Úvod:
Představitelé soudobé politické elity se domnívají, že vytvoří globální a stejnou civilizaci absolutní svobody. My si naopak myslíme, že jedině návrat k pravdě svobody zákona a vyšší biblické pravdě (desatero - nebo alespoň: miluj svého bližního, jako sebe samého) může pozitivně ovlivnit vývoj světa.
My také víme, že v každé kultuře existují zvláštní pravidla a tradice, mnohdy nevyslovitelná, která se každý mladý člověk musí, nejlépe od rodičů, naučit. Taková pravidla řídí oblast smluvního jednání, určují cenové hranice snesitelnosti, přijatelný standard kvality a další aspekty slušného obchodu. Tyto věci jsou navíc natolik důležité, že dokonce nemohou být svěřeny byrokratům a ani politikům. Mírou, kterou do těchto pravidel, tradic a úzů stát vstupuje, oslabuje morální úroveň společnosti.
Svobodná demokratická společnost stojí na dobrém fungování, ale také na téměř absolutním strukturálním oddělením tří svých elit: politické, ekonomické a morálně kulturní.
A nesmíme také zapomenout na jednu důležitou moudrost: „Sám dopouštíš se viny, když ji nepotrestáš“.
Hodnocení:
Každý z nás má své vlastní osobní i politické zkušenosti. Jistě se nám v mysli vynořují různá poučení z krizového vývoje. Měl–li bych hodnotit současné období prismatem výše uvedených zásad, musím konstatovat, že jistě existuje řada pozitivních věcí. Zejména fakt, že lidé se v listopadu 1989 rozhodli žít ve svobodě, což jistě bylo vedle otevření naší republiky světu nejdůležitější. Nebo nesporný úspěch politických elit v přijetí Ústavy ČR, či schválení rehabilitací a restitucí. V neposlední řadě členství ČR v Severoatlantické alianci, nebo přechod k liberální ekonomice. Nakonec se stačí rozhlédnout po lidech, domech, městech a obcích, řekách a lesích a podívat se na dobové fotografie z totality... Ale – místo nové politické kultury a transparentnosti moci se na české politické scéně přestaly střetávat různé politické ideály a hodnoty a politické programy se soustřeďují po vzoru televizních reklam na rozhodování voličů při udělování preferencí příslušné volební straně podle obličejů jejich předáků a reklamních sloganů. Setřel se rozdíl mezi pravicí a levicí, mezi liberály, konzervativci, socialisty a populisty; každý se dokáže spojit s každým, stále se hledá v ekonomice třetí cesta, takže jsme stále ještě v jakési „perestrojce“. Takže vzniká dojem, že demokracie je vlastně amorfním politickým prostorem pro dlouhodobé přežívání jistých politických elit, spojených navíc s elitami hospodářskými. Nelze se tedy divit, že občané jsou politikou znechuceni. Uvědomíme-li si, že nejvíce demokratickou společností je takový systém, kterého se dobrovolně a permanentně zúčastňuje většina občanů, pak s politickou kulturou to opravdu není v pořádku.
Je nesporné, že politické scéna je ve stavu degenerace. Je nesporné, že je třeba něco dělat. Aby nějaký způsob obnovit tvář a obsah politiky měl smysl, je zapotřebí, aby se určitý počet lidí shodl na:
Závěr:
Je evidentní, že konzervativní politika může být politikou budoucnosti. Ale když konzervativně, tak pomalu a pořádně se připravit. Pokud strana, tak vlajka s jednoznačným erbem, která hledá své vojáky, jež v ní věří a naopak chce zdaleka odpudit všechny, kteří touží po spolkovém klábosení a hlasování o tom, co na vlajku vodovkami kdykoliv přimalovat.
Dnes je politické klima nevýhodné pro prudký nástup, protože:
Proto tříštění hlasů proti levému nebezpečí je nebezpečné – (raději liberál, než socialista; raději etatista, než totalista, raději kvazipravice než třetí cesta).
Ale souhlasím s tím, že se začít se vší vážností musí. A to co nejdříve.
Ve Vysokém Mýtě, 15. 2. 2006
Karel Ledvinka
SNP 607/4
566 01 Vysoké Mýto