Mám přítele. Žije v naší zemi, má poměrně slušné postavení, celkově vzato, nežije se mu špatně. Mimo jiné odebírá mé články a dosti často na ně reaguje. Jeho reakce většinou obsahují námitky, někdy proti mně, ale ještě častěji proti Spojeným státům, Izraeli, a, zdá se mi, zejména demokratickým státům. Polemizujeme spolu už dlouho.

Přitom věci, které kritizuje, nejsou nereálné a skutečně kritiku zasluhují. V tom problém nevidím. Nikdy jsem ho ovšem neslyšel kritizovat severní Koreu, Írán, Saddáma Husajna, či Miloševiče. V diskusi sice uzná, že to s nimi není nebo nebylo zcela v pořádku, nicméně hlavní kritika je vždy nasměrována na Západní civilizaci.

Vzpomínám, s jakým nadšením byl kdysi v Praze přivítán Bush starší. Možná si připadal jako ve snách. Tehdejší Československo, které se právě oklepávalo z komunismu, bylo jednou z velmi mála zemí, kde se protiamerické nálady téměř neprojevovaly. Dnes už to ovšem není pravda a značná část veřejného mínění je podobně protiamerická, jako v západní Evropě.

Mám za to, že tento fenomén není ničím novým. V podstatě jsem se s ním v jisté podobě již setkal – ještě za dob temného komunismu. V letech 1964 – 1969 jsem měl možnost cestovat po západní Evropě. Pak mi komunisté na několik let sebrali pas a poprvé jsem se (jakoby zázrakem) dostal v roce 1986 do Rakouska, když jsem dostal možnost navštívit tam svou dceru.

Při svých cestách v šedesátých letech i při oné cestě do Rakouska v letech osmdesátých (bylo to právě ve dnech černobylské tragédie) jsem na Západě diskutoval s kdekým. V šedesátých letech jsem byl také levičák a vzpomínám si, jak jsem se v říjnu 1968 účastnil nepokojů na Universitě v Berkeley v San Franciscu.

Už tehdy jsem nemohl přehlédnout určitý odpor, který měli západoevropští a američtí levičáci vůči vlastním zemím, a shovívavost ke komunistickým režimům, o nichž jsem – byť tehdy ještě v jistém smyslu levičák – dobře věděl, že jsou mnohem horší, než režimy, v nichž žijí oni. Také jsem hodně četl a tak mi neuniklo, že i význační evropští intelektuálové už ve třicátých letech zavírali oči před svědectvími o zvěrstvech, dějících se v tehdejším Sovětském svazu, za to vehementně bojovali proti svým vlastním relativně demokratickým vládám.

Mám za to, že nyní jakási „blbá nálada“, abych použil velmi případného pojmu, s nímž kdysi přišel Václav Havel, panuje ve většině demokratických zemí.

Jedna ze silných stránek demokracie je, že menšiny jsou v ní do jisté míry chráněny. Že jste v demokratické zemi, poznáte mimo jiné podle toho, že se v ní setkáváte s lidmi, kteří kritizují vlastní vládu a nic se jim nestane. Nevyhodí je z práce, nezavřou je do vězení. Tato kritika může pak vládě pomoci se zlepšit – pokud je to ovšem kritika konstruktivní a oprávněná.

V posledních desetiletích jsme však svědky zvláštního stavu. (Nejsem si jist, zda se jedná o skutečný posun, protože si nepamatuji, jaká byla situace před padesátými lety minulého století.) Vládu jako by kritizovala většina ne-li obyvatelstva, pak tedy lidí, zajímajících se o politiku a přemýšlejících o světě. U nás se slovo „vlastenectví“ se postupně stává majetkem extrémní pravice. Panuje totální nedůvěra vůči autoritám a vládám – a čím mocnější země, tím větší nedůvěra k její vládě. Když dnes mluvím s Američany, jsem až zaražen, s jako zavilostí se vyjadřují o Georgi Bushovi. Kladu si otázku, kdo ho vlastně volil?

V poslední době mám z těchto postojů stále větší strach. Myslím si, že jsou zpozdilé, a pokusím se vysvětlit, proč.

Jsem už starší člověk a ačkoli jsem nikdy nebyl historikem, dějiny mě zajímaly vždy. Všiml jsem si, že ve světě (před novověkem bychom ovšem museli říci: ve známém světě) zpravidla existovala určitá velmoc, která celému světu dominovala. V určitých obdobích se vytvářela jakási rovnováha velmocí, které spolu soupeřily, než zpravidla jedna z nich převážila. Taková rovnováha existovala kdysi ve starověku mezi Egyptem a státem, který právě vévodil oblasti Mezopotámie. Patrně existovala nějakou dobu mezi Římem a Kartágem. Jistě existovala v padesátých až sedmdesátých letech minulého století mezi USA a Sovětským svazem.

Tyto velmoci zacházely s porobenými národy s menší či větší brutalitou. Myslím, že v dějinách existovaly pouze dva případy, kdy se vítězové chovali k porobeným natolik slušně, že si porobení nemuseli stěžovat. Bylo tomu v době expanze Římské říše (zejména na východ) na počátku našeho letopočtu, a pak to bylo v době expanze Spojených států po druhé světové válce.

Mám za to, že právě v naší době kulminuje stav, kdy se maximálnímu počtu lidí daří dobře jak po stránce ekonomické, tak z hlediska osobních svobod a možností. Takový stav nikdy v dějinách nebyl a mám obavy, že patrně už nikdy také nebude. Rád bych se mýlil.

Čím to, že je tolik lidí nespokojených, přestože si žijí na velmi vysoké životní úrovni a těší se všemožným svobodám?

Mám na to určitou odpověď jako křesťan, ale tu zde pouze naznačím. Je to proto, že nedokážeme být vděční. Jelikož jsme ztratili vztah k Bohu, začali jsme si myslet, že na všechno máme nárok. Že máme nárok na blahobyt, na svobodu, na demokracii, na lidská práva, na vzdělání, na zdravotnictví…Jakmile ale začneme k životu přistupovat z hlediska nároku, budeme plošně nespokojení bez ohledu na míru blahobytu, pohodlí i svobody. To by ale bylo na jiný článek, a tak mi dovolte, abych se vrátil k politice.

Na stav věcí se můžeme dívat z hlediska absolutního či z hlediska relativního. Z hlediska absolutního naše vláda – podobně jako žádná jiná vláda, až už demokratická či jiná – nemůže obstát. Bují korupce. Politické strany slibují nesplnitelné. Romové jsou diskriminováni. Vládne tu skrytý, tu zjevný rasismus. Policie je neschopná. Soudy jsou pomalé a nespravedlivé.

Z hlediska absolutního je americká zahraniční politika naprosto nemožná. Měří dvojím metrem. Podporuje diktátorské režimy. Zasahuje vojensky na opačné straně zeměkoule. Nadto je značná část amerického obyvatelstva geograficky, historicky i politicky nevzdělaná.

Můžeme se ovšem na věci dívat i z hlediska relativního. A toto hledisko mi právě chybí u západních levičáků minulosti i dnešních kritiků Ameriky, případně Izraele.

Skvrnami na americké politice jsou zejména Guantánamo a mučení vězňů v Abú Ghraibu. Obojí je (případně bylo) nespravedlivé a neomluvitelné. Proti obému je třeba se stavět. To je hledisko absolutní a rozhodně bychom ho neměli pominout.

Podívejme se na věci z hlediska relativního. Na Guantánamu je několik set vězňů. Kolik je jich v severní Koreji? Kolik je jich v Číně? Kolik je jich v Íránu? Kolik je jich v Pákistánu, v Barmě? Utrpení v těchto zemích je nejen srovnatelné, je dokonce často mnohem větší, než utrpení vězňů v Guantánamu.

Je zde ale ještě další věc. Přímo ve Spojených státech mohou existovat lidé, kteří proti těmto jevům bojují. Agentura Associated Press dosáhla toho, že vláda Spojených států musela odtajnit identitu zadržovaných vězňů. Ti, kdo mučili vězně v Iráku, byli souzeni – a odsouzeni.

Nic takového se nestalo v zemích, které jsem namátkou jmenoval. V těchto zemích není možno na taková fakta ani poukázat, aniž by člověk nebyl připojen k těm, na jejichž zoufalý osud poukazuje.

Přesto hněv, odpor a mnohdy dokonce i nenávist levicových intelektuálů směřuje stále jen proti Spojeným státům a Izraeli, v menší míře pak proti jiným demokratickým vládám. Tady přece něco nehraje.

Mám za to, že proti nespravedlnostem v demokratických zemích musíme bojovat. Při tomto boji bychom ale neměli ztrácet perspektivu. Mám obavy, že tato perspektiva právě kritikům Spojených států často chybí.

Tento nedostatek perspektivy se projevuje mnoha způsoby a mám za to, že by snad mohl být i statisticky měřitelný.

Vezměme si následující věc: Největší povyk spustí všechna média – ať už v zemích demokratických či nedemokratických, západních či nezápadních, když zabije Izraelec Palestince nebo běloch černocha. Když zabije běloch bělocha nebo černoch bělocha, je povyk mnohem menší, vzájemné vraždění černochů mezi sebou musí dosáhnout gigantických rozměrů (jako např. ve Rwandě), aby vůbec vzbudilo výraznější pozornost.

Arabové v Darfúru zabijí za jeden rok více černochů, než zabili Izraelci Palestinců za celé své dějiny, ale nikoho to nezajímá natolik, aby byla podniknuta nějaká účinná akce. Dovídáme se o tom pouze útržkovitě. Kdopak na Západě ví o bojích v Nigérii či v severní Ugandě? Jak málo jsme se dověděli o vraždění desetitisíců Číňanů v Indonésii, k němuž došlo před několika lety?

Média celého světa neustále kritizují Američany za jakýkoli přehmat. Pokud jsme ale přesvědčeni, že každý lidský život má hodnotu (netvrdím, že každý lidský život má stejnou hodnotu, ale jelikož není na nás, abychom to poměřovali, musíme tak uvažovat), pak si kladu otázku, kdo tady měří dvojím metrem? Hlásím se k Západní civilizaci a jsem přesvědčen, že je to to nejlepší, co na světě kdy existovalo. Myslím, že nikdy nebyla úcta k lidskému životu na té úrovni, jako je nyní. Proto mi vadí, pokud je tato civilizace neustále za otloukánka.

Západní civilizace si žije v blahobytu a relativním bezpečí, ale nemá se ráda. Proto obviňuje sama sebe ze všeho možného a mnohdy hledá ospravedlnění pro útoky, které jsou na ni podnikány, pokud je dokonce přímo neschvaluje. Tento postoj už není pouhá zdravá sebekritičnost. Obávám se, že někdy je to až jakási nenávist k sobě samotné. Nevěští to nic dobrého. Ani pro Evropu, ani pro jiné.

A ti „jiní“ mnohdy tolik touží se do Evropy dostat! Po čem budou toužit, až sami sebe zlikvidujeme?

20.3.2006

Dan Drápal

člen Konzervativní strany