Reforma veřejných rozpočtů má smysl jen tehdy, budou-li se hledat cesty, jak potřebu výdajů snížit, nikoli jak vyškrtnout to, co potřeba za stávajícího stavu je, ale tak, aby se Dušek nezlobil.

Prakticky všechny politické strany mají ve svých programech věty o důležitosti živnostníků, drobných podnikatelů a střední vrstvy vůbec a o nutnosti jejich rozvoje a podpoře pro ně. Nejde u nás asi jinak, ale těmito větami to také vždy končí. Pojďme si trochu o střední třídě popovídat v jiných souvislostech.

Aby nedošlo k nedorozumění, navrhuji, abychom pro tento článek definovali okruh lidí, kteří do střední třídy patří, nebo by patřit měli, takto: všichni vysokoškoláci a absolventi vyšších odborných škol, pracující ve svém oboru a na pozici, kde je VŠ požadována; podnikatelé a živnostníci, zaměstnávající nejméně jednu další osobu; osoby samostatně výdělečně činné, s příjmem nad úrovní dvojnásobku průměrné mzdy; středoškoláci ve státní správě, řídící zaměstnance, kteří řídí zaměstnance; středoškoláci v ekonomické sféře, kteří řídí jiné zaměstnance; všichni ostatní zaměstnanci, mají-li více než dvouapůlnásobek průměrné mzdy. Ze všech jmenovaných je pak třeba vyjmout ty, jejichž hrubý příjem představuje více než 2 miliony korun ročně, to už je jiná kategorie.

O této definici lze polemizovat, ale nechme to na jindy. Ten, komu se zdá definice příliš široká, nechť vzpomene na otce Kondelíka, ženicha Vejvaru a svého pradědečka, který byl u dráhy strojvůdcem pod penzí. Nemusíme spolu souhlasit, ale víme alespoň, o kom bude dále řeč.

Od počátku druhé poloviny devatenáctého století, začali i ti, kdo nebyli příliš všímaví, vnímat, že se svět mění. Extenzivní rozvoj průmyslu nasával do továren stále více dělníků. Tito dělníci pocházeli dílem z venkova, ze zemědělství, dílem se jednalo o chudé z měst. Najednou se nedostávalo služek, posluhovaček, chův, pradlen, sluhů, podruhů, posluhů a poslíčků, nosičů, domovníků, kočích, řidičů, tovaryšů a ostatních lidí, kteří do té doby byli zaměstnáváni převážně poskytováním osobních služeb tehdejší střední třídě. Za první a druhé světové války tento trend z pochopitelných důvodů zesílil a do továren začali odcházet i konkurencí zproletarizovaní řemeslníci a živnostníci i ti, jichž se nikdy nikdo neptá, co by raději. Pak přišli bolševici a všechno to skončilo tím, že všichni byli zaměstnáni ve výrobě nebo na úřadech. Ze střední vrstvy se stali jen o malinko lépe placení proletáři, ze všech mužů se stali kutilové domácí, protože řemeslníci neexistovali, a ze všech žen, rovněž zaměstnaných, se staly navíc neplacené služky, kuchařky, posluhovačky, pradleny a chůvy - byly přinuceny dělat práce, na které si v historicky nedávné době sjednávala lidi i manželka pana učitele z místní školy.

Během téhož období však přišla pásová výroba, počítače, globalizace, dělba práce se nevídaně prohloubila a přes vzrůstající životní úroveň stačilo potřebnou a prodatelnou výrobu zajišťovat stále méně lidí. Těch nepotřebných bylo tím více, čím nižší byla jejich kvalifikace. Extenzivní rozvoj ze změnil na intenzivní. Vznikl "problém nezaměstnanosti".

Proč se nezaměstnaní místo volby mezi životem na dávkách a žebráckou mzdou u firem, které s trvalým převisem nabídky nekvalifikované práce kalkulují, nevrátí tam, odkud historicky do továren a dolů odešli? Proč neslouží, proč nejsou řemeslníky, zahradníky, "domácími lidmi" jak je hezky pojmenoval Karel Čapek? Já vidím nejméně tři důvody. 1. Anna, rusá proletářka a její soudruzi nás již nejméně sto let přesvědčují o tom, že je to nedůstojné a ponižující. Ale to není pravda: ponižující může být maximálně chování některých nadutých zakomplexovaných blbců zaměstnavatelů, nikoli ta práce sama.
2. Kdokoli se chce živit sám tímto způsobem, má to tady neuvěřitelně těžké. Jak se má takový řemeslník se dvěma dělníky uživit, když by si musel platit advokáta, účetního, daňového poradce a koruplatit někoho na obecním, živnostenském a finančním úřadě, aby vůbec obstál v našem právním prostředí, nemá-li ani na to, aby si doma nechal od někoho umýt okna?
3. Jejich případní zaměstnavatelé si je nemůžou dovolit. Příklad: Kdekdo má chatu nebo chalupu se zahradou. Téměř každý z těchto chatařů a chalupářů tráví polovinu každého druhého víkendu sekáním a úklidem trávy a obtěžuje hlukem sekačky své okolí, které si chce tento víkend odpočinout a příští týden mu to oplatí. Proč není ve vesnici pár "hodných a slušných pánů", kteří by jim zahrady během týdne posekali a trávu odvezli? Já vím, byli by blázni, viz bod 2. Ale počítejte se mnou: aby takový člověk mohl fungovat, platit daně a "pojištění", udržovat a v přiměřené době obnovovat svůj malotraktor, valník, sekačku a křovinořez a ještě jakžtakž uživil sebe a rodinu, nemůže asi mít měsíční tržby nižší než takových 40 tisíc korun. Za den více než dvě zahrady neudělá. Čili poseká a uklidí 10 zahrad týdně a tedy nemůže mít více než 20 stálých zákazníků. Kdo bude ochoten a schopen platit 2000 měsíčně za dvojí posekání zahrady, za práci, kterou koneckonců umí a zvládne? Obávám se, že z těch, které jsme si definovali jako střední třídu, téměř nikdo. (Pominul jsem, že to je zaměstnání na čtyři měsíce v roce, ale je to jen příklad.)

Vraťme se teď hezkým obloučkem k tomu dryáčnickému titulku. Nechceme-li se octnout v situaci popsané v Mechanickém pomeranči, je (asi) nutné, aby se FINANČNÍ pozice střední třídy vylepšila natolik, že si každý, kdo do ní patří, bude moci dovolit v souhrnu zaplatit minimálně polovinu průměrné mzdy nekvalifikovaného pracovníka (+ příslušnou část, o kterou ho z jejich již jednou, nebo víckrát, zdaněných peněz obere stát) za práce, které dosud z nouze vykonává sám. Žádná "dotovaná místa", ani "investiční pobídky" navždy zmizelá pracovní místa již nikdy neobnoví. Je to jediná cesta, jak těm nezaměstnaným, kteří prohráli a ještě prohrají na globálním trhu práce, nabídnout obživu, která je důstojná, v prostředí, kde k tomu, aby umyli podlahu (nebo uvařili večeři, nebo vymalovali v předsíni) nepotřebují "AJ+NJ, znalost práce na PC (Word+Excel), flexibilita, práce v mladém kolektivu, řidičský průkaz". Těm z nich, kteří jsou vyučeni v nějakém oboru, a je jedno jestli SOU, nebo životem, je potřeba umožnit, aby svou dovednost mohli prodávat co nejjednodušším způsobem a nenutit je, aby místo práce, kterou umějí, vedli papírovou válku jejímž jediným účelem je udržet v zaměstnání ve státní správě lidi, kteří být na trhu práce spolu s ostatními, neuměli by pořádně ani umýt tu podlahu. I kdyby od těch "domácích lidí" stát neviděl ani korunu, stále na tom vydělají i ostatní více, než na současném stavu prodělávají.

Záměrně jsem se vyhnul nějakým návrhům, JAK to udělat. Já se teď nechci zabývat tím, jestli jsou daně malé a nebo velké, jestli jsme se nepokusili skončit s inflací v 90. letech zbytečně brzy, jak to je s podílem mzdových a ostatních nákladů tady a jinde. To by nebylo k přečtení. Myslím, že otázka je zajímavá i v obecné poloze. Problémy je potřeba řešit od kořenů. Když je něco od počátku špatně, nemá smysl začít to napravovat zprostředka.


Jiří Brož