Slovní tance kolem romské otázky


„V obci, kde mám chalupu, se už několik let rozpadal dvoupatrový dům. Když jsem byl v lednu - již po setmění - na procházce, všiml jsem si, že v domě s dírou ve střeše se něco děje. Skrze okno v přízemí svítilo modré světlo televizoru. Když jsem se přiblížil k domu, začala na mě štěkat smečka drobných psíků a ven vyběhlo několik dětí. Nabyl jsem dojmu, že polorozpadlý dům obsadila skupina Romů. Něčeho podobného jsem si všiml již v okolních obcích. Pocítil jsem velmi negativní reakci. Začal jsem se bát, že se ve vsi budou ztrácet věci, a byl jsem rád, že naši sousedi - na rozdíl od nás stálí obyvatelé - mají ostrého vlčáka.“
Možná usoudíte, že tato slova napsal nějaký zarytý rasista. Nikoli. Napsal je člověk, který má Romy rád, těší se z každé dobré zprávy o nich, před deseti lety zorganizoval na křesťanské konferenci večer smíření mezi Čechy a Romy, a koncem šedesátých let nějakou dobu mezi Romy pobýval. Ano, byl jsem to já.
Ministryně Džamila Stehlíková si naběhla, když řekla: „Romské etnikum nemá potřebu pracovat, protože stát nabízí alternativu skoro stejných peněz, a bez práce…“ Řekla toho více, ale je zbytečné citovat dále. Skutečně se dopustila chyby, když příliš zevšeobecňovala a neřekla třeba „značná část romského etnika…“
Domnívám se ale, že vzniká bouře ve sklenici vody. Máme zato, že pokud takto zevšeobecníme, problém jaksi fatálně zhoršíme, a domníváme se, že když mluvíme „korektně“, problém nějak řešíme. Právě tento přístup chci tímto článkem zpochybnit.
Když Rakousko jako první „západní“ země otevřelo v prosinci roku 1989 Čechům a Slovákům hranice a umožnilo nám navštěvovat tuto zemi bez víza, jeho občané brzy zjistili, že si taky naběhli. Netrvalo ani pár týdnů a v rakouských obchodech se objevily české nápisy, že se v těchto obchodech nesmí krást.
Jako Češi bychom se mohli cítit uraženi, nebo jsme se mohli začít stydět. Já osobně jsem se styděl. Přitom mi bylo jasné, že krade jen malý zlomek Čechů, a jsem přesvědčen, že to bylo jasné i většině obchodníků, kteří své obchody zmíněnými českými nápisy vybavili. Jako Čech se stydím, když varuji své přátele z ciziny, aby v Praze pokud možno nepoužívali taxislužbu a dávali si pozor na kapesní zloděje v tramvajích v centru města.
Ano, Džamila Stehlíková zevšeobecňovala, ale vyslovila, co všichni víme. Myslím, že bychom všichni - tedy jak „bílí“, tak Romové - mohli najít nějaký dospělejší přístup k realitě než politicky korektní pokrytectví.
Ať se to komukoli líbí či nelíbí, moje citová reakce, popsaná v prvním odstavci, vychází z reality, ze zkušenosti. Není za tím ani zbla rasismu. Sám bych si ještě dokázal pomoci, protože umím pár slov romsky a Romy tím zpravidla potěším. Taky bych jim mohl vyprávět o hrůzných formách skutečného rasismu, s nímž jsem se setkal, a jak jsem se proti němu snažil bojovat. Jednou mi při tom šlo o život. Pak by můj dům byl možná v bezpečí.
A „bílým“, kteří tvrdí, že Romové jsou líná verbež, která pracovat nechce, bych se pokusil trpělivě vysvětlovat, jaký má asi Rom pocit, když konečně najde někoho, kdo ho chce zaměstnat, ovšem zjistí, že za tutéž práci dostane o tisíc či dva méně než jeho „bílí“ spolupracovníci. Pokusil bych se mu popsat pocity romských dětí, které skutečně nikomu nic neudělaly a přece tvrdě narážejí na odmítání.
Roman Krištof se proti ministryni Stehlíkové hned ozval. Píše: „Táže-li se ministryně po tom, jak má dělat projekty, když neví, kolik je Romů, pak se pídí po něčem, co je pro účinnou pomoc lidem na sociálním dně zcela lhostejné. Sociální začleňování přece nemůže být řízeno původem.“
Nedomnívám se, že Roman Krištof vědomě lže, spíše ho považuji za nevědomou oběť politické korektnosti a pseudohumanismu. Ano, Romové se ke svému romství často nehlásí, k čemuž mají celou řadu logických důvodů. To ale neznamená, že nejsou entitou, která existuje a která má své návyky a určitý vnitřní řád. A pomoc lidem „na sociálním dně“ musí, chce-li být skutečnou pomocí, počítat s prostředím, v němž tito lidé žijí. Pomoc nezaměstnanému Romovi v Jeseníku skutečně vyžaduje jiný přístup než pomoc bezdomovci na pražském Hlavním nádraží, přestože o obou se dá mluvit jako o sociálně vyloučených. Samé ohledy na politickou korektnost a snaha přejmenovat realitu jsou jednou z příčin, proč se nám zatím pomáhat Romům příliš nedaří. Různé slovní tanečky jsou, milý pane Krištofe, opravdu k ničemu. V sedmdesátých letech jsem znal člověka, který pořádal letní tábory pro romské děti a věnoval na to téměř polovinu svého platu. Přitom o sobě říkal, že je rasista a že by Romy za sousedy nechtěl. Nemyslím si, že by na slovech nezáleželo, ale činy jsou přece jenom mnohem, mnohem důležitější.


15. dubna 2008

Dan Drápal