O smyslu života
Když jsem začínal svá filosofická studia, dostal jsem
na otázku, co to je filosofie, jednoduchou odpověď: je to pokus vysvětlit
z lidské přirozenosti kdo jsme, kam jdeme, a jaký to má všechno smysl. Po
mnoha letech studia (a také životních zkušeností) jsem dospěl k názoru, že
si na té záhadě, jakou je lidský život, většina
filosofů, velkým Aristotélem počínaje, vylámali zuby. A to
z jednoduchého důvodu. Smysl života totiž není obecný, kolektivní, není
stejný pro každého, každý, pokud o něm vůbec přemýšlí, ho může chápat jinak.
Avšak filosofie se právě zabývá jen tím, co platí všeobecně!
Kdo z nás nepotkal někdy někoho, kdo se, jak se
říká, smrtelně nudí, chodí jako tělo bez duše, čili bloumá bez cíle, nic ho už
nebaví. A nepomůžou žádné rady, ani dobrý přítel, snad jenom, jak zpívá Jiří
Suchý, ten vlak však stále nejel, koleje tlačily, a tak jsem šel radši do kina.
Smysl života je totiž věc ryze soukromá, individuální a představa kina
vytvořila cíl. Cíl malý a subjektivní, docela však stačil odvrátit od
sebevraždy. Filosofové však chtěli cíl velký, konečný, takový, jenž platí pro
celé lidstvo. Jinými slovy chtěli vědět jestli smrtí život končí anebo nekončí
a z tohoto konečného cíle odvodit smysl zde na zemi.
Většina lidstva i většina filosofů se domnívá, že
smrtí lidský život nekončí. Většina Čechů, Moravany musíme pro tentokrát z
počtu vyřadit, se však domnívá, že je tomu naopak. Ať je tomu však jak chce,
není pravda, že bez cíle na onom světě pozbývá lidský život smyslu, přestože to
náboženští myslitelé často tvrdí. Nejslavnější větu, jedinou, kterou si ještě
pamatuju hebrejsky, napsal biblický žalmista: Havel, havelim – akol havel!
Marnost nad marnost a vše je marnost. Tenhleten „havelismus“ vychází z
této logiky: lidský život, aby byl smysluplný, musí mít vždy cíl, a
končí-li vše nadobro smrtí, nic nemá smysl. Je to zjevná nepravda. Vždyť se
člověk může radostně vyhřívat na sluníčku jak kočka a nemít žádný cíl, prostě
si užívat chvíle. Samozřejmě, že takové blažené a v podstatě fyzické okamžiky
k naplnění života většině lidí nestačí. Potřebují víc! Člověk je někdy víc
než kočka. Řecký filosof Epikuros by přidal k radě – užívej chvíle, ještě
pokud možno – v kruhu přátel. Člověk je totiž nejen individuální, ale i pospolitá
bytost. Užívat si a v kruhu přátel je krásné – máme na to pěkný český
termín havaj – ale ani to vždycky nestačí. Znal jsem pár znuděných a přitom
velmi bohatých lidí, kteří si už dávno neužívali. Chyběl jim cíl, cíl totiž tak
snadno nenudí, neomrzí. Na rozdíl od české představy „pohody“ je v něm
ukryta tvůrčí aktivita, ať už jde o fotografování, sbírání známek nebo
malování, modelování či výchovu dětí. Proto je na světě tolik špatných umělců i
špatných rodičů. Moc jim to sice nejde, ale blaženě tvoří, a my to pak někdy
odskáčeme, když nám své výtvory vnucují. Z filosofického hlediska smyslu
života je to však v pořádku – člověk má mít tvořivé cíle (nejlépe hned
několik) a vzal ďas, jestli dosahuje ve své činnosti dokonalosti.
Z hlediska jeho existence je to zcela podružné.
Vidíme tedy, že člověk, aby byl spokojen, potřebuje
dvě věci. Umět se radovat a žasnout jako malé děti, a to i z malých věcí,
umět užívat chvíle, umět najít přátele a mít řadu menších, tedy přiměřených a
dosažitelných cílů – všechny velké cíle jsou většinou velmi nebezpečné, buď
tím, že jsou nedosažitelné nebo proto, že pohltí všechny krásy života, a mohou
dokonce vést k fanatismu. Znáte ten vtip jak dosáhnout štěstí
v manželství ? Najít si ženu, která umí být šťastná.
A přece, nepokojné je srdce lidské, jak praví básník. Některým
lidem je tohle všechno málo. Hledají, tak jako filosofové, onen ještě vyšší
smysl života než je život sám. Mám pocit, že tady dochází k onomu omylu
filosofů. Jde přece o smysl života jen v podružném slova smyslu. Lidé
hledají štěstí: v moci, slávě, bohatství, ale třeba i v lásce a
manželství. Marně. Absolutní štěstí není zde na zemi dosažitelné a kazisvět,
jenž se dívá na svět z vrcholu absolutna, ničí sebe i nás. Je-li touha po
štěstí lidskému rodu dána – a štěstí nikoli, máme dvě možnosti. Buď se
s tím smířit nebo uznat, že tato touha má pouze náboženské vysvětlení, a
pak hledat víru.
Alexander
Tomský