Informovaný čtenář ví, že když v roce 1980 kniha poprvé v Anglii vyšla, vládla již rok Margaret Thatcherová. Scruton ovšem knihu psal za vlády labouristů a se socialisty, ale i liberály, se v ní vypořádával. A zároveň jako by předznamenal desetiletí úspěchů konzervativní vlády - vlády, která spolu s vládou Ronalda Reagana obrodila konzervatismus a tím pomohla vrátit Západu jeho pomalu ztrácenou životaschopnost, ekonomickou, vojenskou, ale i mravní sílu, kterou ztrácel díky pohodlnosti, lenosti, zbabělosti, opouštění morálních principů, krátce: politice socialistů a liberálů.

V předmluvě autor říká: „V knize jsem se pokoušel předložit jasnou a jednoduchou představu o tom, co je, podle mě, základem konzervativního názoru na politiku. Přitom jsem ukázal, že s tímto názorem je možné souhlasit. Není to práce filozofická, nýbrž spíše „věroučná“: pokouší se popsat a bránit soustavu přesvědčení, která však, bezprostředně vyjadřována v jednání, spíše předpokládá, než předkládá odpověď na filozofické otázky. Řada konzervativců zjistí, že s tím, co jsem napsal, nesouhlasí. Uspokojím však alespoň základní požadavek veškerého konzervativního myšlení: tato práce není ve vlastním slova smyslu původní, ani se nesnaží nic takového předstírat.“

Dovolím si provést Vás Scrutonovou knihou výběrem - podle mého - nejdůležitějších či nejzajímavějších úryvků s nadějí, že Vás to přivede k přečtení knihy, kterou přeložil Petr Pithart a v r. 1993 vydalo vydavatelství TORST. Také s přesvědčeném, že Scrutonovy konzervativní myšlenky jsou aktuální tady a teď!

„Nepokouším se určitou politickou představu dokázat, ale vyjádřit ji. To znamená nalézt jazyk, jímž by bylo možné konzervatizmus zpřístupnit lidem, kteří jsou k němu instinktivně přitahováni“. Dodal bych, též vrátit slovům jejich význam resp. nepřipustit nesprávnou interpretaci, ať již byla způsobena neznalostí, nedbalostí nebo zlovůlí.“

„Stát přichází o loajalitu svých občanů, vnímají-li jeho činy jako jednání nespravedlivé.“

„Právo se stává politickou realitou teprve ve spojení s mocí, která je schopna jeho dodržování vynucovat. Právo bez moci jsou politické smyšlenky.“

„Přirozená práva mohou být vynucována pouze soudní mocí, která je tu zase proto, aby pomáhala „platnému právu“ daného právního systému. Svrchovaně důležitým politickým úkolem je tedy takový právní systém vybudovat a zaručit, že stát se mu v každém konfliktu přizpůsobí. Základním prvkem konzervativního právního systému je proto nezávislost soudnictví. Skutečným nepřítelem přirozeného není soudce, ale politik; největší ohrožení spravedlivých vztahů mezi lidmi představuje totiž pokus přetvořit společnost shora podle představ o „sociální spravedlnosti.“

Je k tomu třeba cokoli dodat? Nevystihuje to přesně to, co se u nás právě snaží udělat socialisticko - liberální koalice za podpory „liberálně - konzervativní“ (!) a komunistické opozice, tedy znásilnit, a když to nejde, dodatečně přijmout zákony, které by jim umožnily vládnout tak, jak se jim hodí?

„Socialistu ani liberála nelze usmířit. Jejich neústupnost (a tvrdím, že není větší neústupnosti než liberální) nepřipouští smíření, a to právě proto, že jejich tvrzení se zdají jasná, nesporná a zakotvená v systému. Dokud však konzervativec nedokáže pojmově vyjádřit zásady, které ho motivují, bude znovu a znovu zjišťovat, že jej opět přelstili ti, kteří se ohánějí přesvědčením, jež nemusí sice vždycky skutečně sdílet, ale které zato dokáží vždycky vyjádřit. Bez kréda ztratí konzervatismus svou intelektuální přitažlivost, a přitom moderní politiku - jakkoli se tomu asi konzervativci budou zdráhat uvěřit - dělají právě intelektuálové.“

Tedy ne se snažit socialisty a liberály usmiřovat! Říkat přímo a jasně, jak se ve svých socialistických bludech a liberálních ideálech mýlí! Jak díky jejich „pohodlné“ ideologii, je-li uváděna do praxe, společnost ztrácí svou vitalitu, své zdraví a stává se letargickou, nemotivovanou, nezdravě individualistickou a morálně pochybnou.

„Politici, zejména politici „umírněné pravice“, ztratili odvahu, neboť to, co dnes provádějí, není politikou vlády, nýbrž politikou vrstvy vysoce kvalifikovaných odborníků, která usiluje o moc ne pro ni samu, ale jen jako o vedlejší produkt svého profesionálního vzestupu ... Žádný nemá dost odvahy připustit, že společnost vskutku má nepřátele, že tito nepřátelé usilují o její rozvrácení a že je povinností vlády i přáním občanů, aby se jim v tom všemi dostupnými prostředky zabránilo... Neexistuje svoboda někomu utrhat na cti, rozdmýchávat nenávist, publikovat či jinak zveřejňovat velezrádná, pomlouvačná, obscénní či rouhavá tvrzení...“

Mělo by být jasné, že nelze dovolit šířit nacistické, komunistické (nebo militantně islamistické) ideologie a že strany a skupiny, které tak činí, musí být postaveny mimo zákon. Vidíme na příkladu uplatňování Zákona o protiprávnosti komunistického režimu, že našim „pravicovým“ i socialistickým vládám a naším postkomunistickým soudům toto jasné není. Jasně - víme proč.

„Svoboda jako společenský cíl je pochopitelná jen tehdy, je - li podřízena něčemu, co samo svobodou není; nějaké organizaci či řádu, které vymezují individuální cíle. Usilovat o svobodu znamená proto zároveň usilovat o ta omezení, jež jsou jejím předpokladem... Základní rozdíl mezi konzervatismem a liberalismem spočívá tedy v tom, že pro konzervativce není hodnota individuální svobody absolutní, nýbrž je podřazena jiné, vyšší hodnotě, totiž autoritě etablované vlády...“

„Jedna zcela určitá tradice, opírající se o transcendentní pouto a posilující zároveň společenskou loajalitu, přežila dosud všechny zvraty novodobých dějin. Je to tradice rodinného života.“

„Konzervativec věří v moc státu jako v nezbytnost, bez níž by nemohl mít stát autoritu, a bude se snažit takovou moc zakládat a posilovat, a to tváří v tvář čemukoli, co se bude tomuto úsilí stavět do cesty. Bude však chtít vidět na politickém fóru nikoli moc „nahou“, nýbrž takříkajíc oděnou ústavou, t.j. působící vždycky prostřednictvím přiměřeného právního řádu. Její počínání se proto nikdy nebude zdát barbarské ani utlačovatelské, ale vždycky zkázněné a nevyhnutelné, jako výraz civilizované životní síly, vzbuzující loajalitu. Ústava a instituce, které ji podpírají, budou proto vždycky ve středu zájmu konzervativního myšlení.“

„Konzervativec nejspíše nevěří, že by bylo možné vynalézt takové ekonomické uspořádání, které by zachovalo motivaci k práci a pocity sebeúcty, jež práce přináší, a přitom se dokázalo obejít bez soutěživosti, vyplívající právě z této motivace a z těchto pocitů.“

„Právě v občanské společnosti je instituce vlastnického práva k věcem nutná. Z toho plyne, že každé politické stanovisko, které pokládá stát za ochránce společnosti, musí také trvat na kontinuitě vlastnických vztahů. Uznává - li navíc zvyk a užívání za dostatečně pádné zdůvodnění právního nároku , nemůže na dědění a shromažďování majetku shledávat nic špatného.“

„Konzervativní postoj k rozpočtovým otázkám bude v přímé opozici k pokusu navždy a přímo spojit zdaňování s přerozdělováním majetku. To neznamená, že se konzervativní politik jednou provždy upíše stanovisku, že daní lze legitimně užívat jedině k zajištění státních příjmů. Ale udělá tak jen zřídka, a instinktu který jej při tom povede, půjde nikoli o rozvrat, ale o kontinuitu.“

Nelze v několika odstavcích citovat z 277 stran ani setinu myšlenek, ale jako ukázka konzervativního smýšlení to, myslím, postačí.

Vybral a poznámkami opatřil Martin Rejman,
psáno pro Konzervativní listí