Švehlovo družstevnictví za první republiky bylo o zcela jiném, než nám donedávna (a bohužel i dodnes) hlásali hlavní družstevníci nedávní i současní. Nikoliv však ta drobná, nejpočetnější družstevní chasa. Nejen sedláci, statkáři, půlláníci, ale především drobní zemědělci se vším tím, aby se obživili, zakládali ze svého spolky, které byly reakcí na udržení vitálního života na venkově, proti expanzi zprůmyslnění všeho, co mohlo vynášet, a z venkovského života jen odnášet. To vše, vždy na vlastnickém základě, se všemi riziky a především za své činili s rozmyslem a rozvážnou zkušeností všichni, kteří neztratili kořeny svého zrodu.

Málo kdo z dnešních slyší na písničku: "Jede Zloděj Dědinou (JZD)", nebo: "vzali koně do kolchozu, nechali nám starou kozu". Nebylo to lehké na venkově padesátých a šedesátých let. Zakořeněné se muselo vykořenit a svazáci s budovatelskou písní za gottwaldovské zítřky plnili nejhorší stranické úkoly. Nikoliv z mladické nerozvážnosti, nikoliv z naivity. Lidové zemědělské komise a národní výbory rozvracely usedlé, nejváženější a nejstarší selské rody, zvyklosti a tradice, ve jménu sociální a komunistické revoluce. Kradly, vraždily, znásilňovaly, složky naverbované za mrzké sliby, zakládané komunistickými zrůdami v podobách holičů, kominíků, bezzemků a flákačů a jiné zkrachovalé holoty. Slušného člověka jsi mezi nimi nemohl nalézti, leda podvrhem.

A tak se kradlo ve jménu komunismu, že "všechno patří všem a kdo nekrade, okrádá svoji rodinu". Rozkradlo se tak zázemí měst a venkov se stal továrnou na zásobování městského pohodlí a tzv. dělnické soudržnosti. Pole začala patřit těm, "kdo na nich dělají" nikoliv těm, kdo je staletí útrpně zakládali, udržovali a s láskou obhospodařovali a jako dědictví po otcích do svých srdcí zakládali.

Současný stav po 12-ti letech právní obnovy obsahu vlastnictví se v agrární oblasti, podle faktického stavu věcí, právu a obsahu vlastnictví nepřibližuje; vlastnictví je stále zneužíváno faktickými držiteli statků. Parlament postupně přijímá zákony, které nezadatelná práva vlastníků soustavně oklešťují, nebo přisuzují dokonce již i jen zájmovým soukromým skupinám více práv k pozemkům než jejich vlastníkům. Legislativní tlak současné socialistické vlády již lze směle nazvat nejen normalizací (jako po "Jaru 68") se všemi oportunními znaky politického chování představitelů státu, a v oblasti zemědělského a lesního majetku lze hodnotit transformaci a restituce jako novodobou kolektivizaci soukromého majetku oprávněných (obětí) do rukou jejích správců (kořistníků). Bránění obrodě selského, malorolnického a venkovského lidu je ze strany hlavních agrárních lotrů již více jak zjevné.

Kdo se zabýval vznikem a vývojem socialistického zemědělského družstevnictví, zná jeho násilnou genezi a organizovaný přechod od družstev I. typu až po družstva IV.typu, která již nejsou ničím jiným než státními podniky s družstevní hlavičkou. Tedy družstvy jen naoko. Družstevníci již nedostanou žádné dividendy a ani nájemné za pole, nemohou si z družstva již nic odnést, vypovědět půdu a začít individuálně hospodařit. Do r. 1972 měla všechna družstva uloženo vyplatit tzv. vnosy (jen vnosy) v účetních cenách ke dni "vnosu", čímž s konečnou platností zaniklo podílové spoluvlastnictví členů na majetku družstva. Družstvo vlastnilo všechen majetek vyjma zemědělské půdy, členové nevlastní již žádný podíl, nedostávají dále žádné nájemné za půdu a ani žádné dividendy z kapitalizace družstevního majetku. Družstva tedy nejsou družstvy v pravém slova smyslu, nejsou ani obchodními společnostmi, nýbrž jen státní organizační jednotkou na bázi jakési členské nemajetné základny. Družstvo tedy vyvlastnilo majetek svých členů a je jako imaginární osoba povýšeno na jediného vlastníka.

Zákony o půdě a o transformaci majetku družstev po XI./89 tuto bývalou skutečnost vzaly na vědomí a Jednotným zemědělským družstvům byla uložena zákonná povinnost předepsaným způsobem rozdělit majetek družstva do vlastnictví oprávněných osob definovaných způsobem. Tak se původní vlastníci zemědělského majetku, nebo jejich právní nástupci, ale částečně i zaměstnanci družstva, stali nejen de iure pravými vlastníky stávajícího majetku v družstvu, ale měli i možnost se svého vlastnictví de facto předepsaným způsobem ujmout.

Schválení transformačního projektu tedy rozdělilo veškerý movitý a nemovitý majetek družstva mezi oprávněné osoby. Staré družstvo, které vlastnilo veškerý majetek zaniklo, a nové družstvo si mohlo zapsat jako své jmění jedině sumu členských vkladů. K ostatnímu majetku mělo jen povinnost jeho správy, tedy transformované družstvo nemohlo být vlastníkem ostatního majetku nad rámec vkladů. Je tedy otázka, zda mohl mít nový právní subjekt zapsány nemovitosti na stejném listu vlastnictví jako zaniklé ZD.

Evidence v katastru nemovitostí, ani účetní evidence veškerého movitého a nemovitého majetku družstva po transformaci také nebyla a není nabývacím titulem. Družstvo tedy nebylo a není vlastníkem spravovaného majetku nad rámec vkladů a nemohlo , ani nemůže s ním volně nakládat, vyjma vypořádání oprávněných osob. Nemá nabývací titul. Pokud by družstvo zcizilo takovýto majetek bez náhrady, byl by takový úkon nejen absolutně od samého počátku neplatný, ale i trestným činem - porušením povinnosti při správě cizího majetku.

Spravováním cizího majetku při jeho využití k vlastnímu podnikání se ovšem jeho správce nemůže zprostit povinnosti se o svěřený majetek řádné starat, a po jeho odpisu jej nahrazovat prostředky jinými, s ohledem na technický pokrok a vývoj technologií. Správce byl nakonec bohatě odměněn za správu cizího majetku a to tím, že neměl uloženou povinnost oprávněným osobám za takovouto správu jejich majetku poskytovat jim přiměřenou úplatu.

Co z uvedeného pro oprávněnou osobu vyplývá za situace, kdy jejich majetek správce cizího majetku - družstvo zpronevěřilo nebo zdefraudovalo, tedy povinné družstvo bylo jeho správcem uvedeno do stavu, kdy již není schopno a tudíž ani povinno cokoliv ze zákona nebo z pravomocných rozsudků plnit.

Pokud bude v jednotlivých případech prokázáno porušení povinnosti nebo neoprávněné zahrnutí cizího majetku do konkurzu, pak z toho může zjevně vyplynout, že se oprávněné osoby mohou dočkat svého majetku bez zatížení státní pokladny, když by na neplatně převedený majetek, neoprávněně zahrnutý do konkurzu, dopadly důsledky retransformace.