Relativismus západní, relativismus východní

Dovolím si na tomto místě několika drobnými poznámkami a rozvedeními reagovat na vynikající text „Relativizmus - ústřední idea západní Evropy“ Vlastimila Podrackého (dále jen Autor).

Hned v úvodu mě zaujala Autorova mimoděk, s hlavním tématem článku jen okrajově související, poznámka: „Československo a Jugoslávie byly založeny na slovanské myšlence, která, jakmile vyšuměla a komunisté ji zdiskreditovali, vzala s sebou do hrobu i státy, které na ní vznikly.“. Jugoslávii ponechám stranou. Domnívám se, že v Československu po roce 1918 se svářila „slovanskost“, která se spíše klonila k východu, s „občanskostí“, která se klonila spíše k západu. Kdyby jasně převážila ona „občanskost“, měli jsme opravdu šanci stát se oním středoevropským Švýcarskem, jak se o tom často hovoří. Nestalo se - bylo to pořád tak nějak nerozhodně… A ten svár svým způsobem trvá dodnes a lze jej vysledovat v prakticky každém vážnějším současném politickém střetu, budeme-li ochotni jít při přemýšlení o něm dostatečně hluboko. Po 2. světové válce naplno zvítězila ona „slovanskost“. Rudá armáda tomu dodala mocenský rozměr. Vyhnat neslovanské obyvatelstvo bylo přece tak… tak… tak přirozené. Komunisté slovanskou myšlenku nezdiskreditovali - ona sama nás k nim dovedla. Nestydím se ani v nejmenší za tu část svého já, která je Slovanem (mezi předky mám kromě slovanských Hanáků a Poláků také Němce a Holanďany… jak jste na tom vy?
J) a cyrilometodějská tradice je mi velmi drahá. Nicméně politicky jsem doma na Západě - už proto, že na Západě můžu být doma jako Slovan snadno, ale být jako „zápaďan“ doma ve slovanském impériu prakticky možné není…

Naprostou většinu toho, co Autor uvádí, bych bez rozpaků podepsal. Snad Autorem skvěle obhajovanou potřebu řádu by ještě bylo možné ukázat na pozadí listu sv. apoštola Pavla Korintským, což je jeden z nejhlubších zdrojů, na který by se mohli zastánci názoru „vše co potřebuješ je láska“ při náležitě zjednodušené a pokřivené, z kontextu vytržené interpretaci odvolávat.

Naprostou maličkostí je v tomto textu Autorova oblíbená slepota k faktu, že Masaryk, vzhledem k tomu, nakolik byl odvrhnut komunistickým režimem, je dnes v České republice oficiálně prakticky glorifikován. Jeho zmínka o „neustálém napadání Masaryka“ na mě v tomto kontextu působí poněkud nepochopitelně až křečovitě. Těším se na to, až bude osobnost TGM u nás zhodnocena skutečně kriticky - čímž myslím v tom nejlepším slova smyslu, tedy až budou poctivou historickou prací odstraněny nánosy a to jak bolševické propagandy (nechal přece střílet do dělníků!!!), tak ty „tačíčkovské“, které by se, pevně v to věřím, příčily i jemu samotnému - vždyť on byl duchem vpravdě kritickým…

Celou tuto reakci však píšu v zásadě jen a pouze kvůli Autorovu závěru. Autorovým textem se táhnou jako červená nit výzvy k rovnováze. Rád bych jim tedy na tomto místě dostál. Štěpná věta je na začátku posledního odstavce a zní: „Relativizmus není produkt Východu, ale Západu.“. Konečně Autor tvrdí, že v důsledku evropské integrace (ratifikace Lisabonské smlouvy) přijdeme o možnost „volit si svoje vlastní etické hodnoty“. Předkládám následující příklady:


1. Ano, autor správně uvádí, že jedním z velmi jedovatých výhonků relativismu je genderový feminismus. Ale je to skutečně produkt Západu? Vždyť feministky u nás jsou ve velmi zvláštním postavení, kdy už při jejich nástupu po roce 1989 byl hlavní bod jejich agendy prakticky hned naplněn - děti v jeslích a školkách, ženy ve výrobě. Zatímco jejich souvěrkyně na Západě jsou nuceny o „své“ kauzy vést ostré diskuse se stále ještě velmi dobře vybavenými oponenty, nám tento model nalajnoval komunistický stát a ani jsme nemrkli. Vzhledem k tomu, že komunistům se podařilo naprostou většinu svých poddaných intelektuálně zcela vykastrovat, mají dnes u nás genderové feministky se zbytkem svých představ a „západním know-how“ v rukou poměrně snadnou úlohu. Zdánlivě odbočím když zmíním, že komunisté a nacisté se od sebe vzájemně velmi učili, např. v otázce koncentračních táborů… není dnes až tak úplně nejdůležitější, kdo s tím přišel první, ale je velmi zajímavé, čím bylo toto specifické „poznání“ tím kterým ideologickým směrem socialismu obohaceno. Tak se můžeme ptát i u řady témat „západních“ a „našich“ feministek. Ale vážně - promítněte si, jak to vypadalo s feminismem na Západě v době, kdy sovětské režimy oslavovaly první udernice… takže co?

2. Podobným tématem jsou potraty, které nesporně představují jednu z nejhlubších a nejbolestivějších ran na těle Západu. Ano, dnes se zdá, že Západ kapituloval. Ale při podrobnějším pohledu jsou stále patrné velmi nadějné intelektuální pokusy o zvrat neblahého vývoje. Jejich odlesky je někdy možné, při bedlivém pozorování, zahlédnout i u nás. Ale jak situace vypadala na Západě v době, kdy socialistické země razily potratové zákony (bez diskusí, prostě centrálním nařízením, jak to přece bylo v kremelských poměrech běžné…)? Dnes je možné o právu dítěte na život, o právu ženy na vlastní tělo, o vraždě, prostě o tom všem… diskutovat. Je možné přemýšlivější okolí odvracet od převládajícího relativismu - neboť čím blíž smrti, tím je jasnější, jak šílená iluze to je: člověk je buď živý a nebo není; po jeho pozemské smrti buď „něco“ následuje, nebo nikoli; naše činy budou souzeny a nebo ne… třetí možnosti neexistují a jen blázen se tváří v tvář těmto otázkám spokojí s relativistickými odpověďmi. My sami, bez Lisabonské smlouvy, tedy naše vláda, se momentálně snaží rozšířit možnost potratů. V parlamentu Litvy, která již Lisabonskou smlouvu ratifikovala, je projednáván (v tomto okamžiku netuším, zda již s nějakým výsledkem…) k otázce potratů velmi restriktivní zákon. Jak si to jen vysvětlit? Mé vysvětlení je toto: nesmíme se na Evropu, Brusel, Lisabonskou smlouvu,… vymlouvat. To samotné jsou povětšinou porocedury, formy. Tomu obsahově neblahému, co k nám ze západu přichází, se musíme tak jako tak stavět, sebevědomě a co nejrozhodněji. Prostředky máme a budeme mít - ne že ne. Nakonec ti, kteří u nás kulturu smrti propagují, jsou našimi spoluobčany a důvodně se lze domnívat, že tak budou činit ať už bude Lisabonská smlouva přijata či nikoli… Záleží zkrátka hlavně na nás samotných.

3. Se spoustou svých přátel, včetně Autora, se velmi snadno shodnu na řadě velmi důležitých otázek. V jednom však mám, jak je patrné, stejný názor s Jiřím Paroubkem a ostatními komunisty - jde o názor, co je dnes a tady prioritní. To zdaleka nejdůležitější, o co tady dnes jde, je zcela zjevně instalace „radaru“. Jiří Paroubek odmítl nabízenou výměnu „radaru“ za ratifikaci Lisabonské smlouvy - ví proč. Jiří Paroubek svým bezprecedentním chováním v rámci jednání o účasti naší armády v zahraničních misích poplival čest nás všech a zejména našich vojáků, kteří budou pravděpodobně nuceni opustit své přátele a tak nás vystavil oprávněné nedůvěře našich spojenců - ví proč. Již řadu měsíců, jak se možná ratifikace dohod o umístění US stanice u nás blíží, je patrná snaha o všemožnou destabilisaci - a to vše dost pravděpodobně velmi pečlivě koordinováno s oblíbenou politikou cukru (nebudeme modernizovat…) a biče (rozmístíme…) z Moskvy. Samozřejmě, že k šíření zmatku patří patrné nekonzistence. Tou asi nejzásadnější je postoj Václava Klause, který nijak zásadně proti radaru nevystupuje. Předpokládám, že správně tuší, že by se takovým jednáním u řady lidí, kteří na jeho názory slyší, definitivně zdiskreditoval a domnívá se, že i tak radar neprojde. Nakonec, stačilo přece, že to byl on, kdo jako jeden z prvních, ne-li vůbec první, poukázal na podobnost případné přítomnosti amerických vojáků na našem území a sovětské okupace v roce 1968…

4. Tím se dostávám k „východnímu relativismu“. Zatímco „západní relativismus“, jak autor správně popisuje, nedokáže rozlišit mezi pravdou a lží, dobrem a zlem… a snaží se vůbec tvářit, že takové kategorie neexistují a pokud ano, je to ryze subjektivní záležitost… tedy zatímco tento „západní relativismus“ takto šíleně zachází s realitou, „východní relativismus“ je již dávno podstatně dál. Tento „východní relativismus“ se nespokojuje s manipulací reality, ale vytváří realitu zcela novou, virtuální… vzpomeňte na to, jak umě dokázali soudruzi sami vytvářet odbojové skupiny proti sobě, jak vynalézavě vymýšleli neexistující zločiny vlastizrady, aby potom přinutili zcela nevinné oběti se k těmto zločinům přiznat… jak měnili historii, když retušovali z fotografií již nepohodlné soudruhy, jako by před popravou ani neexistovali… a tak by se dalo pokračovat. To snad není „relativita“? Je přeci lépe mýlit se se Stranou, než mít pravdu proti ní… Co je to vlastně podle komunistů „pravda“? Přece to, co zrovna teď prospívá Straně! Takže, když Autor píše „Relativizmus není produkt Východu, ale Západu.“, měl by se nejprve zamyslet, jak to na Západě bylo s relativismem v době, kdy Lenin psal a realizoval své zvrácené ideje…

Relativismus je velmi záludný nepřítel. Ale svoji sílu čerpá zejména ze zneužívání neznalostí těch, které se snaží obelhávat. Jsem pevně přesvědčen, že „stačí“ vytrvale argumentovat a většina lidí nahlédne falešnost relativistických dogmat. Ano, není to snadné, média touží po senzacích, novináři jsou často proti nepohodlným tradičním názorům zaujatí, samo filosofické prostředí je zaneseno moderními předsudky… ale kdy to měly názory obhajující tu těžší cestu snadné? Obecně vzato, na rozdíl od kremelských poměrů, možnost argumentovat dnes máme. Tuto možnost máme díky svobodě. A svoboda, to je Západ.


22. prosince 2008

Jan Kubalčík