Špinavá role „české“ politiky v procesu integrace Evropy


Motto:
„Člověk, jednotlivec i společnost - roste i vyspívá, má-li pozitivní příklady. Dítě vyrostlé a vychovávané ve vlčí smečce se stává vlkem. Společnost po více generací vystavená demoralizaci komunizmem, přestává být společenstvím správných odpovědných lidí. Takovou společnost lehce ovládne jakýkoli lotr a demagog, zneužije její vlastní hlouposti proti bytostným zájmům celého společenství.“


Evropské hodnoty pojetí světa a vnímání role člověka vyrostly z principů, na nichž se ustavila Západní evropská civilizace. Podobný základ měla i Východní byzantská sestra. Obě křesťanské civilizace měly společné židovsko-řecko-římské kořeny. Přijetí křesťanství v již rozkládajícím se Římě, bylo největším „vynálezem“ římské civilizace. Díky křesťanství se v klášterních knihovnách zachovalo dědictví řecké filosofie a římského práva a cesta k budoucí evropské svobodě a vynalézavosti nebyla uzavřena.

Ježíšovo poselství, že „všichni lidé jsou si bez rozdílu původu a postavení rovni před Bohem“, otevřelo cestu ke svobodě. I nejponíženější otrok byl uznán člověkem. Dostal naději, že se svou přičinlivostí může povznést. Část Ježíšova poselství, že „Bůh sleduje a váží všechny naše činy, u posledního soudu je bude soudit“, bylo základním „morálním“ mementem, které - dokud byla víra živá, drželo ďábla lidské vynalézavosti v mezích a míře.

Po rozdělení Říma se vývoj společností, které integrovaly křesťanství, vyvíjel odlišně v Západní - římské a jinak ve Východní - byzantské části. Západní křesťanství, jeho institucionální hlava papežství si přes všechny dějinné zvraty udrželo duchovní nezávislost a odstup od světské moci. Zůstalo mocí duchovní, ale i nikdy neupadlo zcela do područí světských vládců. V Západní církvi věroučné spory a herese byly o principech víry a věrouky. To se odrazilo v pojetí a přístupu západní společnosti k praktickému světu. Západní člověk začal kriticky posuzovat a rozvažovat principy věcí i světa. Začal využívat získaného poznání. V praktickém životě se otevřela cesta Evropy, jejího vzestupu k pravdivé filozofii a ke vědě. Důsledkem byla i expanse evropských zemí a států do světa.

Ve Východnícírkvi se věroučné spory a herese týkaly vnějších forem a projevů církevního obřadu, nebyly o principech víry. Patriarchové nikdy nedosáhli nezávislosti na světských vládcích. I duchovní mocí byli jen formálně, svůj duchovní úřad vykonávali díky světskému panovníkovi, v jeho zájmu i k jeho potřebě. Východní společnost zůstala zakonzervovaná a stagnovala.

Moskevský kníže po úpadku moci Chanátu Zlaté hordy - Tatarů, kteří po několik století parazitovali na obrovských prostorách stepí, dnešního jihu Ruska, převzal jejich funkci i metody. Car svou stavbu pravoslavné - ruské velmoci završil vyhlášením Moskvy za „Třetí Řím“. Rusko a Rusové převzali metody a mentalitu Tatarů, pravoslaví sloužilo k udržování lidu v poddanosti a poddajnosti. I v praktickém necírkevním životě se myšlení nesoustřeďovalo na principy věcí. Soustřeďovalo se na schémata, která zakrývala skutečné úmysly. Zárukou daného slova, smlouvy , byla jen účinná hrozba nebo mocenská vymahatelnost.

Úpadek západních hodnot ve velkém nastupuje osvícenstvím. Imperativ „Jednej tak, jak bys jednal sám k sobě a abys obstál před Bohem u Posledního soudu“ byl osvíceným člověkem nahrazen formálními smlouvami a prohlášeními. Prohlášeními, která může garantovat jen velmi vrtkavá lidská moc. Ztrátou víry začíná úpadek Západní evropská civilizace. Dokladem nevěrohodnosti osvícenského zbožštění člověka je „Listina práv občana“ vyhlášená ve Francouzské revoluci. Již ti, kteří „Listinu“ vyhlásili, v jejím jménu gilotinovali své skutečné i jen domnělé odpůrce. Důsledkem ztráty opravdovosti a víry a jejich nahrazení formálními „listinami“, jsou v Evropě vymyšlené totalitní ideologie a podle těchto ideologií pak organizované totalitní státy. Tragické vyšinutí mělo za následek dvě světové války, které vyšly z evropské půdy. Tyto války dokonaly dílo demoralizace evropské společnosti.

Evropský duch se z té hrůzy dosud nedokázal vzpamatovat. Z myšlení Evropanů odešlo přesvědčení, že co konají, dělají v pravdě a mají tak na to svaté právo. Zůstala touha žít život v pohodlí a „chtěná víra“, že se to dá zajistit formálními smlouvami - bez odvahy vstupovat s přesvědčením o své pravdě do velkých rizik.

V Evropě vymyšlené totalitní technologie ovládání společnosti se staly smrtelným jedem pro vlastní organizmus evropského myšlení. Nacistický exces a jím vyvolaná světová válka otevřela cestu do středu Evropy Sovětsko-Ruské totalitní mocnosti. Totalitní komunizmus vymyšlený a zkonstruovaný Marxem v anglických knihovnách byl šitý na míru ruskému pojetí ovládání společnosti. Bytostně pragmatický asijský demagog a manipulátor Lenin vystihl „neomezené“ možnosti, které ta společenská technologie dává ke „zdokonalení“ způsobu „panování“ ruské mentalitě vlastní. Následující půlstoletí ukázalo, co se stane ve společnostech, které z historických a kulturních důvodů nemají obrané látky kritického myšlení. Co se stane, když do těchto společností je vnesen toxický virus komunizmus. Netřeba snad pádnějších důkazů než bylo Rusko, Čína, Kambodža či Kuba.

Československo, s přípravným obdobím šesti roků nacistické okupace, bylo součástí sovětské totalitní říše téměř půl století. Více než dvě generace vyrostly v nesvobodě, od nejranějšího dětství byly vychovávány bez pozitivních příkladů. Jejich mysl byla indoktrinována nepravdivými „ideály“ komunismu. Nejdříve fašisté a pak komunisté cíleně likvidovali společenskou elitu. V české, dlouhodobě (z různých důvodů...) ateismu nakloněné společnosti nezůstal žádný pevný bod, na kterém by se mohla udržet naděje, že existuje vyšší smysl naší lidské existence. Československo, zvláště česká část, má smutný primát mezi zeměmi sovětského bloku v počtu politických procesů a trestů smrti v období komunizace. Stejné platí pro nejvyšší počet členů komunistické strany v poměru k počtu obyvatel.

V přelomovém období technologické změny mocenského komunizmu konce osmdesátých a počátku devadesátých let nebyl problém odvést pozornost „lidu“ od zásadních problémů postkomunistické společnosti a doby. Stačilo do české „komunistické“ společnosti vyhlásit slogan, že všechno vyřeší „ekonomická reforma“. Českému „lidu“ to stačilo. V naší zemi nebyla, tak jako v Polsku, vážená katolická církev, která veřejnost oslovovala a trvala na tom, že život není jen o blahobytu a dovolené u moře. O stavu českých církevních činovníků i struktur církve vypovídá i moje osobní zkušenost. Již v lednu 1990 organizovala mé vyloučení z Občanského fóra, které jsem zakládal, evangelická farářka - registrovaná agentka Státní bezpečnosti proto, že jsem o těchto věcech veřejně mluvil.

Jedinou „zárukou“ toho, že se vlci a hyeny, kteří ve jménu „rodné“ strany půl století parazitovali na našich tělech i duších, změní v jehňátka, byla „Listina práv a svobod“. Bezcenný papír, ničím nezaručený. Absurdních debat kolem schvalování této listiny v Parlamentu jsem byl přítomen a vyslovil jsem své výhrady. „Filozof“ na Hradě esteticky kázal o etice a morálce, o hodnotách, podle kterých nikdy nejednal a kterými se neřídil ani ve státnické funkci.

Naše sametová revoluce byla smutná fraška, za estetickou fasádou se odehrával pragmatický převod strategického majetku a jeho objemu do rukou stejného typu lidí, jací „řídili“ naši zemi před rokem 1990. Peníze a zdroje na investice do politiky měli jenom ti samí lidé. Všechny mediální aféry s financováním politických stran byly připravené, sehrané, „svobodní“ novináři iniciativně spolupracovali. Smyslem těch kampaní nebyla „čistota“ financování politiky, byla to technologie úpravy politiky i „politiků“ k použitelnosti: nacvičování správných instinktů.

Přibližně do roku 1998 byli z veřejné scény odstraněni všichni, kdo tam podle „třídního klíče použitelnosti“ nepatřili. Viděl jsem to, zažil na vlastní kůži a měl tak příležitost celý proces v čase zasadit do kontextu. V naší zemi po půl století „panování“ nacistických a komunistických „pánů tvorstva“ neexistovala společenská vrstva ukotvená v jiných, vyšších hodnotách. Někteří, jako smutná postavička sametového prezidenta, o nich dovedli hezky psát i vyprávět, ve své osobnosti je však neměli.

Ve sněmovně, při projednávání klíčových zákonů a dokumentů důležitých pro zajištění vývoje k odpovědné demokracii, vždy seděli komunisté a jim blízcí padouši. Z druhé, tehdy početně větší části, bývalo přítomno minimum. „Svobodné“ občany venku zajímalo, za kolik je ve sněmovní kantýně whisky, účelově v médiích hrané kecy o imunitě, nebo podrazy rozehrávané cenzorem Sládkem. O podstatu toho, co se skutečně odehrává, se nezajímal téměř nikdo.

Tak zvaný, „Sarajevský“ atentát, zaranžovaný pokus o „svržení“ Václava Klause z vedení Občanské demokratické strany, byla připravená zpravodajská politická hra. Ve skutečnosti šlo o zásadní změnu kurzu politiky posametového období. Organizátory Občanské demokratické strany byli na samém počátku právě Josef Zielienec a Václav Klaus - oba sovětští kádrové. Zielienec vyrostl v Moskvě. To, co se dnes objevuje v médiích o identitě i stycích Václava Klause bylo známo - i novinářům - již v počátku devadesátých let. Sarajevský atentát byl vypočítaný proces „bolševizace“ strany ODS. Nepevné kádry se odhalily a odešly do Unie Svobody.

Následující „vládní krize“ zakončená „slavnou“ Havlovou řečí v Rudolfinu hru rozvinula. Šlo o definitivní vyřazení Občanské demokratické aliance z parlamentní scény. Organizátoři počítali s vítězstvím „Sociální demokracie“ v předčasných volbách.

Hlavním účelem šarády a následující „Opoziční smlouvy“ bylo, „prohlasovat“ společně v Parlamentu zákon o většinovém volebním systému. Nastavenými „pravidly“ redukovat počet parlamentních stran na dvě. Dva „divadelní soubory“ se dají jednoduše přes monopol v médiích a peníze ovládat a řídit. Šaráda nevyšla díky ústavním pravomocem Senátu a Ústavního soudu. Václav Klaus i Miloš Zeman v té „normalizační hře“ spolupracovali. Platí to i pro celé období po roce 1989 - oba pocházejí ze stejné líhně. Spory obou „státníků“ byly po celé období devadesátých let dohodnuté a hrané. Tak i „konflikt“ Josefa Zielience kolem financování ODS nebylo samozřejmě nic jiného než divadlo.

Po roce 2000 si „hybatelé“ přestali hrát na dodržování formálních zákonných postupů. Na přední místa volebních kandidátek se již nedostane nezávislý člověk. Ještě více to platí pro důležité úřady a státní instituce. Proto se Václav Klaus stal prezidentem po Václavu Havlovi. Změnil se divadelní žánr, tragikomedii vystřídal padoušský epos a tomu odpovídá tvář i talent hlavní postavy.

Jak režie hraje na jistotu, můžeme vidět z obou prezidentských „voleb“. V první „volbě“ byli oba hlavní kandidáti, Václav Klaus i Miloš Zeman, ze stejné stáje. Přednost dostal jistější a spolehlivější kůň - s tím druhým by bývala mohla být větší sranda. Ve druhé „volbě“, šlo o totéž - nebylo co vybírat. Jeden plnokrevník reprezentoval stáj KGB a druhý GRU; opět šli na jistotu.

Chybička se vloudila při výměně a „volbě“ nového principála „pravicového“ souboru ODS. Nový „leader“ Mirek Topolánek, ač dobrého původu, zdá se, že nebyl „stejné mysli“. Část ODS se spolu se svým šéfem začala chovat jinak než podle ústřední režie. Takový problém nikdy nehrozil u komunistů a jejich klonu, který se nazývá Sociální demokracie.

Osudným českým povahovým rysem je, že i v životě důležitých rozhodnutí nedokážeme být důslední, tak nakonec vždy skončíme tam, čemu jsme se mohli vyhnout. Ostravský chachar Topolánek pomohl Klause do funkce zvolit, ač mohl přesně očekávat, jak se bude ve funkci chovat a jaké to bude mít pro osud země důsledky. Neodvážím se domnívat, že i to byla dobře zahraná scéna.

Vyslovení nedůvěry vládě uprostřed našeho předsednictví Evropské unie má stejné schéma jako „vládní krize“ na konci podzimu 1997, hlavním aktérem je opět Václav Klaus. Změna je v tom, že z role oběti v tragikomedii, která maskovala vloupání, je dnes Václav Klaus v roli prvního milovníka. Ve skutečnosti je to náhončího hampejzu, do kterého nás chtějí všechny zavřít.

Smyslem a cílem té šarády je zabránit ratifikaci Lisabonské smlouvy, zpochybnit a oddálit instalaci radarové stanice protiraketového systému USA na našem území. Udělat z České republiky nedůvěryhodného partnera, který jako ruský Trojský kůň funguje uvnitř ustavujícího se společenství Evropské unie.

„Rozpad“ ruské koloniální mocnosti, Sovětského svazu, byl vynucenou změnou mocenské politické technologie. Dnešní navzájem informačně popropojovaný svět brání možnosti, aby příslušní vládci určitou část světa zcela zakonzervovali. Sovětské impérium v sedmdesátých a osmdesátých letech již neřídilo politbyro, moc již drželo ve svých rukách vedení tajných služeb. Jejich špičky věděly, že musí zorganizovat a provést změnu technologie ovládání nového společenského „stroje“ a impéria. Byli k tomu donuceni hospodářským úpadkem a především úpadkem své vojenské moci a technologií, která je celou dobu jistila. V průběhu toho procesu přišla ruská koloniální mocnost o velkou část území, nad kterým byla po půl století faktickým suverénem. Neprohráli ve válce, která by jim zničila zemi, aby věděli, jaká je cena. Stejně jako po první světové válce Německo neprohrálo dost, Hitler pak mohl válkou zdivočelé Němce a vrahy prošlé hrůzami zákopů zfanatizovat pro opakovaný pokus.

Rusko trpící mindrákem svého mocenského úpadku a velikosti, vedené kádry vyrostlými a vycvičenými v KGB, je dnes nebezpečnější než Sovětský svaz ovládaný komunizmem. Dnešní vládnoucí garnitura ruského státu se nevyhne žádnému použití násilí, pokud bude mít naději na úspěch. Použijí čehokoli, aby obnovili svoji moc a vliv - nic jiného neumějí. Byl jsem v Rusku jako pozorovatel OBSE průběhu voleb v letech 1993 a 1995 a měl možnost vidět a pocítit atmosféru té země. S Ruskem a jeho dnešními vládci nelze mít „korektní“ styky, nejsou-li tvrdě a důsledně zaručeny vojenskou mocí. Jedinou nadějí Evropy na udržení svéprávnosti, natož svobody, je její integrace a vybudování dostatečné vojenské síly. Jsme-li vůbec schopni si z toho, čím naše země prošla v posledních sedmdesáti letech, vyvodit zkušenost, máme jedinou naději: být součástí Evropy, přispívat k její odpovědné integraci a obranyschopnosti.

To, co se dnes děje na české politické scéně, je vlastizrada a Václav Klaus je hlavním aktérem.

V Třeštici 8. dubna 2009

Čestmír Hofhanzl
www.konzervativnistrana.cz