Tento text je reakcí na článek pana senátora J. Zlatušky „Ano evropskému federalismu“ uveřejněný na Neviditelném psu dne 16. června 2003.

Pokud pan senátor píše o Federalistech a o tom, že to byli oni, kterým se velmi dobře podařilo formulovat argumenty vyvracející názor (pocházející ze zkušenosti antických městských států), že demokracie je funkční pouze v malých celcích, má pravdu. Jiná věc je, zda situace USA (nejen před více než 200 lety, ale i dnes) a situace Evropy je natolik analogická, aby bylo možno tak prostě závěry Federalistů aplikovat na naše podmínky. Troufám si říct, že nikoli. Jistě existuje celá řada rozdílů mezi tím, z čeho Federalisté (mnohdy mlčky) vycházeli a co v Evropě zkrátka neplatí, neplatilo a platit nebude. Já se zmíním jen o jednom: jak je tvořen politický národ.

Nechci na tomto místě tvrdit, že obyvatelé jednotlivých států USA tvoří či kdy tvořili ideálně homogenní skupinu občanů americké unie. I jako pozorovatel z velké dálky si uvědomuji rozdíly např. mezi východním pobřežím a Texasem. Avšak jejich homogenita byla v podstatných otázkách vždy tak značná, že – na rozdíl od Evropy – dovolila ustavení jednoho státního celku. Na začátku byli Američané srovnáni společným osudem přistěhovalců a silným vlivem obecně rozšířené religiozity (byť konfesně heterogenní) a anglických politických tradic, které převážily nad jinými (zejména francouzskými a španělskými). Následovala společná válka za nezávislost. Potom faktická neexistence významného vnějšího nepřítele, který by byl schopen skutečně nebezpečně vojensky na USA zaútočit. Nelze také pominout fakt, že práce na Ústavě, kterou Federalisté obhajují, byly zahájeny v okamžiku, kdy 13 států bylo součástí jednoho celku, jen velmi nefunkčního a tak šlo vlastně o reformu – velmi uvážlivou a zdařilou, jen co je pravda… A tak by se dalo pokračovat, ale nemá smysl přepisovat myšlenky z Demokracie v Americe A. de Tocquevilla. Občané USA prostě jeden politický národ tvoří.

Naproti tomu ujde-li poutník v Evropě 1000 km objeví klidně 5 podstatně různých politických tradic. Není nic, co by formovalo Evropany jako jeden politický národ. (To přeháním – např. pokud bychom se hodlali navrátit k principu legitimity a uvažovali, byť jen na chvilku, např. o restauraci monarchií, na této cestě bychom nalezli mnoho společného: ale touto cestou se Evropa nevydává…) Ti, kteří tvrdí, že na to není třeba brát ohled, mají velmi naivní představy o setrvačnostech, které takové tradice mají. Podtrženo a sečteno: pan senátor zapomněl na před-politické předpoklady, které byly dané a Federalisté s nimi samozřejmě implicitně počítali. Nebo má na nose růžové brýle, pod jejichž optikou se zdá být popsané nicotným.

Proveďme malý myšlenkový experiment. Představme si, že se konají volby do Evropského parlamentu. Už fakt, že každá země má svůj – její tradici odpovídající – volební systém a nyní je (nutně) naroubován systém jeden, je hodný pozastavení se. To je však jen průvodní jev, nikoli jádro pudla. Představme si dále, že v nějakém volebním obvodu – třeba ve Španělsku – kandidují proti sobě jen dva kandidáti: liberál a konzervativec. Konzervativec je Španěl a liberál je (třeba) Holanďan. Pomíjím to, že to momentálně asi není možné, ale federální koncept by měl počítat s evropským občanstvím atd. (tedy – pokud se pan senátor dovolává vzoru USA, pak je to jen logické…) a tak si snad tuto „básnickou licenci“ mohu dovolit… Podstatou mého tvrzení je, že španělský liberální volič bude vždy volit Španěla, i když nebude odpovídat jeho politickému přesvědčení (vyjádřenému např. názorem na evropské daně či evropskou zahraniční politiku…).

Vím, že je to přitažené za vlasy a že i americký volič by obtížně volil kandidáta z jiného státu USA. Přesto však ve federálních zákonodárných sborech USA existuje praktická (tím myslím nikoli pouze názvem) republikánská většina a demokratická menšina (či opačně). Evropský parlament se vždy bude primárně dělit na národní frakce (což nebylo až takovým problémem v Rakousko-Uherském parlamentu, neboť autorita byla primárně odvozována od legitimního monarchy). A v tom to vězí. V zahraniční politice neexistuje (a nikdy neexistovalo – snad s panem senátorem zmíněnou výjimkou americké občanské války) nic takového jako speciální zájmy např. Severní Dakoty (které by navíc byly v kolizi se zájmy Jižní Dakoty). Co však existovalo bez výjimek a existovat bude, jsou speciální zahraniční zájmy např. Francie.

Přitom je samozřejmě možné a prospěšné spolupracovat na tom, kde reálně existují společné zájmy (a je to nesporně bohatá skupina otázek). Ale to je něco zcela odlišného, než federalistická idea „spolupráce“, která se spíše snaží každý problém „přizpůsobit“ tak, aby se společným zájmem stal (např. právě jednotná evropská zahraniční politika), což prakticky nejde jinak než vytvářením slovní mlhy, přes kterou ale skutečné zájmy nakonec stejně opět vystoupí do popředí a jejich dočasným potlačováním jen vznikne zbytečný přetlak. Není to nic jiného, než že ti, kteří se na Evropu přes růžové brýle již dívají (mnohdy i proto, že to mají v popisu dobře zaplacené práce…), je vnucují i všem ostatním.

Nebo tato idea expanduje do takových sfér, které předmětem žádných skutečných zájmů nejsou a myšlenkové schéma zájmů je tak uměle implantováno a vnucováno do oblastí jako je prosazování „dětských práv“. Pak se na nezbytnosti „řešit“ takto uměle vyvolané kauzy zpětně prokazuje oprávněnost zvoleného postupu – prostě festival samoúčelnosti: mašinerie potřebuje potravu pro své fungování, aby nebyl ani stín pochybnosti o její existenciální potřebě. Tím se však paradoxně potenciální třecí plochy zvětšují (rozpor, který byl doposud neuvědomělým, nepociťovaným coby problém, je explicitně artikulován a tak uzpůsoben k vypuštění do arény vášní…). Kolikpak se za růžovými brýlemi skrývá cyniků, kteří si nebezpečí uvědomují, ale odmítají reflektovat?

Zmíněné před-politické předpoklady pro ustanovení jednoho státního celku v Evropě prostě objektivně nejsou, na rozdíl od USA, splněny a pokusy znásilňovat realitu přáními, coby otci myšlenek, se mohou jen vymstít. Američané jsou jedním národem, Evropané nikoli, a: „Ať se budeme snažit jakkoli, nenajdeme v lidech sílu mocnější, než je svobodná spolupráce jejich vůlí. A neexistuje nic jiného než vlastenectví nebo náboženství, co by mohlo po dlouhou dobu udržovat všechny občany na cestě k témuž cíli.“ (A. de Tocqueville, Demokracie v Americe).

A tak jsem přesvědčen, že ať již byl kdo pro nebo proti vstupu ČR do EU, měli bychom nyní odmítat evropské federativní centralistické tendence. Od počátku. A to i tehdy, když je jejich propagátoři dokáží barvitě (v růžových barvách, přirozeně…) vykreslit a jejich popis toho, jak je to vše krásně technicky proveditelné (jen chtít, že…) a prospěšné všem, bude sebedokonalejší. Tato koncepce je odsouzena k nezdaru. Jde totiž o – ach, tak sladkou – utopii. Čím více energie bude na snahu o její realizaci vynaloženo, tím hlubší bude následná desiluse, frustrace, deprese. Takový stav mysli evropských národů nevěštívá na našem kontinentě nikdy nic dobrého. Někdo za ten nezdar přece musí být odpovědný – a my to samozřejmě nejsme; jsou to ti druzí…

Odložme růžové brýle: stop evropskému federalismu!

18. června 2003

Jan Kubalčík
člen předsednictva Konzervativní strany
www.skos.cz