na místo konstatování "Jsme národně konzervativně liberální strana s důrazem na konzervativní." nám Konservativní smlouva (viz příloha, popř. www.skos.cz, sekce Vnitrostranické dokumenty) "velí" postavit dle našeho názoru srozumitelnější, jasnější a pokornější "Chceme být konzervativní.".
S většinou bodů vtělených pod odstavců "Co chceme?" a "Co nechceme?" lze jistě souhlasit (poslední dvě odrážky v prvním z nich neodpovídají formě odpovědi na otázku). Je jich však příliš mnoho a směšují obecné s konkrétním. Ty z nich, které jsou na úrovni obecných deklarací, navíc bez definice pojmů (pro kterou však přirozeně v takovém materiálu není místo) nejsou nepoučenému čtenáři plně srozumitelné (např. bod "revitalizace fyzických a duševních sil národa" - myslí se tím příkladně pronatalitní politika? Ta se ovšem také může zvrhnout v obyčejné sociální inženýrství - viz tzv. Husákovy děti z počátku normalisace...).
Hned na počátku je nutné se pozastavit u pojmu referenda. My přímou demokracii považujeme za méně dokonalou, než demokracii zastupitelskou. A to z toho důvodu, že parlamentní demokracie umožňuje uvážlivou diskusi o problémech (jaká v rámci celé společnosti není možná), a tedy pak i fundovanější rozhodnutí. Dále umožňuje i státnickou odpovědnost v tom smyslu, že může přijmout rozhodnutí, jež jsou správná, avšak momentálně nepopulární. Naopak referendum, v principu věci, nemůže nikdy schválit nic nepopulárního, byť by to bylo sebevíce správné nebo prospěšné. V neposlední řadě, systém rozhodování referendy je nesmírně nákladný. My se domníváme, že referenda mají svůj význam na místní úrovni, kde lidé problémy dokonale znají, ale za noční můru považujeme referenda na úrovni celoplanetární - jak to např. navrhuje PB. A to z toho důvodu, že ne všechny civilizace chápou hodnotu politické svobody - tuto hodnotu nejlépe chápe civilizace západní - a my si naši svobodu prostě nechceme nechat vzít diktátem planetárních většin, které ji nechápou. Svoboda je plodem staletého ušlechtilého politického, filosofického a duchovního vývoje; nikoli produktem prostého aktu vůle v podobě hlasovacích uren. Z výše uvedených důvodů je pro nás důležité podrobně prozkoumat, co autor míní bodem "institut referenda v jistém rozsahu". Jak se k institutu referenda staví současní konzervativní myslitelé lze nalézt např. v knize R. Scrutona "Smysl konzervatismu", z česky píšících autorů je možno uvést Rio Preisnera a jeho dílo "O životě a smrti konzervatismu".
V otázce školství podporujeme zejména změnu přístupu z povinné školní docházky na povinné vzdělávání. Těžištěm musí být bezvýhradný primát rodiny ve výchově. Nevidíme nic špatného (spíše naopak), kdyby v naší vlasti vzniklo kvalitní soukromé placené školství.
Klademe si otázku, jaký je vztah mezi formulacemi "plýtvání prostředky" a "nezodpovědné nakládání s prostředky". Dle našeho názoru obsah druhé z formulací plně pokrývá obsah formulace první.
Pro možnost konkrétního souhlasu či kritiky z naší strany bychom přivítali příklad, který by demonstroval, co má autor na mysli, píše-li "odmítáme nekritické přijímání s naší kulturou a historií neslučitelných a špatných cizích vzorů".
Obáváme se, že tvrzení "odmítáme závislost na ideologiích včetně socialismu a bezbřehého liberalismu" lze označit za mírně zavádějící. Vždyť i autor se hlásí ke konzervatismu, což je bezesporu ideologie svého druhu. My s tímto příklonem vřele souhlasíme a dovolujeme si podotknout, že politická strana bez jasně uspořádané a vnímané politické filosofie je jen součtem osobních zájmů (byť ušlechtilých) jejích členů.
Nyní tedy již k vlastnímu návrhu programu. K formulaci "Našim hlavním programem je probuzení a revitalizace sil národa." viz výše.
Konzervativní strana není proti vstupu do Evropské unie, ale uvědomuje si, že mnohé rysy EU jsou socialistické, což poškozuje hospodářskou produktivitu a konkurenceschopnost EU, a tedy i její občany. Konzervativní strana hodlá po vstupu ČR do EU prosazovat její desocializaci. Nemůžeme souhlasit s návrhem "zvláště nechceme, aby mnoho mladých lidí odcházelo na práci do ciziny, protože to omezí příliv zahraničního kapitálu k nám a sníží množství vybraných daňových prostředků. Proto jsme pro přijatelně dlouhé přechodné období, kdy by naši občané neměli možnost pracovat ve státech EU.". Jsme pro svobodu a k té právo na výběr, kde mám být zaměstnán, neodmyslitelně patří. Jakýkoli izolacionismus nebo protekcionismus není naším programem. Špičkové odborníky je nutné v naší zemi udržet kvalitními pracovními příležitostmi - nikoli násilím po vzoru vědeckých kapacit bývalého Sovětského svazu. Přesto, že spousta evropských států uplatňuje vůči "divokému východu" víza, zůstává nepopiratelným faktem, že co nejvolnější pohyb lidí je v samých základech "rozšířeného řádu" (kapitalismu - podrobněji např. F. A. Hayek "Osudová domýšlivost" nebo "Cesta k nevolnictví", popř. L. von Misses "Liberalismus").
Stran důchodového pojištění se domníváme, že jádro problému leží poněkud jinde, než autor uvádí. Jsme přesvědčeni, že vitálním zájmem naší vlasti je provedení skutečné reformy penzijního systému a to směrem k soukromě spravovaným avšak státem průhledně kontrolovaným penzijním fondům s povinným penzijním spořením. Cílem musí být vícezdrojové financování penzí zajišťující větší stabilitu - tzv. třípilířový systém.
Stát nesmí narušovat autonomii rodiny. Proto by se ani neměl pokoušet zkoumat, proč má nebo nemá manželský pár děti - jak autor patrně navrhuje (viz tvrzení "Odmítáme případy, kdy rodiče mají děti jen proto, aby dostávali sociální podporu..."). Straňme se jakýchkoli náznaků sociálního inženýrství.
Cítíme rozpor v tvrzeních "Odmítáme humanitární rakovinu - neustálé rozrůstání humanitárních služeb placených státem." (viz odstavec Humanitární organizace) a "Jsme proti dotacím jakémukoliv soukromému subjektu kromě zdravotnictví, školství a humanitární činnosti." (viz odstavec Dotace).
Pasáž o zdravotnictví vnímáme jako příliš zjednodušující.
V základní linii přístupu k sociálním otázkám se s autorem v zásadě shodujeme. Jako podružné nyní ponecháme stranou některé technické detaily, které by v další diskusi měly být předmětem podrobného zkoumání, přehodnocení a následného rozpracování. Obáváme se však, že v otázce bytové politiky autor nezůstal zcela konzistentní. Upozorňujeme na fakt, že tzv. sociální "práva" (např. "právo" na byt) nejsou skutečnými právy (klasickými svobodami), nýbrž nároky, které občan vznáší na stát a okolní společnost. Na ně ve striktním smyslu právo nemá; to pouze stát či společnost se z důvodů lidskosti nebo společenské stability může za určitých okolností rozhodnout dát něco navíc i člověku, který přispěl společnosti málo nebo nijak.
K referendu - viz výše.
Jaké mají být funkce senátu je dostatečně podrobně popsáno v knize "Demokracie v Americe" A. de Tocquevilla, popř. v "Listech federalistů". Státotvorné ideje uvedené v těchto dílech jsou navíc ověřené staletou zkušeností americké demokratické praxe. Přimlouváme se za to, abychom v této věci - v souladu s jedním z prvních návrhů autora - nevymýšleli již jednou vymyšlené.
Odvolatelnost poslance je požadavek vedený ušlechtilým záměrem. Obáváme se však, že realisace této myšlenky by měla za následek příliš snadnou možnost účelových manipulací podobných těm, kterých se důvodně obáváme ve věci referenda. Navíc přímá odvolatelnost je velmi blízká - z důvodu ústavní vyváženosti - přímé volbě (což naznačuje i autorova poznámka o co nejmenších volebních obvodech). Poznamenejme na tomto místě, že smysl dvou komor parlamentu je mimo jiné v tom, že každá z nich je tzv. volena jinou většinou (viz opět "Demokracie v Americe"). Další přímé volby - např. starostů, hlav států, nebo soudců - se mohou skvěle osvědčit v jiných zemích s jinými tradicemi a ústavními systémy. Některé z nich by se snad, právě za určité kompenzace ústavními protiváhami, mohly uplatnit i u nás. Důvěru ve schopnost našeho lidu vždy si volit ty nejctnostnější, nejmoudřejší a nejlepší zástupce, však nechováme. Naše společnost totiž prošla 50 lety totalitní (z toho 40 lety komunistické) duchovní a politické devastace. Jedná se o společnost, jejíž svobodná volba zaplnila náš Parlament stranami jako ČSSD, ODS, KSČM, KDU-ČSL či US - tedy stranami, jež považujeme za příčinu i součást našeho dnešního marasmu.
Nemůžeme v žádném případě souhlasit s tvrzením autora "Vyhnání Sudetských Němců byl legální čin na základě Postupimské konference a Benešových dekretů, které jsou součástí naší historie.". Ano, Benešovy dekrety jsou jistě naneštěstí součástí naší historie a legalita předmětného aktu je obdobná jako legalita činů opírajících se o Norimberské rasové zákony. Rozhodující je legitimita (jak sám autor v pasáži Soudnictví a státní zastupitelství správně naznačuje). Konzervativní strana je přesvědčena, že restituční hranice stanovená od 25. února 1948 byla nastavena nesprávně díky politickým zájmům postkomunistých sil dominujících v roce 1990 - stejně jako dnes - na naší politické scéně. Navrhovali bychom změnu a posunutí této hranice k 30. září 1938. Jsme přesvědčeni, že toto datum je právně podložitelné a oprávněné. Jsme si zároveň vědomi, že posunutí restitucí do roku 1938 není v současné politické konstelaci průchodné, ale vzhledem k nutnosti obhajovat základní principy na kterých stojí západní civilizace musíme trvat na pravdivém popsání naší minulosti včetně z toho vyplývajících závěrů. Bezprávím byl jistě i poválečný teror vůči sudetským Němcům, ale také vůči Čechům, kteří nesouhlasili s Národní frontou a prokomunistickou-prosovětskou politikou. Součástí tohoto bezpráví byl také násilný proces znárodnění - zestátnění (banky, pojišťovny, klíčové průmyslové podniky, zemědělství). Neuznáváme zákonnost a platnost protektorátní vlády stejně jako poválečného košického vládního programu a všech počinů všech vlád Národní fronty, ať již předúnorové či poúnorové. Nesouhlasíme s retribučními dekrety a rozsudky národních a lidových soudů - zejména pak s v celém civilizovaném a kulturním světě neslýchaným amnestováním vražd a ostatních zločinů, spáchaných do 28. října 1945. Nesouhlasíme se znárodněním průmyslu a zkonfiskováním majetků českých antikomunistů a bezúhonných Němců. Neuznáváme parlamentní volby v roce 1946 a 1948, jakož i žádné další, které v naší zemi proběhly do roku 1990 - neboť ani v jednom případě neproběhly podle platných demokratických zásad. Rovněž nikdy neuznáme zákaz konzervativních antikomunistických politických stran na jejichž odkaz chceme v mnohém navazovat. Konečně rovněž nesouhlasíme s vysídlením sudetoněmeckých spoluobčanů. Tedy nejen se zločiny, které ho provázely, nýbrž s vysídlením jako takovým, neboť odmítáme kolektivní vinu a kolektivní trest, jež se příčí křesťanské morálce.
Otázka daňová je zejména otázkou svobody. S návrhy uvedenými autorem lze stejně souhlasit jako je rozporovat. Tuto část si dovolujeme taktéž považovat za značně zjednodušenou. Občané platí příliš mnoho na daních jen proto, že vlády chtějí hodně utrácet. Bludný kruh zvyšování daňové zátěže je podporován tím, že vlády a jim poplatná média rádi poukazují na podobnou praxi u všech svých sousedů. Tím se tento neblahý trend stává jakýmsi planetárním omylem. Z něho pak lze odvodit tyto závěry:
· málokdo hledá alternativy k vysokým výdajům, k vysokým daním a přílišným regulacím, které zatěžují jak jednotlivce tak jejich rodiny,
· zapomíná se, že veřejná politika má posilovat především osobní svobodu a příležitosti tak, aby lidé byli schopni se postarat o sebe a o své blízké nezávisle na státu,
· příliš mnoho lidí se snaží žít na úkor ostatních, a to jak z pohledu materiálního, tak duchovního, ale především zbavováním se vlastní odpovědnosti; jak jinak si vysvětlit odpor proti redukci daní, což je cesta nejen k ekonomickému růstu, ale také k posílení našich rodin, které by měly být nejlépe vybaveny učit děti občanským ctnostem, ale i zvykům nezbytným pro hospodářskou produktivitu.
Cílem vlády by nemělo být učinit ze všech občanů jednolitou kompaktní masu, ale umožnit každému, aby se mohl mít lépe. Právě v tom spočívá politika snižování daní a omezování regulací. Umožňuje rodinám více investovat do budoucnosti své a svých dětí, podporovat nejrůznější humanitární a občanské aktivity. Opačný přístup vede k utlumení iniciativy občanů, což má za důsledek nárůst počtu těch, kteří chtějí na životě společnosti jen parazitovat. Přesáhne-li jejich počet určitou hranici, jsou výdaje ostatních občanů natolik neúnosné, že mnozí takovou společnost opouštějí. Jako jedno z možných principiálních opatření bychom viděli ústavní zákon, který by stanovoval, že pro snížení libovolné daně je třeba v zákonodárných sborech nalézt prosté (tedy nadpoloviční) většiny, zatímco pro zvýšení libovolné daně je nutné nalézt kvalifikované (tedy třípětinové či dvoutřetinové) většiny.
V rozporu s autorem se nedomníváme, že školství má být řízeno celostátně. Žádný stát neučiní člověka dobrým, snadno jej však může učinit zlým. Proto je mnoho věcí, které vláda nemůže dělat, mnoha dobrých věcí se musí zřeknout a přenechat je někomu jinému. Nemůže například lidi krmit, obohacovat, učit ani měnit.
Podobně jak autor naznačuje, i my jsme stoupenci koncepce přirozeného práva. Ve shodě s autorem odmítáme trest smrti. Nevidíme nic špatného na tom, že někteří naši spoluobčané mají více občanství, např. německé.
Jako nešťastnou vnímáme formulaci "V naší zemi by nemělo být povoleno muslimské náboženství, které ve svém principu hlásá nedodržování lidských práv a násilný boj za Islám.". Náboženské války vedené muslimy jsou jen obdobou křižáckých válek vedených křesťany (odečtěme od našeho letopočtu číslo 622 - útěk z Mekky do Mediny - a srovnejme, jak se chovala křesťanská společnost v roce, ke kterému takto dojdeme...). Podstatou těchto militantních excesů (jejichž důsledky samozřejmě ostře odsuzujeme) není myšlenka zabíjet, ale přesvědčení, že o Boží pravdu je nutné se zasadit. Přitom každá společnost se tohoto apelu ve své době chápe jiným způsobem. Jsme pro co nejširší náboženskou svobodu. Pokud by nám byla některá společenství trnem v oku, pak by to byly manipulativní sekty, které za náboženským hávem povětšinou skrývají ekonomické zájmy svých zakladatelů. To však rozhodně není případ Islámu, který navíc s křesťansko-židovskou Evropou vzývá stejného Abrahamova Boha.
V souvislosti s autorovou úvahou "Poskytovat útočiště uprchlíkům ze zemí nedodržujících lidská práva, ale snažit se, aby proti režimu ve své zemi opravdu bojovali." se vnucuje otázka, jak by se v případě takového přístupu demokratických zemí vedlo našim spoluobčanům, kteří (ať již z jakéhokoli důvodu - pomiňme pro tento okamžik nasazené agenty) opustili vlast zužovanou nacistickým nebo bolševickým terorem.
Nesdílíme autorovo přesvědčení o tom, že je potřebné, aby cizinec, který nabyl českého občanství, přestěhoval do ČR i svoji rodinu. Nejsme však přesvědčeni ani o druhém extrému - tedy o tom, že by se takovému přesunu mělo jakkoli bránit. Jsme přesvědčeni, že každý má mít v těchto otázkách svobodu se rozhodnout sám, intervence státu do těchto oblastí nemůže v žádném případně prospět.
Souhlasíme s pasáží autora o ochraně osobnosti a majetku.
Problematika bankovnictví je dle našeho názoru opět zjednodušená. Doplňme na tomto místě, že klíčová otázka národního hospodářství - tedy reforma penzijního systému - může v plné šíři splnit svoji roli pouze tehdy, budou-li spořené finanční prostředky náležitě kapitalizovány. Tuto potřebnou kapitalizace není schopen nikdy zajistit stát, ale pouze soukromý sektor. Odtud plyne naše prosba bližší specifikace funkcí navrhované státní banky - má-li vykonávat efektivní dozor, potom souhlasíme, má-li však bezprostředně dané finance spravovat, potom z výše uvedených důvodů souhlasit nemůžeme. Otázkou zůstává, zda autorem uvedené zřízení státní banky má mít vliv na existenci ČNB. Zda ji má nahradit a stát se cedulovou bankou (pak je podle našeho názoru na místě spíše diskuse o reformě ČNB, její zrušení a nahrazení novým subjektem lze diskutovat až v krajním případě). V opačném případě je smysl takové státní banky nesrozumitelný.
S pasáží o školství lze v zásadě souhlasit - s již výše uvedeným komentářem.
Armáda má chránit občany před vnějším nebezpečím - je garantem naší svobody. Nejlepší zárukou svobody na světě je silný Západ, nejlepším prostředkem obrany svobodného řádu v této zemi je naše členství v NATO, jež představuje transatlantickou jednotu mezi Amerikou a Evropou. My musíme být dobrým, efektivním a spolehlivým členem NATO (což dnes nejsme v důsledku toho, jací lidé jsou na nejvyšších místech v naši zemi). A to nelze bez profesionální armády. Pokud by byl navíc pod miličním uspořádáním armády chápán švýcarský model (což autor explicitně nepředkládá), podle něhož by každý musel povinně vlastnit zbraň, považujeme to za nerozumné z důvodu uvedeného výše: vzhledem ke stavu společnosti, především vzhledem k nevyrovnání se s komunistickou minulostí, ne všichni lidé v naši zemi by měli dostat zbraně do rukou - tato skutečnost by měla být zohledněna při všech úvahách o budoucí podobě našich ozbrojených sil. (S tím, aby každý slušný, bezúhonný občan mohl vlastnit zbraň na vlastní obranu, však souhlasíme.)
Rodina je samozřejmě prvotním, přirozeným a nejdůležitějším společenstvím, ve kterém se tříbí, upevňují a dalším generacím předávají morální hodnoty. Nesouhlasíme však s formulací "homosexuální nebo heterosexuální páry odmítající se podílet na reprodukci", ať je již na takovou případnou skutečnost navázáno cokoli. Jsme přesvědčeni, že po takových informacích nemá stát, nebo kdokoli jiný, ani pátrat - jsou to intimní a křehká přediva, která nesmějí být vystavena bezprostředním tlakům společnosti, resp. státu. Přijde-li totiž člověk o svá tajemství, zbude z něj jen výrobní prostředek stojící nahý a bezbranný před Orvellovým Velkým bratrem.
Stavíme se zásadně proti potratům. S většinou myšlenek, které autor k této otázce uvádí, však souhlasíme. Nepovažujeme ale tuto problematiku za vhodnou pro součást politického programu. Jsme přesvědčeni, že naše společnost se v otázce potratů chová naštěstí stále zodpovědněji (společnost nepovažuje potrat za dobro, trend počtu potratů za rok je výrazně klesající) a proto je nebezpečné narušovat tento příznivý vývoj příliš razantními vystoupeními, které by mohly zapříčinit hysterickou reakci s následným zvratem k horšímu.
Pasáž o masmédiích je značně diskutabilní. Pojetí, které tady autor prezentuje se blíží osvícenému despotismu. Obáváme se, že pochopitelný cíl, který autor popisuje, není dosažitelný státním nařízením, ale nanejvýš postupnou totální generační výměnou současné masmediální garnitury (v dobrém i zlém).
Považujeme za výstražný autorův záměr "Vzdělání a kulturu bychom měli chránit před škodlivými cizími i domácími vlivy (akční filmy apod.).". Izolacionismus - ať už politický, ekonomický, kulturní či mezinárodní - není našim programem.
Je pro nás nepřijatelné, aby byl z jakýchkoli důvodů stavěn "státní a obecní zájem nad zájmem jednotlivce" jak autor navrhuje. Stavíme se jednoznačně na stranu ochrany soukromého majetku.
V pasáži o občanských sdruženích a skupinových organizacích autor zavádí dvojí režim pro svobody shromažďování a projevu. To je pro nás z hlediska přirozené nedělitelnosti lidských práv a svobod nepřípustné.
Máme rozumět formulaci "Oddanit zemědělce." tak, že zemědělci nebudou platit daně? Nevidíme důvod, proč by mělo být zamezeno prodejům státní půdy cizím státním příslušníkům, jak autor navrhuje. Opakujeme, že izolacionismus a protekcionismus není naším programem.
Závěrem si dovolujeme požádat o zveřejnění tohoto textu na stránkách Zpravodaje KAN a Zpravodaje Pravého bloku (v tomto případě bychom si v zájmu co nejužší spolupráce dovolili navrhnout, aby byly ve Zpravodaji PB uveřejněny materiály oba - tedy jak primární text autora, tak tato oponentura).
Brno, Praha 10. července 2001
MUDr. Miroslav Beňo
místopředseda Konzervativní strany
MUDr. Roman Joch
místopředseda Konzervativní strany